Procházka lesem 1

Popravdě jsem si myslel, že na nahrání (a napsání) tohoto článku už je pozdě, protože jak se jednou jaro rozjede, už jej nic nezastaví. Každým dnem něco nového rozkvete, něco odkvete, něco vyroste, něco se zazelená, něco se narodí. Brzy z jara jsem podnikl letošní první procházku po Černovírském lese a vyfotil všechno zajímavé, co se mi připletlo do cesty. Mám tyhle procházky rád, Černovír mám spojený s mnoha dětskými zážitky, a proto mě asi nikdy neomrzí to tu znovu navštěvovat. Dal jsem si takový nezávazný slib, že se letos pokusím vypravit se tam každý týden, pozorovat, jak se les tiše mění. Protože s každou mou návštěvou se toho v lese změnilo mnoho - je to jako svět sám o sobě, se svou historií a příběhy. Často mívám takový nepříjemný pocit, že nic nestíhám, že mi vše proklouzává mezi prsty, částečně i kvůli těmto rychlým změnám, které můžeme pozorovat na přírodě. Letos jsem se to rozhodl změnit, zpomalit, a všechno pečlivě prozkoumat. Je v tom i cosi podivně uklidňujícího, skoro bych řekl meditativního. Některá místa mají beze sporu svoje osobní kouzlo, "Genius loci".
      No, a protože před pár dny zima nečekaně vylezla ze svého očividně mělkého hrobu a zasadila svůj (snad) poslední úder, tak nějak mi došlo, že vlastně ani pozdě není. A i kdyby, jsme ve svobodné zemi, takže si naštestí můžeme nahrávat články kdy a jak chceme.

 (Tyhle suché květy rákosů mě uvítaly při vstupu do lesa. Připomínají mi vlajky a prapory, šustící a vlající ve větru)

Ještě než se dostanu do samotného lesa, musím přejít dálnici, která mi dřív naháněla hrůzu (stále mi nahání hrůzu, i když jsem zjistil, že už mi její přecházení nečiní takové potíže) a projít kolem parkoviště (dřív tu byla louka) a pak po asfaltové cestě, velice oblíbené u cyklistů, bruslařů, chodců (to vlastně ne, chodím tam jen já, všichni ostatní se pohybují rychleji), běžců. Po levé straně se rozkládají zelená pole, na pravé straně je dříve nepropustný, dnes polopropustný lesík. Přejděte po kolejích, pak ještě kousek dál, a pak sejděte z cesty a ztraťte se v lese.

V tuhle dobu byly ještě všechny stromy neolistěné, holé, a bylo stále chladno. Vlastně tehdy ještě skoro nic nerostlo ani nekvetlo, takže by se mohlo zdát, že cesta lesem byla nezáživná, to však není pravda. Les má co nabídnout i v této své podobě. V zimě (a na začátku jara) je les velice zvláštní místo, klidné a až nepřirozeně tiché. Nepotkal jsem jediného člověka (ale jednu srnku, zajíce a bažanta!) a můžu vám říct, že to bylo opravdu příjemné. Ve městě mám často pocit, že mě pohltí. Davy se kolem mě zavírají jako moře a já nemůžu dýchat. Les mě uklidní, ztiší. Zklidní mi mysl a utříbí myšlenky. Je to v podstatě tak trochu detoxikace.

Jedno takové pěkné přísloví říká, že pokud chcete něco nového najít, musíte se nejdřív ztratit. Za sebe mohu říct, že je to nejspíš pravda. Myslel jsem si, že v tom lese už není místo, které bych neznal, a přesto mě tu letos něco překvapilo - obrovské pole sněženek. Je to opravdu nádherný a magický pohled a zážitek, který bych vám přál všem zažít, a který se nejspíš nedá zprostředkovat pomocí slov a fotografií. Vypadalo to trochu, jakoby celý les plakal, protože květy sněženek připomínají slzy. Ale plakal spíš radostí než smutkem, nad příchodem jara a novým životem. Jsem moc rád, že jsem toto místo objevil, odteď ho budu navštěvovat každé jaro. A vůbec bych o něm nevěděl, kdybych se předtím neztratil.

Popravdě mě to trochu rozesmutnilo, že jsem v tom lese sám a jsem jediný, kdo ty sněženky vidí kvést. Že nemám, komu bych to ukázal. Tak to ukazuji alespoň vám, (polo)anonymní internetové mase. Myslím, že to má význam. Určitě! Už jen proto, že dnes je Den Země. Jak jsem viděl napsané na jednom obrázku na instagramu, Den Země by měl být každý den.

Tahle větvičková smyčka se mi líbila. Obecně mám rád větve zajímavých tvarů (ale i ty obyčejné), no kdo by neměl! Už jsem viděl větvovou čtyřku, x, hada, spirálu,...

Poslední fotka, kterou jsem ten den pořídil, již na cestě zpátky. Tohle byla veliká stará vrba, která lemovala cestu k lesu. Silné bouře minulý rok ji spolu s mnoha dalšími stromy zničily a povalily, ale přesto tu po ní stále něco zůstalo. Její dřevo vytvořilo tento zajímavý útvar, připomínající sochu, nebo průchod (kdo ví, kam vede? třeba do jiného světa) a navíc z ní vyrůstá jediná živá větěv, vitálně se táhnoucí k nebi. Je to aspekt lesa, který obdivuji nejvíc, že tu nic nezaniká, jen se přeměňuje. Ze starého vzniká něco nového a krásného, ze smrti život.