Pořád je se na co těšit (Amy Macdonald)

Pořád je na co se těšit, i když to tak třeba někdy nevypadá. Vždy existuje něco hezkého a vzrušujícího, někde v tmavém koutě nebo zaházené méně dobrými věcmi. Jde jen o to, to najít. Co jsou takové typické věci, na které se těším já? Většinou nová hudba, videoklip, film, nový díl oblíbeného seriálu, nebo třeba sraz s kamarády (i když z toho mívám vždycky i napůl strach, prostě je to ve mě). Letošní rok se zprvu zdál v tomto směru velmi chudý, ale postupně se tu i tak dají s trochou snahy rozklíčovat jistá světlejší místa, záchytné body. Tyto záchytné body jsou velice důležité. Pokud jich není dost, spadnete. Už dlouho mám chuť graficky zpracovat svůj život, ve kterém z prázdného šedého neutrálna vystupují ostré barevné vrcholy označující data, kdy má vyjít moje oblíbená hudba. Zatím jsem od toho vždycky upustil, protože mi to připadalo jaksi tragikomické. Ale dost už toho! O tom vůbec nechci mluvit ani psát (i když to s tím vlastně těsně souvisí).

 portrét Amy Macdonald který jsem namaloval v rámci posledního Inktoberu, kde si ale bohužel není příliš podobná.


       Chci psát o nové desce skotské píničkářky Amy Macdonald, která má vyjít zítra, v pátek 17. 2. a na kterou se velmi těším. Trpělivě ji vyhlížím už od léta předchozího roku, kdy se o ní poprvé objevily nějaké zmínky a fámy, že by měla vyjít už tehdejší podzim, což se neukázalo jako pravda a jen to zvýšilo mé mučivé napětí. Jmenuje se "Under Stars".
       S hudbou Amy Macdonald jsem se poprvé setkal už velmi, velmi dávno, možná proto k ní mám tak silný vztah. Bylo to na základní škole, snad ve čtvrté nebo páté třídě, kdy jsem poprvé zaslechl její písničku a zároveň její největší hit "This Is The Life". Spolužáci si ji pouštěli na mobilu, ale já se nikdy nezeptal na její jméno a to, že se mi tak moc líbila, jsem si uvědomil až později. Vlastně myslím, že ji tehdy několikrát zahráli i v rádiu, ale nikdy neřekli její jméno. Po několika týdnech jsem na písničku i zpěvačku úplně zapomněl.

       Znovu si ke mě cestu našla až o několik let později, kdy jsem brzo ráno náhodou zapnul televizi, a na Snídani s Novou hráli nový singl z druhého alba (minule se zase jednalo o singl z prvního alba) "Don't Tell Me That It's Over". Nejdřív jsem si to vůbec nespojil, ale písnička se mi líbila, našel jsem si Amy Macdonald a začal ji poslouchat a až později zpětně objevil, že je autorkou i oné "This Is The Life". Od té doby Amy poslouchám a je proto asi (určitě) zpěvačkou, kterou poslouchám kontinuálně nejdéle. Její písničky jsou pro mě velmi osobní a emotivní záležitostí, snad i proto, že narozdíl od většiny věcí, co poslouchám, jsou veselé. Když vyšlo album "Life in a Beutiful Light", taky jsem ho radostně přijal a poslouchal jsem ho tehdy na konci prázdnin, které jsme trávili se sestrou u babičky (od té doby mám tyto dvě věci nerozlučně spojené).To album vyšlo v roce 2012 a bylo jejím v pořadí třetím, ale od té doby nastalo ticho, a neobjevilo se nic, ani písnička, ani slůvko o nové hudbě. Po několika letech už jsem čekání vzdal, tři roky mlčení mi přišlo jako věčnost a jasný vzkaz, že už nic dalšího nebude. Nesl jsem to s odevzdaným smutkem, pamatuji si, že mě to dost zasáhlo.
        Ale konečně, v zimě roku 2017, o celých pět let později, se Amy Macdonald vrací a já se můžu těšit na další skvělou hudbu (protože i když jsem měl zezačátku malinko obavy, nyní už se nebojím). Zase se zaplnilo jedno malé prázdné místečko uvnitř mě. Doma mám všechny tři Amynina alba a zanedlouho si určitě pořídím i to čtvrté. Už se na to těším.

        Co se mi na Amy líbí, je, že se drží stylu který je jí vlastní, který jí sedí, nepouští se do nějakých nových experimentů, jen aby se někomu zalíbila a získala více posluchačů (u někoho by se to stejné mohlo snadno brát jako nevýhoda, ale u ní to jaksi stále funguje, alespoň doufám).
         A konečně další věc, na kterou se těším, a která s tímto silně souvisí, je koncert Amy Macdonald v březnu v Praze, na který už mám koupený lístek a který bude jistě úžasný.

Doufám, že i vy se máte na co těšit.