Zapomněl jsem svůj život

Mohlo to být už tři čtvrtě roku, co jsem naposledy seděl na kole. Je to možné? Jo, asi jo. Nejspíš. Vlastně si úplně nevzpomínám. Všechno je poslední dobou takové rozmazané a nejasné, jako když se na svět díváte skrz igelit. Nevím, kdo by se přes něj dobrovolně díval, snad vám spíš někdo přes hlavu přetáhne igelitovou tašku a čeká, až se udusíte. Uvědomil jsem si, že začínám zapomínat. Je to zvláštní pocit. Nejdřív odchází detaily, to je to ještě nenápadné, ale potom zmizí i něco významného a velkého a vy nad tím začnete dumat. Zapomněl jsem střední školu. Je to divný, já vím, a nezapomněl jsem samozřejmě všechno, ale... Ležel jsem v posteli a přemítal nad tím, jak to tam bylo hrozné, protože vím, že to tam bylo hrozné, ale najednou jsem nevěděl, co přesně. Dá mi spoustu práce vzpomenout si na hodiny biologie a chemie a na přestávky. Nemyslím si, že by to mělo dát tolik práce, vždyť je to jen několik let vzdálené! A přesto...
       Základní školu jsem zapomněl už dávno. Už se nesnažím si vzpomenout. Vím, že mě šikanovali, vím, že to bylo strašné a bolestivé období, ale nedokážu si vybavit podrobnosti. Možná je to dobře. Dobu předtím jsem si nepamatoval nikdy, jen útržky, a ty si vlastně ani nepamatuji, jen jsem si je vsugeroval z fotografií.
       Je to tak dlouho, co jsem naposledy nasedl na kolo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si ještě pamatuji, jak se na něm jezdí, třeba jsem i to zapomněl? Nemůžu si vzpomenout, kdy byla druhá světová válka, vím to, ale je to abstraktní, jako když se díváte přes igelit... Neříkal jsem tohle už? Nepamatuji se. Nepamatuji si nic z matematiky, ani ty příšerné rovnice z chemie, které jsem se tak horko těžko učil. A co hudební skladatelé? Já... Já nevím. Vím, že lední medvěd má černou kůži. Pomůže mi to v něčem? To jsem nezapomněl. A že hlavní město Bhůtánu je Thimbu, nebo tak nějak. A že Hypatii rozthali hliněnými střepy. Byla to matematička, myslím.
      Za tan půlrok se mi nejspíš vypustil vzduch z kol, měl bych je dofouknout. Ale proč? Nechám to být. Není to daleko. A nejspíš potom stejně dlouho na kolo nesednu. Dnes to stejně dělám jen proto, že to po mě chce táta. Mám zajet na chatu zkontrolovat kotel. Když jsme tam byli minule, byla tam nějaká závada, padal tlak nebo něco takového. Nevím, nerozumím tomu. Vlastně ani nevím, jak poznám, jestli je ten kotel v pořádku, nebo ne. Nikdo mi to nevysvětlil. Ale mám mobil, takže můžu zavolat a zeptat se. Ale nemám kredit. Ale je tam taková ta služba, tísňové volání, a na to kredit nepotřebuju, ne? Neznám to číslo, na které se má volat, a nevím, jak se mačká hvězdička. Je tam hvězdička, myslím.
     Naskočil jsem na kolo a vyrazil. Pedály se mi otáčely docela těžko. Vyšel jsem ze cviku. Od čtvrťáku na střední, kdy přestal být tělocvik povinný, jsem se moc nehýbal. Občas mám takovou touhu začít s jógou, ale nikdy u toho nevydržím déle než dva dny. Nemám na to čas. Nedokážu si ho najít. Nechci ho hledat.
     Matně si pamatuji, že dřív jsem na kole jezdil rád. Teď po několika metrech stoupání popadám dech a nohy mi těžknou. Nepředstavujte si mě jako stokilové monstrum, jsem spíš stéblo trávy. Nemám žádnou sílu. Když fouká, mám potíže jít rovně. V půlce kopce už skoro nemůžu, a to jsem ještě ani nedojel do té horší, strmější části. Svaly mě pálí. Svaly, ha ha. Jen kůže. Kůže mě pálí. Kosti mě pálí. Možná mě zevnitř požírá nějaký oheň. Nějaký nenávistný démon. Nevím, proč mě nemá rád. Snad nemá rád nikoho, to si přeji, aby to nebylo mnou. Protože mi přijde, že je to vždycky mnou. Nejsem na věci dost dobrý. Dost velký. Dost vysoký. Dost chytrý. Dost hloupý. Dost hezký.
     Paličatě odmítám slézt z kola. Ještě před chvílí jsem skoro nemohl, ale teď mi přijde, jako bych chytil druhý dech. Jsem v tom nejstrmějším stoupání. Statečně se držím a opírám se do pedálů z plných sil a řidítka držím tak křečovitě, až mi na pažích naskakují modré žíly. Jsou vystouplé a odporné a já musím myslet na krev, která jimi teče. Přijde mi to jako prameny řeky. Představuji si, že se osvobozují a mohou konečně téct tak, jak chtějí.
     Pak už najednou nemůžu. Musím sestoupit z kola a pokračovat dál pěšky, vyjít na vrchol kopce a pak zase pokračovat. Nohy se mi hrozně třesou. Trochu mě to vyděsí, protože zjišťuju, že skoro nemůžu chodit. Jen tak tak mě unesou. To je asi to náhlé vypětí. Ale stejně, tohle by se asi nemělo dít. Vždyť je mi devatenáct. Než dovedu kolo nahoru, téměř ztratím dech. Jakoby se všechno to vyčerpání, které jsem odkládal, náhle vrátilo v mnohonásobné síle. Když vystoupám do cíle, musím kolo opřít o lampu a chvíli jen dýchat. Točí se mi hlava a bojím se, že začnu zvracet. Nakonec se mi to však podaří překonat, i když pocit závratě zcela nezmizí, a já vyskočím na kolo a velmi pomalu zdolám poslední metry.
     Pak se kopec zlomí, a já najednou už nemusím šlapat. Kolo jede samo. Vítr mi hučí kolem uší, a je hlasitější a hlasitější, až se stává ohlušujícím. Musím stisknout brzdy a zpomalit. Pak zrychlit,  pak zase zpomlalit. Takto udržuju obezřetné, klidné tempo. Mohl bych sjet dolů z kopce bez brždění, ale mám strach. Auta mě míjejí až příliš těsně, i když se úzkostně držím za bílou čárou posypanou štěrkem. Představuju si, že kolo sklouzne po štěrku a já přejedu obličejem po černém asfaltu přímo pod kovové nestvůry. Nejhorší jsou náklaďáky. Jsou tak velké, neměl bych šanci.
      Zbytek cesty zdolávám bez potíží, pomalu a jistě. Na kruhovém objezdu trochu zaváhám, jako vždy, ale dokážu to. Vystoupím u chaty, dvůr odemknu zeleným klíčem a domovní dveře oranžovým. Doufám, že sousedé nejsou doma. Nic proti nim nemám, ale nerad si s nimi povídám. Mám strach z každé konverzace.
      Nepřijde mi, že by byla uvnitř zima, ale když přiložím dlaně na topení, je úplně studené. Jenomže to jsou moje ruce taky, protože jsem si nevzal rukavice. Taky jsem si vzal špatnou čepici, je mi příliš volná a asi mi omrzly uši. Úplně zapomenu na kotel. Schoulím se na pohovce a jen tam tak ležím. Mám na sobě zimní bundu a je mi příjemně teplo. Zavřu oči a pravidelně oddechuji. Potřebuju se vzpamatovat z té cesty. Přijde mi, že mi někde v hlavě něco prasklo. Nakonec usnu.
      Probudil mě mobil, brněl mi v kapse. Každý hovor mě trochu vyděsí. Ale překonám se a zvednu to. Je to máma, ptá se mě, jestli jsem pořád tam. Asi čekala, že už budu dávno zpátky. Nikomu jinému by to tak netrvalo. Taky se ptá na kotel, a tak se na něj jdu konečně podívat. Hlásím jí, jak to vypadá. Jedna kontrolka červeně bliká, odhaduji, že to není dobré znamení. Poslušně hlásím do telefonu všechny podrobnosti. Máma zavěšuje. Předává informace telefonickým hovorem tátovi, a ten zase mě. Kotel je rozbitý. Bude potřeba další oprava. Skvěle. Hledám nějakou baterii. Je na stole. Můžu odjet. Chvíli přemýšlím, že bych si znova lehnul, ale nezdá se to jako dobrý nápad. Pustím si do sluchátek hudbu, je mi jedno, že je to nebezpečné a že bych neslyšel troubení auta. Zamknu, nasednu na kolo a odjedu pryč. Kruhový objezd je plný aut a já radši seskočím z kola a přejdu o kus dál. Cestou zpět přemýšlím, kdy se můj život takhle pokazil. Nechci si pořád stěžovat, a tak si nestěžuju, ale sám sobě snad lhát nemusím. Muselo se to stát už někdy hodně dávno. Nevzpomínám si.
     Do uší mi hraje Tove Lo. Moc jí nerozumím, a taky už ji nemám rád jako kdysi. Slyším jen "...faster and faster..." a tak ji poslouchám a zdolávám kopec. Z této strany je výstup snadný. Zanedlouho už jsem nahoře a pak začnu rychle klesat. Tentokrát nebrzdím. Přede mnou je prudká zatáčka. Pokud nezpomalím, nedokážu ji vybrat. Skončím v tom trnitém keři. Ale co když právě to chci? Jenomže nejsem dost silný. A tak zpomalím, a zatáčku vyberu, i když jen tak tak.
     Můj život... Je to ještě vůbec život? Žiju ho pro sebe, ne pro ostatní. Já jen trpím, přežívám a před odstatními předstírám veselí a úsměvy. Unavuje mě to, víc, než si někdy uvědomuji. Nic mi to nedokáže vynahradit. Krásné knihy nebo hudba, které si občas kupuji, ojedinělé návštěvy čajoven... Jsem sám. Jsem ztracený. Ty deprese... Ten smutek. Je tak obrovský, a pohltí mě jako jezero plné řas. Obtočí se člověku kolem nohou a stáhnou ho dolů. Nedá se s tím nic dělat.
     Zase zrychluji. Nebrzím. Naopak, zrychluji. Je zima a trochu mrholí, a vzduch je mrazivý, jsem na cyklostezce úplně sám. Zrychluji. Necítím bolest. Ve sluchátkách slyším "Closure" od Adny. Mám Adnu rád. Je jako smutná podzimní víla.Chtěl bych ji poznat. "I don't even know what I need, all I want is before." Zrychluji. Do očí se mi derou slzy. Nevím proč pořád brečím. Možná mám opravdu citlivé oči, nebo jsem prostě slaboch, nebo už to všechno nedokážu prostě unést. Zrychluji. Vítr mi vyhání slzy z očí. Nevidím. Je to jako dívat se na svět skrz igelit. "Are you somewhere else now? Are you somewhere else now?" Vidím jen obrysy. Míhají se kolem mě rychleji, než je stačím zaznamenat. A slzy, slzy mi pomalu utíkají po tvářích. Nevím, co mě tak rozesmutnilo. Nepamatuju se. Přede mnou je další zatáčka. A další obrys, šedý a veliký. Myslím, že v těhle místech stojí nějaký pamětní kámen. Jedu rychleji, než jsem kdy dokázal, než jsem se odvážil. Tentokrát ale neuhnu.

Tenhle text je založený na jedné sobotě či neděli, kdy jsem jen na chatu zkontrolovat kotel. Vlastně je tam spousta věcí pravdivých, a taky několik nepravdivých. Každopádně tento text se mi v ten den objevil v hlavě, a tak jsem se nyní konečně odhodlal ho sepsat, než jej zapomenu. Možná ani nestojí za zapamatování, nevím. Nemůžu si vzpomenout.