Můj vztah k zimě je komplikovaný. Jedna moje část ji nenávidí a druhá ji má ráda. Miluji to zvláštní ticho a samotu zimy, když celá krajina zapadne sněhem - jakoby se svět na krátkou chvíli proměnil, přeměnil, stal se něčím jiným, magičtějším a hlubším. Nejkrásnější jsou ty plochy sněhu dosud neporušené, čisté, bez jediné stopy. Je pak úžasné udělat ten první krok, první stopu, i když to zároven' může být děsivé a mohou na vás i padnout výčitky, že ničíte něco tak dokonalého... Automaticky na vás dopadá jakási zodpovědnost, jste první, kdo to tu nějak poznamená, a musíte to udělat co nejlépe. Je to stejné, jako když máte prázdný papír a dlouhé hodiny přemýšlíte, co na něj nakreslíte a snažít se udělat první čáru. Nebo když chcete psát, ale nejste si jisti první větou. Myslím, že je na tom něco filosofického a meditativního, na zimní krajině. Celou zimu jsem byl zavřený doma, až na několik krátkých výletů do města, ale minulý týden jsem vyrazil ven, sám nevím, co mě k tomu přinutilo. Možná právě to, že čerstvě napadl sníh a zakryl všechny ošklivosti i mé chmury. Necítil jsem se v tu dobu úplně dobře, ale nějak jsem doufal, že by mě čerstvý vzduch mohl očistit. Tak jsem si nasadil čepici a kolem krku si omotal šálu, kterou jsem dostal k vánocům, a vyrazil ven. Šel jsem za město, po cyklostezce, na začátku cesty jsem potkal dva kolemjdoucí, ale pak už nikoho. Chtěl jsem pokračovat dál po cyklostezce, ale nelíbilo se mi, jak na mě projíždějící auta mrkají, a představa, že tu možná potkám někoho dalšího. Proto jsem zahnul do polí, do bílého ničeho, a i když sněžilo a mrzlo, vůbec mi nebyla zima. Do uší mi proudila hudba ze sluchátek a najednou se mi chtělo tančit, a tak jsem tančil, klouzal se po ledu a do pusy chytal sněhové vločky, protože kolem nebylo nikoho, kdo by mě viděl. Zůstal jsem tam a sledoval, jak sníh pomalu padá a zakrývá obrysy starých lip v dálce. Počkal jsem, dokud se nezšeřelo a dokud vše nezakryla tma. V dálce svítila pestrobarevná světla a prozařovala noc. Bylo to krásné a já byl št'astný.
Tohle byla ta pěkná část zimy. Ta zima, kterou mám rád. A ted' se chvíli pobavme o zimě, která už není tak sympatická, o zimě, která je tak studená, že vám omrzne nos jakmile vylezete z domu a když se tam vrátíte, tak se vám spustí rýma. Často si v třeskuté zimě představuji, jak se mé prsty mění na led, praskají se a lámou, ani nevím proč. A pak je tu taky ta nechutná šedivá břečka, v kterou se promění sníh pod koly aut, podivná substance, jež se vám nalepí na boty a směšně čvachtá. Co mi na zimě ale vždy vadilo nejvíc, byla absence zeleně, rostlin, stromů, listů, života. I když to tak úplně není, toto roční období působí mrtvě a dusivě, jako když si kolem krku utáhnete šálu příliš silně. Může vás vysát a pohltit. A navíc, žádné jiné roční období mi nezabilo tolik kytek.
Pokud pomineme všechno ostatní, přinejmenším nám zima umožnuje prožívat určité věci, které by bez ní neměly smysl. Bez těch hrozných mrazů by pití horkých ovocných čajů určitě nebylo tak příjemné a vůně skořice tak hřejivá. A nakonec nám stejně nezbývá, než se se zimou smířit, (anebo se přestěhovat do jiného podnebného pásma) proto je lepší s ní vycházet. Nemusíme ji milovat, stačí akceptovat. Možná, že jsem zimu nikdy neměl rád jen proto, že je jako já - tichá, chladná a nepochopená.
Žádné komentáře:
Okomentovat