Někdy minulý rok na podzim jsem si do deníku poznamenal krátké dvojverší v angličtině, jak to občas dělám. Někdy mě myšlenky napadají v angličtině. Je to nejspíš tím, že ten jazyk nás v dnešní době obklopuje a je všude, kam se jen hneme. Hlavně v hudbě. Díky ní se vám dostane pod kůži. Některé věci zní v angličtině lépe. Některé věci lze vyjádřit jenom v angličtině, nebo je to alespoň snadnější. Některé věci zase angličtina zachytit nedokáže. Každý jazyk má svá specifika.
To dvojverší:
Almost twenty
I feel so empty
Hm. Myslím, že za to částečně může ten podzim, má to tak trochu v sobě, vyvolávat deprese a melancholické nálady. Ale já se v té době opravdu cítil prázdně. A do určité míry se tak cítím stále. To dvojverší mě napadlo zcela náhle a nečekaně, nenuceně, při cestě autobusem nebo tak nějak. Nesnažil jsem se ho vymyslet, vymyslelo se samo. A bylo tak strašně pravdivé a upřímné, až to bolelo.
Nikdy jsem si nemyslel, že jsem typ člověka, který bude fňukat nad tím, že je o rok starší. Ale asi jsem se spletl. Spíš jde ale o něco víc. Jen přesně nevím, o co.
Letos v zimě jsem šel na koncert do Jazz Tibet Club(u) a na zadní stránku bloku naškrábal báseň v angličtině. Vlastně to ani není přímo báseň, spíš text písně. V tu dobu se ve mě probudil naprosto nerealistický sen/touha zpívat, vytvářet vlastní hudbu, i přesto, že zpívat neumím a nenávidím svůj hlas. Vždy jsem měl k hudbě silný vztah, bohužel jako dítě jsem nenavštěvoval žádné hudební hodiny a nenaučil se hrát na žádný nástroj, čehož asi nikdy nepřestanu litovat. Ale nemůžete asi vyčítat svému malému sedmiletému já, že nechce chodit do hudebky, protože už tak má svých problémů a důvodů ke strachu víc než dost. No, v tu dobu jsem prostě začal věřit, že by se to přece jen nějak dalo zařídit, protože vytvářet vlastní hudbu a psát texty byl taky jeden z mých snů. Na internetu jsem přečetl několik článků, které hlásaly, že zpívat se může naučit každý, nadchlo mě to a pohltilo, byl jsem ochotný každý den trénovat hlas, ale nakonec mě to bohužel zase přemohlo a přestal jsem. Bylo mi jasné, že to tak musí dopadnout. Některé věci jsou ve vás prostě zakořeněné tak hluboce, že se přes ně nemůžete jen tak přenést. Třeba jako se já nedokázal přenést přes odpor k vlastnímu hlasu. Je to zvláštní, že to, jak se slyšíte vy, se výrazně liší od toho, jak váš hlas slyší ostatní. Něco mi na tom nepřipadá správné, ale nebudu nic namítat proti tomu, jak to příroda zařídila. Nahrávat a poslouchat svůj hlas mě zraňovalo, nedokázal jsem si představit, že by mi to někdy mohlo přestat být nepříjemné, tak jsem s tím skončil. Ale zůstalo z toho několik textů, jako tento. Vychází z dvojverší, o kterém jsem psal výše. Dnes je poslední den, kdy bude aktuální, a tak ho sem chci nahrát. Snad vám nevadí, že je anglicky.
Almost Twenty
Sometimes I wonder
how can we live on
when those we love the most slow down
and we still run and then we find
that we are all alone in the dark
Sometimes I wonder
how can we stay the same
when our bodies rebuild themselves
so we become someone else
and though we still look the same
we are rearranged
just like the flowers in the shop
they bloomed out so long ago
How can I live on
when I am not me anymore?
The world, the hate
it broke me
and
now I'm almost twenty
and I feel so empty
And I wonder
how can we still exist
when we are just stardust
so old, millions of years
from men to men
we are born and born and born again
How can something so old and fragile
survive for so long
shouldn't we fall apart
like the ceramics
the ancient art
I am almost twenty
and I feel so empty
Just like the vessels,
the water drained
Just like the vaises,
the flowers decayed
Just like the people,
their souls got away
Sometimes I wonder
how can we live on
when all we were is left behind
the things we loved are buried in dust
and all the love we hoped to give
was wasted, used and threw into dirt
and now
I am almost twenty
and I fell so empty
The weather changed, we did as well
we slowly died from the inside
like rotten apples
ah what a shame
The seasons changed and we did too
we found the winter within ourselves
oh what a tragedy
The times have changed, but we couldn't so
the life got too fast, we got too slow
We watched the years pass us by
like pages of table calendars
and so we cry
almost twenty
I feel so empty
I am so empty
To je kus zrcadla, na té fotce? Nedávno jsem na ulici našla celé zrcadlo. Stálo u popelnic a propůjčovalo té ulici docela jiný rozměr. Když jsem šla okolo další den, už bylo úplně rozbité. Bylo mi to trochu líto. (Ale to je od tématu...)
OdpovědětVymazatSe zpíváním to mám podobně, až na to, že jsem musela chodit tři roky do pěveckého sboru, abych zjistila, že vlastně vůbec neumím zpívat. Bylo to docela hloupé, protože mi bylo asi 8 a mamka mě tam zapsala hlavně proto, abych byla mezi dětmi - jenže sbor byl taková velká snobská organizace, obnášející mnohem víc disciplíny než zábavy. Na jednom sborovém soustředění jsem musela za trest obíhat nějakou budovu a hned pak mi u přezkoušení řekli, že neumím zpívat. Takže předpokládám, že měli pravdu.
Ale taky jsem si vždycky představovala, jak by to bylo krásné, kdybych si mohla sednout ke klavíru nebo kytaře a hrát a zpívat. No, nedá se nic dělat. Nedávno jsem slyšela, jak zní můj hlas, když mluvím, a je to divný hlas. Tvorbu hudby asi přenechám někomu, kdo se dá poslouchat.
Básnička je krásná a trochu smutná. Přečetla jsem si ji několikrát. Doufám, že se necítíš moc prázdně.
Promiň za tak dlouhý komentář, občas se do toho trochu zamotám. :)
Zaprvé chci moc poděkovat za komenář, moc mě potěšil.
VymazatAno, je to kus zrcadla, našel jsem ho u jezera v lese. V poslední době je tam k nalezení spousta odpadků. (Ale paradoxně kusy zrcadel jsem nikdy za odpad nepovažoval, přijde mi na nich něco kouzelného)Dokážu si představit jaké to bylo, s tím zrcadlem. A popravdě se ani nevidím, že se tak rychle rozbilo - přijde mi, že v lidech je jakási znepokojivá touha ničit věci, ale nevím, proč to tak je. Na druhou stranu, někteří lidé jsou podle mě založení jinak, a naopak mají potřebu něco zpravovat nebo vytvářet něco nového. Nevím, jen taková myšlenka.
To mě mrzí, jistě to bylo nepříjemné a demoralizující. Za co jsi takový hloupý trest dostala? A já opravdu nevím, nedokážu to říct, ale nemyslím si, že tyto věci vůbec někdo může takto posoudit. Podle mě jo to velice složité,a záleží na mnoha faktorech. Stejné je to v podstatě s kreslením, někdo tvrdí, že se musíš narodit s talentem pro danou věc, jiný názor říká, že všechny děti umí kreslit, jen v určitém věku přestanou, protože mají pocit, že nejsou dost dobré. S hlasem je to ještě složitější, myslím že se dá určitě vytrénovat, ale neovlivníš prostě jeho barvu a zvuk.
Ano, taky jsem si to tak říkal. V jednu dobu jsem měl pocit, že je ve mě strašně moc zmatku a bolesti a potřebuju to nějak dostat ven, a přece jen hudbou se to vyjadřuje mnohem snadněji, a přišlo mi, že je to hrozně důležitá věc. Ale nevyšlo to, no, a nemyslím si, že se to změní. Taky to asi přenechám někomu jinému.
děkuji, jsem moc rád, že se ti líbí. Někdy se cítím prázdně, ale občas se mi daří zaplnit to kreslením nebo posloucháním hudby nebo knížkou.
mám rád dlouhé komentáře :)