středa 13. prosince 2017

Listopadový fotodeník

Tak, a je tu prosinec. Ale ještě před tím, než zima defitivně převezme otěže, je tu slabá ozvěna podzimu v podobě mého fotodeníku. Když tohle píšu, nemám vůbec představu kolik fotek jsem za ten měsíc vlastně nashromáždil, jestli to dohromady vydá na článek a taky jakou mají kvalitu. Ale to hned všichni sami zjistíme/zjistíte.
I když je zima mé nejméně oblíbené roční období, letos mi její příchod nějak vůbec nevadil. Zatím mi to připadá přirozené a příjemné - zasněžené střechy domů a chytání sněhových vloček do dlaní, dokonce ani to čvachtání pod botami mi nevadí - ale bude to asi hlavně tím, že se tento týden cítím dobře. Je to hodně dlouhá doba, co jsem se ve školní týden cítil takhle dobře a to se zdaleka neděly jen příjemné věci. Ale tentokrát to prostě zvládám, samotného mě to překvapuje. A musím se za to pochválit. Ano. Dobrá práce. (Nezapomeňte se taky občas chválit, třeba hned teď, no opravdu, dělejte. Najděte si nějakou maličkost a pochvalte se. Pokud to nedokážete, chválím vás za ni nyní já)
Zatímco říjen se zdál nekonečný, listopad kolem mě profičel jako jeden z těch miniaturních větrných vírů co před sebou ženou suché listy a točí se jako kolotoč. A to jsem vlastně celý měsíc na něco čekal, takže by se měl zdát o to delší. Ale nezdál. Konkrétně šlo o nové album Dillon, které jsem si předobjednal a mělo mi přijít v den vydání, ale nakonec jsem se ho dočkal až dnes. Trvalo to měsíc, ale je tu. A počkám si dál, protože si ho nadělím až vánocům. Škoda jen, že to kouzlo a nadšení už vyprchalo.

 Tato a několik následujících fotek je z jednoho chladného večera, kdy mi ujel poslední autobus a já musel domů pěšky, to se občas stává. Pokud mi fungují sluchátka, není to nic až tak nepříjemného a dá se to přežít. Toho dne mě fascinovalo, jak pouliční osvětlení ozařuje stromy, jak magicky to působí. Takže tady je bříza...

 ...A tady asi jasan? Sám nevím. 

 Tady to je ořešák, ale to není tak důležité, důležitější je ten kouzelný světelný efekt, který se mi tu samovolně vytvořil. Vypadá jako květina a nepřestává mě okouzlovat.

 Jedna večerní fotka z nádraží v Ostravě, na které vlastně není nic zajímavého. Ale je za ní jistý pocit osamělosti a neúplnosti a ten je možná důležitý. 

Bílé vlčí máky pro tetu z Ameriky. Asi jsem se ještě nezmínil, že máme tetu v Americe, pro mě je to vlastně už asi prateta. Je to zajímavé, je tam už tak dlouho, že vůbec neumí česky. Přijde mi to neskutečně zvláštní, že se něco takového může stát. Že se člověk zcela změní a stane se někým novým. Třeba američankou.

 Mám slabost pro věšení prádla. Nejspíš. Mám pocit, že jsou z toho často pěkné fotky. Tuhle jsem pořídil cestou zpátky z nemocnice. 

 Zapomenuté brýle. Je to zvláštní, že si takhle někdo odloží brýle a zapomene na ně. Asi tam budou napořád, nikdo jiný si je nejspíš nevezme, protože každý má jiné dioptrie a nemusel by v nich vidět. Smutné brýle. 

 Tahle fotka je z babiččina domu, jeli jsme tam na návštěvu a našli duhu, mimo jiné. Sešla se tam skoro celá jedna odnož naší rodiny, což je vždycky příjemné. Jen pár těch částí té odnože, určité větvičky a kořínky, ty by tam být nemusely. Ale byly, to se nezmění. Nedá se nic dělat. Kvůli nim jsou ty návštěvy vždycky trošku bolestné.

 Bylo to hezké odpoledne. Moje sestra se snažila duhu chytit na svou tvář na fotku na instagram, sestřenice a bratránek se ji snažili chytit do rukou a já hledal, odkud se to vlastně vynořila. Neuvěřili byste, co ji vytvářelo - odraz na budíku.

 Nepřímo jsem zinscenoval koupi papáji, protože tu jsme doma ještě nikdy nejedli. Byla trochu zelená, tak jsme čekali, až dozraje, ale trochu jsme to přehnali, takže byla přezrálá a chutnala hrozně divně. No, člověk se učí. Snad.

 Na jedné ranní pondělní cestě vlakem do Ostravy jsem si všiml této bezvadné nálepky na odpadkovém koši. Zlepšila mi den.

V průběhu listopadu jsem intenzivně vyšíval mraky. Na začátku prosince jsem je ukázal na předklauzurách, nebyly přijaty úplně vlídně. Z výtek jsem si zapamatoval, že na tom není nic zajímavého a že vypadají jako socialistický ubrus. To už je podruhé, co mou práci někdo přirovnal k socialismu. Je mi z toho poměrně smutno.

časové kódy
v mém srdci
nikdy nesedí

poslední stránka komiksu "Vzory Kimona", který jsem v tu dobu dokončoval. Momentálně s ním mám trochu potíže, protože jsem ho chtěl sešít do knížky, ale měl jsem moc silnou bavlnku, takže se mi to nevešlo do vazby, takže to budu muset celé vypárat a doufám, že jsem si neponičil stránky. Achjo.

fotka ze školy. Na parapetu tam takhle ležely tři okvětní lístky muškátu.

světlo z ateliéru I

 světlo z ateliéru II

zajímavá fotografie, kterou se mi podařilo pořídit v ateliéru kresby. Stejně mi pořád přijde divné, jaký je tam kontrast mezi dvěma místnostmi, z kterých ateliér sestává - jedna je zaplněna k prasknutí vším možným a druhá úplně prázdná.

 Fotka z výstavy "Nervous Trees" v Praze. Mám sice pocit, že tam byli asi všichni, protože všude narážím na fotky z této akce, ale přidávám i jednu svou. Ano, i já se občas vyskytnu na výstavě, i když je to spíše vzácný úkaz (jsem prostě zvíře ohrožené). Ale když mě někdo doprovodí, na výstavu se podívám rád.

 Další exotické ovoce, cherimoya a khaki. Líbí se mi ty názvy. A obojí bylo moc dobré.

malá ACEO kartička těsně před odesláním

 Když jdu do školy, procházím vždy hudební ulicí. Ale nenechte se zmást, žádnou spojitost s hudbou nemá. Je tu množství kontejnerů a Potraviny u Balďačky, kam jsem se neodhodlal jít.

zvláštní hra světel na zdech domu v hudební ulici

Tohle jsem vyfotil, protože se jednalo o můj první letošní sníh, ale tady nejde ani poznat, že sneží. Mimochodem, na bytě jsou nyní zaseklé žaluzie, takže asi budu žít svůj život v naprosté tmě. 

 ...

 To se ke mě do pokoje jednou prodralo světlo a rozpláclo se o stěnu. 

 Ano, ostravské vánoční osvětlení.

 A srdce z bavlnek, které se vytvořilo bez mého přičinění. Snad je symbolem naděje na lepší časy a lepšího roku. 


Tak, to je vše. Mám pocit, že tento fotodeník byl spíše sporadický a bude to tak nejspíš i u toho dalšího, protože je zima a mě se moc nechtějí vytahovat ruce z kapes a fotit, protože mrznu a nefunguje mi tlačítko na zapínaní/vypínaní u mobilu. Přeji všem krásné Vánoce, protože jsou již skoro na dosah.

středa 15. listopadu 2017

Říjnový fotodeník

Listopad je už v půlce, já vím! Ale přesto jsem tu s říjnovým fotodeníkem, protože jak se ví, lépe pozdě než nikdy. Říjen byl pro mě dost zvláštní měsíc (nevím jak pro vás). Přišlo mi, že trvá celou věčnost a přesto jakoby utíkal rychle - tenhle můj popis vůbec nedává smysl protože si obě jeho části protiřečí, já si to uvědomuji, jenomže ten měsíc jako by si také protiřečil. Pořád jsem se musel otáčet a říkat si: "Kolikátého dnes je? dvacátého? Teprve? Mám pocit že už měl říjen skončit nejméně dvakrát." Možná ten můj pocit pramenil i z toho, že jsem se v říjnu opět účastnil Inktoberu, a když každý den musíte vytvořit jednu kresbu tuší, on se ten měsíc potom asi opravdu zdá být delší. A vlastně se mi ani nechce věřit, že jsem to zvládl, i když s malým zpožděním. Mám přes třicet stránek černobílého komiksu beze slov, na který jsem opravdu pyšný. Těším se, že vám ho brzo ukážu. Snad se tedy k tomu dostanu. Myslím že vše ostatní podstatné jsem o svém říjnu už napsal v mmunilých článcích, takže nebudu dále otálet a přejdu k fotkám, kvůli tomu jsme ostatně všichni tady, že.

Světla a stíny oken z chodby ve škole. Musím říct, že máme docela hezké chodby. Rád si všímám světelných efektů, vlastně všude kudy jdu. Často je to docela zajímavé a bohacující. Tento den si vyjímečně pamatuji, přijel jsem do Ostravy na večerní hodinu jen abych tam po půlhodině čekání zjistil, že hodina není. No co. Musím si na to očividně zvykat, protože je to poměrně častá praxe. 

Fotka z jednoho posmutnělého odpoledne. Pršelo a na ulici byly rozházené anglické kartičky s obrázky rodiny, asi je tu poztrácel nějaký učitel angličtiny. Není to tu moc vidět, ale na té jedné kartičce co ležela v kaluži je matka, mother. Otec ležel opodál. 

Jeden billboard, který se takhle zvláštně zkrabatil. Té modelce to dodalo jaksi surrealistický výraz. 

Balónky a kolo, to je přece kouzelná kombinace. Našel jsem je před univerzitní knihovnou. Chtěl jsem tam zajít a zaregistrovat se tam, protože jsem nutně potřeboval sehnat tři monografie zahraničních fotografů, ale toho dne jsem se tam neodhodlal vejít.

Perský koberec na ulici. Ten den jsem potkával samá zvláštní seskupení. 

fotka z vlaku (myslím, že to bylo zrovna Pendolino, ale jistý si nejsem. Pendolinem se cestuje zvláštně) která se mi líbí. Připomíná mi to asi japonské slunce. Zajímalo by mě, jestli se tam někdy podívám. Chtěl bych se podívat do budoucnosti a ujistit se o tom, abych nebyl zklamaný.

Jeden časně ranní Měsíc. V pondělí vstávám brzo (nechci říkat, že vstávám hodně brzo, protože moje značně mladší sestřenice vstává o půl čtvrté nebo ve čtyři). Vlastně mi ani tak nedělá problémy vstát, spíš ten fakt, že jedete ve tmě je takový... demotivující. Jak máte věřit, že bude něco v pořádku, když je za okny černočerná tma? (někdy teď byl prý největší úplněk za velice dlouhou dobu, samozřejmě jsem to propásl. Takové věci mě prostě míjejí a pak jsem z toho smutný. Vždycky)

A jeden východ slunce z vlaku, aby tu tmu střídalo světlo, jak to má být. Mám i fotky které nejsou tak šmouhovaté, ale mě se ty šmouhy líbí. 

Tohle je asi dřezovec trojtrný, i když my jsme mu vždycky říkali luskovník. Jenomže když do vyhledávače zadáte luskovník, nenajde vám to zhola nic. Všechny iluze jsou pryč! (ale vážně, tahle fotka mi z nějakého důvodu přijde hrozně smutná)


Tady máte jednu malou ukázku z procesu tvorby letošního inktoberu, strašná fotka. 

Tuším, že někdy v minulém fotočlánku jsem se radoval, že mi vykvete orchidej, ale byla to planá naděje. Chvíli před tím, že by květy rozpukly, větvička zežloutla a uschla. Musel jsem ji utrhnout, protože mě zraňovalo se na ni dívat. A musím říct, že je to dobrá metafora pro můj život. Vždycky když mám pocit, že se věci lepší, všechno se zase pokazí a je to vlastně horší než předtím. Jsem prostě taková orchidej, která před vykvetením znovu a znovu umírá.

Další zátiší ze závěsných háčků u nás na škole. Tentokrát jsem je neposkládal já, ale někdo jiný.

a opět ukázka z mého inktoberu

Kaktusy v mezipatře v bytě v Ostravě. Jsou asi jediní kamarádi které tam mám, vždycky kolem nich procházím. Nedávno jsem si všiml, že jsou nemocní, napadli je nějací škůdci, molice nebo něco takového (teď ani nevím, jestli molice existují, ale snad ano). No, taky toho máme spoustu společného.

Někdy v říjnu jsem se vydal na poslední výpravu do lesa, bylo to hezké a trochu smutné, ale ne tak moc jak by asi mohlo být. Tohle jsou šupinky barvy z čehosi co nevím co je.

Taky jsem našel tyto nálepky, přijdou mi docela super. 

Procházel jsem kukuřičnými poli a cítil se zvláštně, a pak jsem se i ztratil. Měl jsem takovou divnou představu, že si lehám na koleje a schoulím se do klubíčka a budu tam čekat až do konce času. Když jsem se pak vymotal z pole a ty koleje přešel, zmizelo to. 

kukuřice vzhlíží k nebi


 
natočil jsem tančící topinambury, ale bohužel to asi nejde převrátit

                                                 rozbitá konvička v lese - další metafora?

                                  omlouvám se, ale úplně mi teď vypadlo jméno tohoto keře

Toho dne jsem natrhal obrovskou kytici suchých rostlin a podzimních trav a větviček a popravdě to potom vypadalo dost děsivě, když to jako koště trčelo zpoza ledničky.

Tahle fotka mi připomíná krajinky, které maloval můj pradědeček. Proto ji sem dávám.

zvláštní kontrasty

kapičky na listech topolů

krajina s topinamburami

Dva bělásci se po dešti sušili na květině.  Přišlo mi to nesmírně poetické a krásné.

A modrásek, modrásci jsou v dnešní době docela vzácní, takže mě moc potěšilo když jsem tohoto potkal.

nesmírně zvláštní a krásná obloha


Rád fotím sušící se prádlo, často dotváří scénu pro zajímavá zátiší.

červené listy kanadské borůvky

Někdy ke konci října jsem šel na další procházku, tentokrát opačným směrem, do polí.

Toho dne byl vzduch plný babího léta. Celé se na mě nalepilo a já pak chodil jako mumie. Ale bylo to pěkné.

Pozoroval jsem vzlet dvou horkovzdušných balónů a bylo to docela kouzelné. 

Tahle fotka se mi líbí. Opravdu. Možná ji jednou použiji do haiku článku. 

Strávil jsem snad deset minut lezením po kolenou a fotografováním mechu. Popravdě mě nesmírně fascinuje jak vytváří miniaturní krajiny a lesy.




mnohé vypadají jako japonské zahrady

tady máte ještě jednou ty pavučinky

tančící lístek

Právě přijíždíte do Olomouce.

U nás v pokoji je vždycky hrozně tma, ale tento večer jej prozářilo nečekané světlo. Bylo to hezké.

Srdce z Olomouce.

Svatý Mořic a půl roku odpojená trasa tramvaje.

 Dušičkové výlohy obchodů byly krásné. Všechny ty chrysantémy!


Obchod s ovocem a zeleninou směle konkuroval květinářství. 

 bez komentáře

Našel jsem pudřenku (asi). Nepotřebujete někdo pudřenku?

seno

Safira a nejnovější přírůstek do mé hudební sbírky, Skin & Earth od Lights. Safira si hudbu pochvaluje (tváří se trochu rozmrzele, ale to jen aby vás zmátla).

:)

Dokonce i molitan může být pěkný.

Před naším bytem roste v takovém ošklivém koutě krásenka. Buď je to životní ironie, nebo další metafora. Nebo obojí. 

Mech mezi dlaždicemi se vzdouvá jako žhnoucí láva. Ale vážně, je to pěkné.

Jako projekt do ateliéru jsem si na tento semestr vybral vyšívání. Částečně proto, že jsme měli experimentovat (i když se ukázalo, že tohle se za experiment ani nepovažuje) a částečně proto, že jsem nedokázal vymyslet nic lepšího a tohle jsem vždycky chtěl zkusit.

V charitě jsem sehnal krásné veliké látky a chtěl bych udělat dva přehozy, jeden s mraky a druhý se zahradou. Ukazuje se však, že je to spousta práce a ještě víc stresu a já vůbec nevím, jestli to dokážu dokončit. 


Snad se vám fotočlánek líbil a přeji krásný listopad!