Rekviem za třešňové květy

"Chci žít ve světě, kdy stomy kvetou navždy."
"Co?"
"Říkám, že chci žít ve světě, kdy stromy nikdy neodkvetou."
"Proč?"
"Protože jsou tak nádherné."
"Ale stromy nekvetou pro nás. Kvetou pro sebe. Je to jen jedna část jejich života - v zimě spí, na jaře vykvetou, v létě plodí a na podzim změní barvy."
"Kdyby kvetly navždy, byly by nesmrtelné. Dokonalé."
"Myslím, že o to stromům nejde."
"Co ty víš, o co stromům jde. Nezáleží ti na nich. Mě ano. Když kvetou, tak se mé srdce raduje, protože to je jako by se svět na chvíli spravil. A když odkvétají, mám pocit, že uvnitř umírám."

Už několik let nosím v hlavě příběh. Vlastně jich tam nosím spousty a vždycky jednou za čas jeden z nich vezmu a snažím se jej osvobodit, vdechnout mu život a přenést na papír. Je tu však příběh, který mi stále nějak uniká. Zatím jsem ho nedokázal napsat. Říkám mu zatím "Rekviem za třešňové květy" protože tak to dělám, nejdřív vymyslím název, a až potom příběh. Názvy se mi v hlavě vytváří samy, jakoby bez mého přičinění. Paradoxně jsem nápad na tento příběh nedostal na jaře, ale někdy na podzim nebo v zimě. V myšlenkách mi začala obžívat křehká kostra o dívce, která byla ve všem jiná než ostatní, ale nebála se to ukázat (už jsem psal o Theovi, který byl taky jiný, ale raději se rozhodl změnit se a zevšednět, aby zapadl), dokonce tím své okolí provokovala, bavilo ji to. Zjistí, že její prababička pocházela z Japonska a rozhodne se hrdě toto děditství nosit. V ukvapené, moderní a upjaté době se obléká do tradičního kimona a dřevěných sandálů a takto chodí po městě i do školy. Tančí na kolejích a uhýbá až okamžik před tím, než se přiblíží vlak. Její "hry" jsou stejně nebezpečné a znepokojivé jako i podmanivé a okouzlující. Jakoby k nim přizvala samotnou smrt, jen aby se cítila o trochu víc naživu. Pohybuje se na hranici snu a reality a mnohdy sama neví, jestli ji už nepřekročila. Každé jaro pořádá slavnost, smuteční obřad za odkvetlé třešně. Ona sama je jako třešňový květ. 

     Jak jsem řekl, nepodařilo se mi zatím dostat tento příběh na papír. Nenapsal jsem z něj ani stránku, ani větu. Čeká ve mě, až se dostanu do fáze, kdy toho budu schopný. Nicméně, letošní jaro jsem měl chvíli pocit, že jej možná konečně napíšu. Když jedu do města, cestu lemují sakury, růžové třešně, a když vykvetly, ta cesta byla najednou o moc krásnější, o moc zajímavější. Mohl bych ty stromy pozorovat třeba celou věčnost. Nejdřív kvetou jen trošku, ta nejodvážnější poupata se rozvíjí, poté už kvete celý strom, a jeho korunu zakrývá jednolitá růžová masa, jako cukrová vata. Později začnou mezi květy prosvítat zelené lístky, a nakonec, když třešně odkvétají, okvětní lístky padají k zemi a létají větrem a připomínají nadpozemský sníh. Když jsem to pozoroval, říkal jsem si, že je ta pravá doba začít psát "Rekviem za třešňové květy". Nakonec k tomu však nedošlo. Mám rozepsaný jiný příběh a musím jej nejdřív dokončit. Není dobré psát víc příběhů najednou, protože potom se začnou navzájem ovlivňovat, propletou se, spletou a zašmodrchají, jako bavlnky.

     Ale i když jsem nakonec nic nenapsal, vznikl ve mě za tu dobu takový zvláštní dialog, který jsem pak dlouho nosil v sobě, a nyní jej napsal na úvod článku. Říkal jsem si, že jej možná použiji v tom příběhu. Možná je to jeho součást. Vzniklo to docela náhodně, prostě jsem se díval na všechny ty rozkvetlé stromy, bílé a růžové a všechno mezi tím (byly v tu chvíli všude, před domem, za domem, na ulici, v zahradách, v alejích, městě, provázely mě celou cestu vlakem) a hlavou se mi honily myšlenky jako: Bože, to je taková nádhera. Svět najednou působí mnohem lepší a krásnější. A zárověň na mě padl podivný smutek, protože jsem věděl, že za chvíli všechny ty stromy odkvetou a ono to zmizí a rozplyne se, jako by to ani nikdy nebylo. A řekl jsem si, že bych si přál žít ve světě, kde stromy kvetou napořád, protože v tu chvíli jsem si byl jistý, že by ten svět byl lepší. (uvědomuji si samozřejmě, že kdyby kvetly pořád, už by nás to tak neohromovalo a taky by to zevšednělo) A když jsem pak jel autobusem a viděl, jak sakury odkvétají, měl jsem pocit, jako by něco ve mě umíralo spolu s nimi. 

Teď už jsou všechny květy pryč. Třešně a trnky a hrušně a meruňky a švestky. Před nedávnem odkvetly šeříky. Byly krásné, ale po té jejich silné vůni se mi snad ani stýskat nebude. Takovým posledním jarním stromem, který na jaře kvete, jsou kaštany. Jejich květy připomínají svícny. Září ve večerní tmě. I ty už odkvétají. Zem je pokrytá kobercem jejich květů. 

Přemýšlím, co jsem vlastně chtěl tímto článkem říct. Nějak mě nenapadá odpověď. Vlastně je to jen soubor několika pocitů a impresí, ale to snad taky není zcela zbytečné. Potřebujeme city, zvláště ve dnešní době, kdy mi občas všechno připadá tak chladné. 

Jaro je moje nejoblíbenější roční období, (podzim mám rád jen o malinko méně) a zanedlouho skončí. Nevím, jak se k tomu mám postavit. Je nejlepší část roku za mnou? Doufám, že ne. Letošní jaro bylo velmi krásné, a taky velmi smutné, v určitém slova smyslu. Všechno bylo tak nějak intenzivnější. Je asi příhodné, že mám narozeniny poslední květnový den. Jako by končily dvě různé věci najednou. Zvláštní. Pořád se nějak nemůžu smířit s tím, že budu zase o rok starší. Nepůsobí to skutečně. 

(No páni, fakt jsem si myslel, že někde mám fotku třešňových květů, ale nejspíš ne. Co se dá dělat, musím si vystačit s kaštany a jabloněmi)

Ale co, však ono se jaro zase vrátí.