neděle 29. ledna 2017

Remember Us to Life - recenze

Měl jsem náhlé nutkání zkusit si/napsat nějakou recenzi, a tak jsem přemýšlel, co bych tak mohl rozebrat, protože v poslední době se toho mnoho neobjevilo (tím myslím něco, co by mě zaujalo), jedině snad nová deska The XX, "I See You", ale tu nemám naposlouchanou a taky nejsem úplně nadšený z nového zvuku, který si kapela zvolila, i když chápu že to byl logický a nejspíš nevyhnutelný krok, jinak by ustrnuli na místě. No, a proto jsem se musel ohlédnout až do podzimu minulého roku, který působí neskutečně vzdáleně, natáhnout se tam, popadnout nejnovější desku Reginy Spektor, "Remember Us to Life", a zrecenzovat ji. Je to deska veliké důležitosti, jednak pro Reginu a jednak pro její fanoušky, protože prolomila čtyřletou mezeru která se táhla od vydání "What We Saw From The Cheap Seats v roce 2012. Očekávání byla vysoká, ostatně jako u každé desky této umělkyně, a alespoň podle mě je naplnila. Přiznám se, že Reginu jsem začal doopravdy poslouchat až minulý rok, do té doby sice byla v mém povědomí, ale jen jako jakási neurčitá rozmazaná figura, o které jsem měl poněkud zkreslené představy. Ale jednoho dne jsem poslouchal náhodně poskládaný playlist, jehož významnou část tvořil právě repertoár Reginy Spektor, a postupně se mi dostala pod kůži, což myslím čeká každého, kdo je její hudbě vystavený určitou dobu. Pak už chyběl jen krůček k lásce na první (druhý) poslech a naprosté posedlosti. Od té doby jsem ji poslouchal téměř neustále, prozkoumal všechna alba a rozlouskával významy textů, až jsem konečně dospěl do chvíle, kdy jsem snad schopný vytvořit recenzi jejího nejnovějšího alba. Tak, toto byl zdlouhavý, ale pro mě podstatný úvod, a nyní se můžeme přesunout k podrobné analýze "Remember Us to Life".


Celé album začíná až překvapivě popově. Nechápejte mě špatně, Regina je už od pátého alba "Far" nepopiratelně popovou čarodějkou, ale úvodní skladba "Bleeding Heart" zní velmi popově a taky velmi moderně. V refrénu, kdy zpívá "Never never mind bleeding heart" je velmi výrazné využití elektroniky (musím podotknout, že je jí využito velmi hravě, jinak to Regina ani neumí), a zárověn se svou jednoduchostí a chytlavostí pak skladba působí skoro kýčovitě. Jenomže to se naštěstí změní zhruba v polovině písně, kdy Reginin hlas postupně graduje a zesiluje, až se z líbivého popu stane skoro rock. I tohle je však jen jakási fabule, protože zmateného posluchače vzápětí Regina ohromí náhlým a překvapivým zpomalením a oprostěním se od jiných nástrojů, než piána. A Regina má posluchače nyní přesně tam, kde ho chtěla mít - nalomeného a zmateného ho zcela dorazí neskutečně jemným a emotivním závěrem. Toto je její typický postup, často v písních mění tempa, ale tady to myslím přivedla k dokonalosti.
       "Older And Taller", která následuje, jistým způsobem uklidní ty, které rozladila malá změna stylu v předchozí skladbě. Je to v mnohém zase ta "stará Regina" - milá a hravá a roztomilá. Jednoduchou avšak ne tuctuvou melodii doprovází krásný a chytrý text, který připomíná jaksi modifikovanou "On The Radio" ze čtvrtého alba. Jakoby se zabývala stejným tématem, avšak v mnohém jej rozvíjí a myslím si, že tato skladba je i ve všech ohledech lepší. "And you retired just in timeyou were about to be fired for being so tired from hiring the ones who will take your place", hraje si Regina se slovy a rýmy, jako to tak dobře umí, a baví a fascinuje tím.
        Třetí skladbou je "Grand Hotel", který představuje drobné zpomalení, což však vůbec není na škodu, navíc písen v mnoha místech opět mění intenzitu z temné a narůstající do uvolněné a jemné, a skvěle to funguje a rozhodně nenudí. Mám rád, když Regina zpívá i trochu temněji, a toto je určitě jeden z takovýchto příkladů, zařazený někde za "Genius Next Door" a podobnými pochmurnějšími skladbami, které mají v sobě jistou naléhavost a sílu.
         Následuje "Small Bill$", která stejně jako "Bleeding Heart" do jisté míry působí jako změna, jako něco jiného a nového, víc popového a trochu méně inteligentního. Může za to především hypnotický refrén "La la la, la la la la, la la", který může být i trochu otravný, ale nedá  se mu odepřít opravdová návykovost. A přitom to na mě stále působí jenom jako nějaká hra, říkám si, tohle přece Regina nemůže myslet vážně! A nevím, jestlí myslí, nebo nemyslí, ono je to vcelku jedno. Už jen to, že o tom přemýšlím, dokazuje, že je to něčím zajímavé. Navíc pokud se zaposloucháte do poněkud znepokojujícího textu, význam se změní. Novou dimenzi získává celá skladba i díky videoklipu, který stojí za zmínku, protože je úžasně nápaditý a výtvarně i obsahově zajímavý, jak už bývalo u Reginy dobrým zvykem - je příjemné vědět, že určité věci se nemění.
          Pátá skladba nese název "Black and White" a to tak trochu vystihuje i výsledný dojem. I když je dojemná a do jisté míry opravdu kouzelná, není tak výrazná jako jiné skladby a může proto působit trochu černobíle (ne pro každého). Jde o další zpomalení, a to je následováno dalším, v podobě písně "The Light". V tom bude podle mě právě kámen úrazu, ve spárování těchto dvou písní, které jsou samostatně velmi pěkné, ale dohromady vyniká spíš brilantní "The Light" a "Black and White" se trošku ztrácí a zapadá, není totiž tak zapamatovatelná.
          "The Light" je pro mě jedním z nejvýraznějších a nejsilnějších momentů celé nahrávky. Její melodie je ojedinělá a naprosto jedinečná, pomalá a navozující jakýsi podivný a podmanivý klid. I když nemám rád to slovní spojení, opravdu se jedná o pohlazení po duši. Každý si asi vytvoří vlastní názor, o čem píseň je, ale mě jako hlavní téma připadá naděje, nebo možná naopak něco krásného, co bylo, co by mohlo být, ale již není. Přesto to celé působí opravdu povzbudivě a odevzdaně zárověn, což je velmi zajímavý kontrast. Tato skladba připomíná drahokam vybroušený k dokonalosti. Funguje ve všech svých jednotlivých částech i celkově. 
          Tempo i celková nálada se mění s následující "The Trapper and The Furrier", další vyčnívající skladbou, která nezní jako nic, co kdy Regina Spektor nazpívala. Můžou za to použité nástroje i syrový tón zpěvaččina hlasu, který se v určitém momentu skoro láme v zoufalství a beznaději, kterou je píseň prostoupena. Opet zde funguje známý recept prvku překvapení, prokládání klidného refrénu s dynamičtějšími částmi. Text je alegorickým a satirickým pohledem na svět, kritickým pohledem, pozvednutým prstem. Je neuvěřitelně silný a každý verš pečlivě vybudovaný a vymyšlený. Všechno je tu na svém místě, vše do sebe perfektně zapadá. 
          Osmou skladbou je "Tornadoland" která spolu se dvěmi předchozími skladbami tvoří silnou ústřední trojici nejvýraznějších skladeb. Je zajímavé, že jsou takto pohromadě. Zatímco "The Light" je v této skupince citý vrchol a "The Trapper and The Furrier" dynamický efperiment, "Tornadoland" opět působí jako Regina ve svém oblíbeném prostředí, připomíná její starší tvorbu a akusticky tak trojici upevňuje k zemi. Chytrý text, problém, na který se Regina dívá z nového a neobvyklého úhlu (v tomto případě "And all the monsters in your mind just wanna be nice, They wanna be kind, they wanna play nice" - monstra a démoni v naší hlavě nám vlastně nechtějí škodit, chtějí být hodní), změny tempa a na konci úderná gradace, až dokud se vše nakonec nějak samo nevytratí. Reginin hlas je tu neskutečně jemný a příjemný.
         "Obsolete", která následuje, není ve své podstatě o nic horší, než její dvojče "The Light" - jen mi přijde o malinko méně výrazná. Obě skladby jsou si v mnohém podobné, jedná se o nejpomalejší skladby s velikým potenciálem a emočním dopadem, obě prostupuje smutek. Zde se Regina přirovnává ke starému rukopisu, který už nikdo neumí číst. Je to trefné a výstižné, jediným problémem je, že už je to několikátá pomalá skladba a netrpěliví posluchači se začnou nudit a odpadávat. "Obsolete" nezaujme hned, ale pokud jí dáte čas, vyroste a zesílí a stane se dalším výrazným bodem alba. Navíc zde Regina plně prozkoumává možnosti svého hlasu, jemně jej mění a ohýbá a ono to zní opravdu krásně.
          Desátá "Sellers of Flowers" představuje krátké zrychlení, její mrazivá síla vás pohltí a probudí a vám po zádech přeběhne husí kůže, protože tato píseň je vskutku magická. Tématicky vybočuje od jinak spíš abstraktních témat, protože je velmi konkrétní a obrazotvorná, v oblasti textu vrcholem alba. Jedna z věcí, které na Regině Spektor obdivuji nejvíc, je její schopnost vybírat si témata, o kterých doposud nikdo nezpíval, která jiným nepřišla důležitá, ale ona kolem nich staví svůj vesmír. Nikdo jiný nezpívá s takovou důležitostí o prodavačích květin. (pokud se mýlím, opravte mě) Melodie celou dobu graduje a Reginin hlas stoupá spolu s ní v perfektní harmonii. Stejně jako u "Grand Hotel" je tu všudypřítomná ta prazvláštní naléhavost, přibývá tu tesknost a velkolepost. Jedna z nejleších písní alba. 
          "Remember Us To Life" končí v optimistickém duchu, což je příjemné, písní "The Visit". Hřejivá skladba, která je ovšem opět pomalejší. Nejedná se tu o nic světaborného ani převratného, dostaneme však několik důvtipných řádků a vřelý pocit, který se nám uhnízdí v srdci, pokud jsme při našem poslechu vytrvali a nevzdali se a stále se plně soustředíme. Protože přesně to album vyžaduje - soustředění a pozornost. Každá část alba je pečlivě promyšlena a vybudována, a pokud ji přeslechneme, nebo nepostřehneme, výsledek se začne sypat a rozpadat. "Remember Us To Life" je vyspělejší a jemnější než její předchůdci, přináší pár drobných inovací, které nemusejí všichni postřehnout, a je uzavřenější a introvertnější. Bylo by však škoda její křehkou krásu nevnímat. 

(Deluxe edice obsahuje ještě tři další skladby, "New Year", "The One Who Stayed and The One Who Left", "End of Thought" - všechny tři jsou svým způsobem krásné a zajímavé, vždy trošku jinak, všechny mají co nabídnout, naneštěstí jsou všechny pomalé, a proto doporučuji je poslouchat spíš odděleně od zbytku alba, jako samostatné. Pokud se přidají k základní stopáži alba, to se až příliš prodlouží a navíc se na jeho konci vytvoří jakési vakuum, prostor, kde čtyři pomalé písně splývají do jedné, a tato zkutečnost může být pohlcující a udolávající. Je to škoda, protože například taková
"The One Who Stayed and The One Who Left" je minimálně stejně kvalitní jako "The Visit" a možná by dokonce plnila úlohu uzavření alba lépe. Težko říct. 


Konečný verdikt: "Remember Us To Life" je prakticky dokonalá deska, avšak pouze pro ty, kdo jsou odhodlaní jí naslouchat a plně se do ní ponořit. Kolem ostatních jen propluje. Nemá v podstatě žádná slabá místa, jediným problémem je až příliš vysoký počet písní pomalého tempa, které mohou znít podobně. 

Nejlepší skladby: The Light, The Trapper an The Furrier, Tornadoland, Sellers of Flowers


Čarodějka podzimního listí 1

Čarodějka podzimních listů je komiks, na kterém momentálně pracuji (momentálně znamená rok, a mám jen sedmnáct stran, ohhhh) a rozhodl jsem se, že ho sem budu po stránkách nahrávat, třeba by si ho tu někdo rád přečetl. Doufám, že to někomu bude připadat zajímavé. Vlastně zatím vůbec nevím, jak ten příběh skončí, nebo jak bude dlouhý, ale dokud mě to baví a daří se mi to vytvářet, tak to nebudu řešit. S každou stránkou se to někam posouvá a rozvíjí, což mě baví.



čtvrtek 26. ledna 2017

Poslové Bohů

Poslové Bohů

Červená svída, rezavé zábradlí
dva odlišné dotyky jara
dolů se dívají pánové otylí
na sokoly, na posly boha Ra.

Bohové zemřeli, páni je zabili
kreditní kartou a dědictvím otců.
Pak vzali sokoly, drátovím svázali
a hodili do klecí, špinavých kotců.

Bez safírů oblohy jim pukla srdce
a oni uvadli na dně té klece.
Pánové vyhráli, nenašli lásku,
ale ztratili sokoly, hračky na provázku.


pondělí 23. ledna 2017

Sen 23.1. 2017

Dnes ráno se mi zdál sen (na tom by nebylo nic zvláštního, sny se mi zdají pořád a většinou si je pamatuji). Tento konkrétní sen se mi zdál už poněkolikáté, vždycky se stejnou strukturou a dějem, ale přesto s drobnými obměnami. Nevím, jak moc je to obvyklé nebo ne, ale byl bych rád, kdybyste mi v komentářích napsali, jestli se vám taky zdá stejný sen vícekrát, mě se to totiž děje docela často. Taky je tu však možnost, že se mi ty sny zdály jen jednou, ale můj mozek je z nich tak zmatený, že je přesvědčený o opaku. Možná je to znásobení jen další součástí snu. Nedokážu si to nijak vysvětlit, sny jsou strašně zvláštní a připadá mi, že ačkoli se je snažíme nějak racionálně a logicky uchopit, úplně se to nedaří. U tohoto konkrétního jsem měl velice tísnivý a nepříjemný pocit, že to všechno zažívám znovu a znovu a že jsem lapený v jakési bezvýchodné smyčce, ze které není úniku a která vždycky skončí smrtí. No, abych se tu taky jen netočil v kruzích, přejdu k ději snu.

Byl jsem nějaký princ nebo bojovník (měl jsem černé vlasy a kožešinový plášt',takže jsem vypadal jako John Sníh), který byl vyslán do nehostinné ledové země, kterou tvořily jen sněhové pláně a hluboké lesy. (proč mě tam vyslali si nepamatuji, ale domnívám se, že to byla součást nějakého úkolu... Nebo jsem se měl zúčastnit bitvy?) Každopádně jsem byl na cestě přepaden a můj bílý kůn byl těžce zraněn, přesto se nám podařilo uniknout. Nějak jsem dokázal nadálku komunikovat se svým rodným královstvím, ale nyní jsem zjistil, že mě velice rychle odhodili jako nepotřebnou hračku. Když jsem jim řekl, že můj kůň je zraněný, a že potřebuji pomoc, lítostivě mi sdělili, že je se mnou konec. Vysvětlili mi, že můj kůň přitáhne mrchožrouty a ty mě i jeho zabijí. Ptal jsem se, co mám dělat, ale oni tvrdili, že nemám šanci na záchranu - v ledové zemi se nebylo kde ukrýt. Na sněhových pláních jsme byli na míle vidět a byli jsme snadnou kořistí pro mrchožrouty, zatímco v hustých lesích prý žili kanibalové. Nakonec jsem se rozhodl riskovat cestu lesem, i když jediný možný vchod lemovaly ohryzané kosti. Průchod mě dovedl i s koněm do otevřeného prostoru lemovaném stromy. Přímo před námi s rozkládal tábor kanibalů. Vrhli se na mě, načež můj kůň zmizel. Z protějšího vršku na mě zavolal jakýsi člověk, který měl na místě hlavy jen lebku, abych utíkal za ním. Nejspíš se to zdálo jako nejlepší možnost, proto jsem ho poslechl. Jakmile jsem se ocitl na vrcholku kopce, kanibalové vzdali pronásledování. Jak jsem zjistil, pahorek obývali dva muži, ten s lebkou místo hlavy a šedivý stařec. Vysvětlili mi, že se sem dostali kdysi dávno a od té doby se tu ukrávají. Víc než kanibalů se však báli něčeho na protějším paharoku. Plál tam oheň stejně jako na tom našem, a kolem leželo v kruhu dvanáct obrovských vlků a pozorovalo nás. Muži mi vysvětlili, že jsou před těmi démony v bezpečí, dokud je vidí, dokud je mají na očích. Proto se oba střídali a vždy jeden vlky pozoroval - dokud je viděl, nemohli se přiblížit k jejich pahorku a zabít je. Povídali jsme si s mužem s lebkou místo hlavy a najednou si uvědomili, že stařec zmizel, utekl a zradil nás, vysvobodil se z toho vězení a vyměnil si místo se mnou, což znamenalo, že nikdo už vlky nepozoruje. Téměř okamžitě z temnoty jeden vyskočil a rozsápal muže, já se prohnal mezi stromy a utíkal jaknejrychleji mohl. Za sebou jsem slyšel vlky. Kolem mě se míhaly stromy a pole, všechno letělo neuvěřitelně rychle. Přede mnou se otevřela černá propast a já skočil. Podařilo se mi s námahou zachytit okraje na druhé straně a pak jsem utíkal dál, protože i vlci se dostali přes, běžel jsem jakýmsi podivným spletitým bludištěm, a pak sen postupně vybledl a ztratil se. 

Opravdu jeden z nejpodivnějších a nejzvláštnějších snů. Po celou dobu jsem měl pocit, že je mi to vše podivně povědomé, známé, a podvědomě jsem věděl, že už se stalo předtím, a že jsem jednou byl sežrán vlky hned na pahorku a proto jsem nyní vyrazil dřív, a taky že jsem podruhé spadl do propasti a zemřel. 

Jsem rád, že jsem si to sepsal, takže to nezapomenu, a možná z toho vytvořím jednou nějaký příběh, protože zpětně se mi ten děj líbí (v reálu to nebylo vůbec příjemné, protože já ve snech netuším, že spím, narozdíl od některých lidí, kteří si to uvědomují). Taky bych rád udělal nějaké skicy nebo ilustrace. Jaký je nejdivější sen, který se vám kdy zdál?

neděle 22. ledna 2017

Jmelí

Jedna z mých nejnovějších básní, napsal jsem ji na přelomu zimy a podzimu, při cestě vlakem. Díval jsem se z okna na krajinu a nechal se kolébat tím zvláštním rytmem, houpavou melodií vlaku a rychle se míhající přírodou za umazaným sklem. Odjakživa jsem miloval ty obrovské kulovité útvary, které vytváří jmelí ve větvích stromů. Vždycky jsem tak trochu přehlížel fakt, že je to parazit (napůl!), kvůli jeho magické kráse. Jmelí je obecně úžasná rostlina opředená mnohými mýty a legendami, má své místo například v severské mytologii, kdy ji Loki zneužil k vraždě boha Baldra. Věřilo se, že jmelí má velkou magickou moc a že pochází přímo z nebe - bylo sestřelováno ze stromů lukem a šípy, ale nesmělo se dotknout země, jinak by svou sílu ztratilo. O jmelí by se dal napsat sáhodlouhý text a možná i víc, ale to není smysl tohoto článku (ale možná někdy napíšu článek jen o jmelí ). 


                                                                           Jmelí

                                Jmelí prorůstá stromy, jako když domy požírají zemi
                                kořeny rostou hluboko, když je vytáhneš, tak zemřou
                                zemřou stromy i země
                                a kořeny jsou kabely, bylo to tak vždy
                                rostou z tebe, rostou ze mě
                                rozvádějí živiny i jed
                                a je jen na tobě, co si vybereš.

                               Jmejí prorůstá lidi, jako kdyby ani nebyli
                               něco jim dává, něco jim bere
                               bere jim život, vyrůstá jim z páteře
                               ale dává jim křídla.




O poetikonu

Už jsem se zmiňoval o tom, že bych sem mimo jiné chtěl přidávat i své básně a poezii. Ne, nerozmyslel jsem si to a stále si za tím stojím. Dokonce jsem se rozhodl vytvořit pro tyto účely rubriku nazvanou "Poetikon". Tento název mě napadl, zalíbil se mi, a moc by mě mrzelo, kdybych ho nevyužil a nepoužil.
      Před několika lety bych se možná zdráhal zvěřejnit své básně (pokud se to tak odvážím nazvat) na internetu, jednak proto, že jsou často osobní, a taky bych se možná bál, že by mi je někdo odcizil a vydával za své (no ano, internet je v tomhle ošemetný). Nyní se už ani jednoho nebojím (nebo alespoň ne tak moc) - nemám již takový problém se otevřít, navíc je snadnější otevřít se anonymní mase než konkrétnímu člověku, což je vlastně velice smutné - a nemám strach, že by mi někdo mou práci kradl, protože ty básničky za to upřímně opravdu nestojí, kradl by je jen pitomec.
      Poezie je pro mě takové trochu tajemné médium, nevěnuji se mu tolik jako třeba kreslení nebo psaní příběhů a taky si v něm nejsem vůbec jistý. Dřív jsem si nějaké básničky psal, tak okolo dvanácti a třinácti, ale potom jsem přestal a dlouho jsem nic podobného nezopakoval. Až vlastně před rokem nebo dvěma jsem tuto pomyslnou krabici oprášil a znovu otevřel a začal psát. Bylo zrovna před maturitou a já byl na naprostém dně, všeho jsem měl nad hlavu a úplně mě to drtilo, a právě tehdy, ani nevím jak, jsem místo toho, abych si vypisoval poznámky z biologie začal na okraje papírů skládat slova k sobě do rýmů a básní. Takže takhle jsem se oklikou vrátil k psaní básní. Zjistil jsem však velmi zvláštní věc, a to, že je nemůžu vytvářet, pokud mi není opravdu zle, pokud necítím tlak nebo pokud se všechno nezdá nanic a zbytečné. Zkoušel jsem psát, když jsem byl štastný, ale nešlo to. Takže vždycky když mám opravdu špatnou náladu, využiju ji k psaní poezie a vytvořím docela velké množství básní, a potom se zase na nějaký čas odmlčím. Zprvu jsem si myslel, že je to dost podivný způsob tvoření, ale po rozhovoru s několika kamarády jsem se dozvěděl, že je to mají taky tak a že to není naprosto neobvyklé.
      Každopádně, poezie je pro mě taková maličká, ale osobní a důležitá věc, které nevěnuji tolik času, a kterou o mě ani příliš lidí neví. To ji však nedělé méně podstatnou, a proto jsem rád, že tu bude mít své místo, v Poetikonu :)

sobota 21. ledna 2017

Zimní playlist

Tohle je teprve druhý článek, který sem píšu, a když jsem přemýšlel nad jeho tématem, uvědomil jsem si, že bych chtěl psát o hudbě, jelikož hudba je jedna z nejkrásnějších a pro mě nejdůležitějších věcí na světě. V poslední době jsem si zvykl vytvářet krátké (nebo delší) playlisty pro různé příležitosti a nálady, (zapisuji si je na kousky papírů nebo do deníků) a musím říct, že je to velmi příjemná a odpočinková činnost. Jakkoli je to ubohé, když vytvořím nějaký hezký playlist, tak z toho mám pak dobrý pocit :)

Zimní playlist nemám vytvořený ani zapsaný v žádném deníku, proto ho vytvořím hned ted', na místě, a přidám tam, co mě aktuálně napadne a zaujme. Nečekejte však žádné vánoční písničky (tedy je možné, že se tam jedna objeví, ale nejsem si tím jistý), protože k tomuto typu hudby nějak nemám kladný vztah. Počítám s tím, že některé písničky vyberu kvůli zimnímu tématu a jiné jen kvůli náladě, která mi bude připadat dostatečně chladná a studená.

                                                         1. "Snow" - Lisa Hannigan
 
Tuto písničku vybírám nejen proto, že je o sněhu, ale také protože je jednou z nejkrásnějších a nejklidnějích skladeb, které znám. Když jsem začal Lisu Hannigan poslouchat, tak toto byla první písen', která se mi začala líbit a která vystupovala z masy alba "At Swim". Je neskutečně podmanivá a dojemná, má svou tichou sílu.

                                                    2. "Perfect World" - Katie Melua
 
Perfect World pochází z alba, které je celé laděné do zimních/vánočních tónů, a i když zrovna tady žádná výslovná zmínka o zimě není, videoklip by už snad víc zimní být ani nemohl. Je to jedno malé kouzelné umělecké dílo, které určitě stojí za shlédnutí. 

3. "Sellers of Flowers" - Regina Spektor
 
Sellers of Flowers budu mít nejspíš už navždy neodmyslitelně spjatou se zimou, stejně jako celé album "Remember Us To Life", protože jsem ho v zimě objevil a v zimě i poslouchal. Většina těchto písniček mi v období vánočních nákupů plnila mp3 přehrávač, a nejvíc z nich jsem poslouchal právě "Sellers of Flowers". (Navíc zima hraje vedle květin v této písni nejdůležitější roli) 

4. "Catalyst" - Kyla La Grange
 
Jeden z příkladů písně, která nejspíš není vyloženě zimní, ale je taková klidná a mrazivá, až mi zimu asociuje. Je to jedna z mých nejoblíbenějších od Kyly La Grange, má krásný obrazotvorný text.


5. "Winter Bird" - Aurora
 
Jedna z vůbec nejzimějších písniček, které znám. Dojemná vzpomínka či modlitba za ptáčka, kterého zabila zima. Plné slz, zamrzlých jezer, holých stromů a magie. 

6. "Windows" - Angel Olsen
 
Angel Olsen jsem objevil teprve tento rok a písen' "Windows" se okamžitě stala mou oblíbenou. Je neuvěřitelně smutná a teskná, ale krásná a doslova nabitá emocemi. Její text je dost abstraktní, avšak já se domnívám že je o boji s depresí nebo nějakou jinou nemocí. Není to vyloženě zimní písen, snad má víc co do činění s podzimem, ale přesto jsem ji sem zahrnul, protože ji mám velmi rád a protože... Prostě si myslím, že by tu měla být.

Tak to je můj zimní playlist. Třeba vás něco z něj zaujme, a pokud ne, můžete mi naopak do komentářů napsat, co za těchto chladných dnů posloucháte vy :)

pátek 20. ledna 2017

Zimní květy / Cizí světy

Můj vztah k zimě je komplikovaný. Jedna moje část ji nenávidí a druhá ji má ráda. Miluji to zvláštní ticho a samotu zimy, když celá krajina zapadne sněhem - jakoby se svět na krátkou chvíli proměnil, přeměnil, stal se něčím jiným, magičtějším a hlubším. Nejkrásnější jsou ty plochy sněhu dosud neporušené, čisté, bez jediné stopy. Je pak úžasné udělat ten první krok, první stopu, i když to zároven' může být děsivé a mohou na vás i padnout výčitky, že ničíte něco tak dokonalého... Automaticky na vás dopadá jakási zodpovědnost, jste první, kdo to tu nějak poznamená, a musíte to udělat co nejlépe. Je to stejné, jako když máte prázdný papír a dlouhé hodiny přemýšlíte, co na něj nakreslíte a snažít se udělat první čáru. Nebo když chcete psát, ale nejste si jisti první větou. Myslím, že je na tom něco filosofického a meditativního, na zimní krajině. Celou zimu jsem byl zavřený doma, až na několik krátkých výletů do města, ale minulý týden jsem vyrazil ven, sám nevím, co mě k tomu přinutilo. Možná právě to, že čerstvě napadl sníh a zakryl všechny ošklivosti i mé chmury. Necítil jsem se v tu dobu úplně dobře, ale nějak jsem doufal, že by mě čerstvý vzduch mohl očistit. Tak jsem si nasadil čepici a kolem krku si omotal šálu, kterou jsem dostal k vánocům, a vyrazil ven. Šel jsem za město, po cyklostezce, na začátku cesty jsem potkal dva kolemjdoucí, ale pak už nikoho. Chtěl jsem pokračovat dál po cyklostezce, ale nelíbilo se mi, jak na mě projíždějící auta mrkají, a představa, že tu možná potkám někoho dalšího. Proto jsem zahnul do polí, do bílého ničeho, a i když sněžilo a mrzlo, vůbec mi nebyla zima. Do uší mi proudila hudba ze sluchátek a najednou se mi chtělo tančit, a tak jsem tančil, klouzal se po ledu a do pusy chytal sněhové vločky, protože kolem nebylo nikoho, kdo by mě viděl. Zůstal jsem tam a sledoval, jak sníh pomalu padá a zakrývá obrysy starých lip v dálce. Počkal jsem, dokud se nezšeřelo a dokud vše nezakryla tma. V dálce svítila pestrobarevná světla a prozařovala noc. Bylo to krásné a já byl št'astný.
     Tohle byla ta pěkná část zimy. Ta zima, kterou mám rád. A ted' se chvíli pobavme o zimě, která už není tak sympatická, o zimě, která je tak studená, že vám omrzne nos jakmile vylezete z domu a když se tam vrátíte, tak se vám spustí rýma. Často si v třeskuté zimě představuji, jak se mé prsty mění na led, praskají se a lámou, ani nevím proč. A pak je tu taky ta nechutná šedivá břečka, v kterou se promění sníh pod koly aut, podivná substance, jež se vám nalepí na boty a směšně čvachtá. Co mi na zimě ale vždy vadilo nejvíc, byla absence zeleně, rostlin, stromů, listů, života. I když to tak úplně není, toto roční období působí mrtvě a dusivě, jako když si kolem krku utáhnete šálu příliš silně. Může vás vysát a pohltit. A navíc, žádné jiné roční období mi nezabilo tolik kytek.
     Pokud pomineme všechno ostatní, přinejmenším nám zima umožnuje prožívat určité věci, které by bez ní neměly smysl. Bez těch hrozných mrazů by pití horkých ovocných čajů určitě nebylo tak příjemné a vůně skořice tak hřejivá. A nakonec nám stejně nezbývá, než se se zimou smířit, (anebo se přestěhovat do jiného podnebného pásma) proto je lepší s ní vycházet. Nemusíme ji milovat, stačí akceptovat. Možná, že jsem zimu nikdy neměl rád jen proto, že je jako já - tichá, chladná a nepochopená.

čtvrtek 19. ledna 2017

Nový blog

Ahoj. Tak jsem si založil blog. Už poněkolikáté. Vlastně si myslím, že je to můj třetí pokus, ale nejsem si tím číslem zcela jistý. Proč jsem se rozhodl to znovu zkusit? Vlastně sám nevím. Mám tolik jiné práce, že vůbec netuším, jestli sem zvládnu pravidelně přispívat něčím smysluplným, ale upřímně doufám, že ano. Přinejmenším se o to pokusím, protože si myslím,že je hezké mít nějaké místo, kam můžu napsat všechno, co mě napadne. Takže nejspíš můžete počítat s tím, že tu najdete moje myšlenky, postřehy, úvahy nad světem, občas zážitky, recenze hudby a filmů, básně, drobty z mých příběhů, něco výtvarného... A to je asi vše. Vítám vás na svém blogu, snad se vám tu bude líbit.

Hynek