pátek 23. června 2017

Protože nejsem jako Petr Pan

Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že když si něco budu opravdu silně přát, splní se to. Nevím, kde jsem k tomu přišel. Víra a sny se prostě zdály být tou nejmocnější silou v dětském světě. V průběhu času jsem si takhle přával různé věci. Když sáhnu co nejdál do paměti, tak první taková věc, kterou jsem si přával, bylo aby se všichni lidé na zemi měli rádi a aby se neděly žádné špatné věci. Já vím, já vím, byl jsem asi divné dítě. Vlastně ani přesně nevím, jak si to mám zpětně vysvětlit. Nejspíš jsem takové věci prostě silně vnímal, a v dnešní době se jim nedá vyhnout, protože zprávy z celého světa k nám přicházejí jakoby se děly někde za rohem.
A jak jsem si to přál? Však to znáte, při sfoukávání svíček na dortu a v různých jeskyních, kde se máte dotknout krápníku a něco si přát, a taky před spaním.
       Takovou druhou věcí, co jsem si přál, snad trochu později (nebo naopak dřív?) bylo, aby na světě existovala magie, kouzla. Každé to přání tak trochu odráželo to, čím jsem zrovna procházel. V tuto dobu jsem neměl žádné přátele, byl jsem nešťastný a osamělý, chycený ve svých fantastických příbězích, a jedinou možností, která by svět udělala snesitelnějším, byla právě kouzla. Myslím, že jsem si nikdy nebyl docela jistý, zda něco takového existuje, ale chtěl jsem si to přát, a stačila mi jen malinká naděje. Vždycky jsem tomu chtěl věřit, ale zároveň mi to moje povaha nikdy úplně nedovolila. Mohl jsem předstírat, že tomu věřím, ale nebyla to pravda. A uplynulo zase několik let, sfouknutých svíček a osahaných krápníků.


Třetí a předposlední věcí, kterou jsem si takhle přával, bylo, abych nikdy nevyrostl. Snad mi došlo, že má předchozí přání jsou nesmysly a že jsou to příliš velké věci, ovlivňující celý svět, a proto mi nemohou být splněna. Tak jsem si přál zůstat navždy dítětem. Vždyť to ovlivní jen mě - to není tak veliká věc. V tu dobu mě děsila představa, že někdy budu jiný, někdy brzo, že vyrostu a budu věci vnímat jinak. A popravdě mě to stále děsí, i když jsem už vyrostl. Neřekl bych, že je to dítě pryč, že jsem na konci přeměny, ne, jsem někde za půlkou. Možná se to ve mě vzalo právě z příběhů o Petru Panovi. Nevím. Zdá se to logické. Knihy mě v tu dobu ovlivňovaly víc, než cokoli jiného. Měl jsem ty příběhy rád, o chlapci, který nikdy nezestárne. Byl to můj hrdina. Chtěl jsem být jako on. I kdyby to mělo znamenat, že budu osamělý a opuštěný. Protože přesně takový Petr Pan byl. Děti, které se k němu dostaly do Nezemě, vždycky nakonec odešly a zestárly, i když zprvu nechtěly. Myslím, že příběhy o Petru Panovi nejsou ve své podstatě veselé, ale já v nich hledal něco ještě temnějšího, něco mnohem hlubšího, co mě posedlo. Znáte tu část, kdy děti věří, že jakmile se jich dospělý zeptá, co budou dělat, až vyrostou, a ony odpoví, je jejich dětství ztracené? Já tomu věřil. A měl jsem panickou hrůzu z každého takového rozhovoru. Vyhýbal jsem se jim. Neodpovídal, nebo říkal, že nevím. Ale nešlo to napořád. Samozřejmě že ne, to není možné. Protože naše dětství je ztracené i bez toho.

 Petr Pan má spoustu přátel, ale jakoby to celé nebylo opravdové - jeho život, on sám. Děti jsou tu s ním, a on je štastný, a ony taky. Pak se jim ale začne stýskat po rodinách a odejdou a vyrostou - a na Petra si pamatují, zezačátku jej obdivují, ale jak stárnou, začnou ho litovat, protože nic, co má, není skutečné. Postupně sami sebe přesvědčí, že ani neexistuje. Že si ho vymysleli. Jenomže Petr Pan tam stále je, ve své Zemi Nezemi.  Se Zvonilkou. A přijdou další děti a Petr je šťastný. A pak odejdou. A přijdou další. A Petr je štastný. Nic jiného si nemůže připustit. Žije přece tak, jak si vždycky přál. Nemůže si připustit, že to nemá smysl. Že je vlastně osamělý, neštastný. Že žije ve lži, zachycený ve snu, který se mu zdá pořád a pořád dokola. Každý den.
        Já nejsem jako Petr Pan. Bohužel. Naštěstí. Záleží jen na úhlu pohledu, na tom, kdo se ptá, kdo píše, kdo čte, kdo rozhoduje. I když jsem si to tak moc přál, nezůstal jsem dítětem. Vyrostl jsem. Když jsem byl malý, ostatní děti se nemohly dočkat, až dospějí. Já na tom neviděl nic magického. Řekl bych, že jsem nebyl tak hloupý a naivní jako ony, jenomže jsem byl, jen jiným způsobem. Pořád jsem. Pravdou však je, že jsem si vždycky uvědomoval určité věci dřív, než ostatní. Ne že by mi to kdy bylo přineslo něco dobrého, to ne.
        Nešlo jen o to, že se změním zvenčí, i když i to bylo těžké přijmout. To, co mě děsilo nejvíc, byla představa, že se změním uvnitř. Další věc je, že víc než to, že stárnu já, mě děsilo, že budou stárnout lidé kolem mě, a jednou tu pak ani nebudou. V tu dobu jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Nevím, jestli se s tím dokážu vyrovnat nyní. Nejraději bych žil v nějaké časové kapse, kam bych si zatáhl všechny, které mám rád, a nikdo by tam nestárl. Ale to byl jen hloupý dětský sen.

Občas si připadám strašně starý. Ale myslím tím spíš svou duši - přijde mi stará a unavená, přijde mi, že toho hodně ví. Můj zevnějšek je stále mladý, i když si někdy snažím vnutit opak. Možná by to mělo být naopak, mít mladou duši uvnitř starého těla, tak se to alespoň říká, ne? Ale čím jsem starší a čím víc toho vím, tím jsem přesvědčenější, že to není možné. Vždycky jsem sám sobě sliboval, že uvnitř zůstanu stále stejný - že si zachovám svou fantazii a dětský pohled na svět. Ale i když bych řekl, že se mi to dokonce i částečně povedlo, přece to není stejné, a ani nemůže být. Všechno v našem okolí nás ovlivňuje a formuje, pomalu a nenápadně. Mění nás svět a taky lidi v něm. Mění nás jejich krutost i jejich láska. A asi se tomu nejde úplně ubránit, alespoň pokud můžu soudit podle sebe. Když se ohlédnu za svým dětským já, je mi smutno, protože mu musím říct, že se mi to nepodařilo. Snažil jsem se, opravdu, ale svět mě tak nějak semlel. Někde mě vytvrdil a jinde naopak učinil zranitelnějším. Napadá mě přirovnání ke keramice. Výrobky z hlíny vkládáme do pece, aby se hlína vypálila, ale někdy místo toho praskne. Musím říct, že jsem popraskal na mnoha místech. Ty praskliny jsou všechny moje strachy a obavy a paranoie a slabiny. Mám jich opravdu hodně. Někdy se divím, že vůbec držím pohromadě, když jsem takhle polámaný. Jednou se mi o tom zdál takový sen, podíval jsem se do zrcadla a moje kůže byla celá ropraskaná, v tom snu to hrozně bolelo.


Moje dětství rozhodně nebylo idylické (vlastně bylo, když jsem byl doma, všude jinde to bylo většinou hrozné, tak jsem alespoň mohl snít a pak se všechno zdálo lepší), takže ani nevím, proč bych se tam chtěl vracet. Vlastně se asi nechci vracet. Nerad se vracím. Přijde mi, že už jsem na jiné cestě, která vede někam jinam, a já musím teprve zjistit kam. Často přemýšlím, co bych udělal, pokud bych měl možnost vrátit se a prožít dětství a kolotoče škol znovu - nakonec jsem došel k tomu, že bych to už podruhé podstoupit nedokázal. Něco by mohlo být lepší a něco horší. A stejně, takovou možnost žádný člověk nemá.

Když se nad tím zamyslím, tak trochu se mi to přání vyplnilo, takovým tím divným způsobem, jakým se přání plní v pověstech a pohádkách. Celou základní školu jsem byl nejmenší a když se podívám na fotky z deváté třídy, vypadám, že jsem se tam zatoulal z té šesté. Na střední to bylo dost podobné. A když jsem teď na vysoké, tak vlastně taky, jen jsem to přestal tak sledovat. Hlas se mi taky měnil později než ostatním. Měl jsem s tím tehdy dost problémy. Jednu chvíli jsem kvůli tomu zcela odmítal mluvit. Musel jsem s tím chodit do nemocnice, aby mě vůbec rozmluvili a aby se mi hlasivky úplně nezablokovaly. Na nějakém dalším vyšetřením pak zjistili že jsem celkově nějak opožděný, myslím ve vývoji, a že prostě rostu pomaleji, naštestí se to ale nijak dál neřešilo. Tohle jsem vlastně ještě nikomu neřekl. Dlouho mě to tížilo tak je příjemné to napsat. Jakmile se něco napíše nebo řekne, jako by to trochu ubralo na děsivosti a malinko se to zmenšilo.


Často přemýšlím nad jednou věcí, ohledně stárnutí. Lidé si nás pamatují tak, jak vypadáme v našich posledních okamžicích. Ale to často není podoba, se kterou se ztotožňujeme, možná bychom raději chtěli, aby si nás pamatovali jako mladé nebo jako děti nebo když nám bylo třicet tři let a půl. Kdo může říct, že naše poslední podoba je ta jediná správná? Vždyť my v sobě stále obsahujeme naše dřívější mladší tváře a osobnosti, jen nejsou navenek viditelné. Drtivá většina lidí zemře ve stáří, proto si drtivou většinu všech lidí budeme pamatovat takto. A jediný způsob, jak tomu zabránit je zemřít mladý. To je přece šílené a dost drastické řešení, ne, to není řešení. Pravdou je, že věříme, že náš zevnějšek odráží a zrcadlí to, co je uvnitř - nebo se o to alepoň snažíme. Jen jsem chtěl říct, že chápu lidi, kteří se rozhodnou podstoupit plastickou operaci, protože věřím, že to nedělají proto, aby byli krásnější, ale aby se víc posunuli k tomu, jací opravdu jsou, nebo jací si myslí, že opravdu jsou. Spousta lidí to odsuzuje, ale přijde mi, že v tomhle vidím zase o trošku dál. Nic není tak jednoduché. Nejspíš to není řešení, ale pokud jim to pomůže cítit se lépe a více sami sebou, tak jak o tom někdo může říct, že je to špatné?
      Stojím v koupelně a dívám se do zrcadla a říkám si, že jsem to víc já, než kdy budu. Chtěl bych, aby to tak už zůstalo, možná se i vrátit o několik málo let zpět, ale nejde to. Cítím, že mě právě v tento okamžik můj zevnějšek odráží víc, než kdy předtím. Nenáviděl jsem se, a i když k tomu stále mám občas sklony, většinou se akceptuji. Zhubl jsem a vlasy mám takové, jaké chci, ne nějaký pokažený účes z katalogu z holičství. Připadá mi, že takhle bych chtěl zůstat. Ale vím, že za rok nebo za dva budu zase vypadat jinak a pak zase. Nějak se mi s tím těžko smiřuje. Jsem momentálně jaksi plný rozbolavělých pocitů. Asi bych měl s psaním tohoto článku počkat, až se nebudu cítit tak špatně, ale já nechci čekat, navíc ho mám rozepsaný už dlouho a je slepovaný z tolika kousků, že se bojím, že vůbec nebude dávat smysl.
       Prostě, je těžké mít se rád takhle, a je mnohem těžší představit si, že bych se mohl mít rád někdy později. Nějak si nedokážu představit, jak budu starý a lidé se na mě budou dívat určitým způsobem. Nedávno mě nějaký malý kluk pozdravil "dobrý den, pane" a mě to hluboce zasáhlo. Necítím se jako pán. Najednou jsem se cítil zase jak dítě, a chtěl jsem mu říct, že jsem jen o pár let starší. Ale vlastně už jsem o trochu víc let starší. A co až mě budou v tramvaji pouštět sednout? A co až budou říkat, že už jsem světu dal vše, co jsem mohl, a už mě není potřeba?
Dokud jste mladý a stále tak trochu vypadáte jako dítě, což já asi vypadám, tak se vám toleruje určité dětské myšlení a uvažování, které jsem se snažil si ze všech sil uchovat, jak jen to bude možné. Ale čím jste starší, tím je to víc nežádoucí a divnější. Přijde mi, že je na všechny vyvíjen hrozný tlak. Na děti, aby dospěly, na dospělé, aby zestárli,na staré, aby se odklidili někam, kde na ně nebude vidět. Je to takový podivný koloběh nucení a mě je najednou smutno. Cítím se sám.

Hned mi bylo jasné, jakou písničkou tento článek doprovodím. "Peter Pan" od Jacqueline Emerson jsem jednu dobu pořád poslouchal, mohlo mi být tak šestnáct?. Mimochodem, hrála moji oblíbenou postavu v Hunger Games, Foxface.


Peter Pan byl odsouzený zůstat navždy sám, protože všichni stárli, zatímco on zůstával stejný. Nyní mi přijde, že i já jsem odsouzený zůstat sám, protože stárnu na povrchu, ale uvnitř zůstávám stejný.

Už si nepřeju nikdy nevyrůst, protože jsem už vyrostl. Vlastně už ani moc přání nevyslovuji. Naposledy jsem si přál, abych byl šťastný. Zatím se to bohužel nevyplnilo, i když se mnohdy zdálo, že jsem tomu docela blízko. Účelem tohoto článku není vyvolávat soucit nebo lítost, a ani to nechci. Jen se potřebuju z některých věcí vypsat, protože je nemám komu říct. A některé mám komu říct, ale neřeknu, protože by je to bolelo. A to nechci.

čtvrtek 15. června 2017

Modrý playlist

Už dlouho jsem chtěl udělat opravdu tématický playlist. Aby písničky v něm pojilo něco skutečného, ne jen nálada nebo pocit, ale konkrétní téma. Je to v podstatě něco jako hudební výzva, jen to nemá žádná souhrná pravidla a budu je nejspíš vymýšlet nahodile, prostě jak mě to napadne (Už mám v hlavě nápady na personifikovaný playlist, stromový/květinový, japonský, noční, a playlist z písniček, jejichž názvy by dohromady dávaly větu, a možná by se mi povedlo vytvořit i duhový playlist, kdybych našel pár zbývajících barev).


Takže, toto bude první z takovýchto playlistů, a je modrý - nebesky, mořsky, jak chcete. Modrá je moje nejoblíbenější barva (spolu se zelenou a několika odstíny tmavě fialové). Modrá je označovaná jako barva klidu a souladu, mají ji často rádi citliví lidé s bohatým vnitřním životem, introverti. Symbolizuje něhu, oddanost, tradici a věrnost. Modře kvetou jedny z nejkrásnějších květin - hortenzie (pokud jsou v kyselé půdě, v zásadité kvetou růžově), pomněnky, chrpy, rozrazil, stračky, hořce. Modré růže jsou ve skutečnosti jen bílé růže, které se dají do vázy s modrým inkoustem, a barvivo se dostane do jejich cévních systémů a obarví je. Modré přírodní barvivo je jedno z nejvzácnějších a bylo jej v minulosti možné získat jen z rostliny indigovníku a borytu, a proto bylo modré oblečení výsadou bohatých a vážených lidí. Modrá je spolu s červenou a zelenou jednou ze základních barev systému RGB, doplňkovou barvou je žlutá. Označení "lidé s modrou krví" používané pro členy urozených rodin, vychází z faktu, že skrz jejich obvykle neopálenou bledou kůži jsou lépe vidět žíly. V Evropě má přes třicet procent lidí modré oči. Modré je nebe, modré je moře, modré jsou safíry a modré je peří Ara hyacintového, což je největší papoušek schopný letu, přezdívaný "modrý král zelené Brazílie".

To bylo jen tak úvod, takový chaotický souhrn informací a asociací a faktů a zajímavostí, které nějak souvisí s modrou barvou. A nyní se již přesuneme k hudbě.

 
Blue lips, blue veins, blue, the colour of your planet from far away
 
"Blue Lips" je vlastně písnička, díky které se mi začala líbit hudba Reginy Spektor. Zabývá se existenciálními tématy, životem, vírou a smrtí (smrtelností). Je to jedna s písní s nejzajímavějším a nejchytřejším textem, jaké znám. Já sám si ji interpretuji jako cestu člověka od stvoření až po smrt, vlastně příběh celého lidstva a jeho vývoje a vztahu k víře. Na Reginině hudbě je ale nejlepší, že si ji každý může interpretovat po svém (a tak by to nejspíš mělo být se vší hudbou).

 
Living by the sea/ No one could set me free/ Before you came to me

Na zpěvačku jménem Laurel jsem narazil kdysi dávno, pokud vím, ještě nevydala album, ale internet je plný jejích písní, což je dost zvláštní. Každopádně má krásný zastřený hlas a zajímavou hudbu. Nevím proč, ale vždycky mi přišlo, že je tahle píseň o upírce. 

 
If every man says all he can/ If every man is true/ Do I believe the sky above/ Is caribbean blue

První písnička od Enyii, se kterou jsem se kdy setkal. Vtipné je, že jsem ji tehdy slyšel v reklamě na Ferrero Rochere. Je to krásná melancholická a kouzelná píseň, a má i krásný videoklip.  

 
Tell me is it really gonna storm again/ Will the sky turn dark, will the rain begin?

 "Blue Skies" byl první singl z Lenčina posledního alba, The Bright Side. Dávám sem akustickou verzi, protože se mi ta studiová příliš nelíbí, a vlastně stejné je to i s videoklipem - Lenka má vždy videoklipy velmi nápadité a originální, ale tento mi přišel jaksi hrozně plytký a umělý. Je samozřejmě možné, že někdo to bude cítit přesně obráceně.

 
I know you are seeing black and white/ So I'll paint you a clear blue sky
  
Dřív jsem Troye Sivana poslouchal, ale pak jsem na jeho hudbu tak trochu pozapomněl. Až při tvorbě tohoto playlistu jsem znovuobjevil písničku "Blue" a uvědomil si, že je opravdu pěkná. 

And when I first saw you/ The sky, it was such a natural blue

Julii Byrne jsem objevil nedávno, myslím, že to bylo letos v zimě, odněkud se vynořil rozhovor s ní, a jak jsem si ho přečetl, bylo mi hned jasné, že se mi její hudba bude líbit, i když jsem od ní ještě nic neslyšel. Zvláštní, že? Ale byla to pravda. Velmi krásně tam psala o hudbě a vztahu k přírodě, která ji inspiruje, o samotě a odloučení. Píseň "Natural Blue" je stejně jemná a křehká, jako vánek za letního dne.

  
You know she's nowhere near through/ It's the kindest heart beating/ This side of the blue
Už jsem se tak nějak smířil (i když velmi neochotně) s tím, že hudbou Joanny Newsom se nesmím chlubit a taky ji nesmím nikomu doporučovat. Jednoduše proto, že je natolik specifická, že se skoro nikomu nelíbí. Mě ale přijde nádherná a fascinující - její texty jsou komplexní systémy hádanek a příběhů a vodítek, které nemusíte nikdy rozluštit, ať se snažíte sebevíc. 

 
No I don't love you/ I don't care/ I just wanna be held when I'm scared
Feeling blue znamená být smutný. Jakmile jsem to zjistil, začala tato písnička dávat větší smysl. "Blue" byl jeden z pozdních singlů posledního alba Mariny and the Diamonds, FROOT. 

 
I will love you 'til the end of time/ I would wait a million years
Dlouho jsem se rozmýšlel mezi dvěma písničkami od Lany Del Rey, "Blue Jeans" a "Blue Velvet", a nakonec jsem se nerozhodl, a proto sem dávám cover "Blue Jeans" od Bastille. Bastille jsou skvělí (i když jejich druhé album se mi líbí méně, než první). 

-
 Tak to byl modrý playlist, snad se vám líbil

neděle 11. června 2017

Léto ve sklenici

Před nějakým časem jsem vyšplhal na půdu a hledal tam několik věcí, které už dlouho nemůžu najít a jejichž zmizení je pro mě velikou záhadou. (je to zadní strana jedné dětské knížky, kterou jsem měl hrozně rád, DVD Můj soused Totoro, které jsem dostal před dvěma nebo třemi lety k vánocům a ani jednou se na něj nestihl podívat, dva staré krasohledy, takové ty úplně parádní a krásné, a ještě jsem tak trochu doufal, že najdu svoje sběratelské karty, i když vím, že jsem je asi vyhodil) Jak nejspíš tušíte, nenašel jsem ani jednu z těchto věcí, což mě mírně rozladilo. Ale v šuplíku nepoužíváného psacího stolu jsem objevil malou knížečku receptů (takové ty přílohy, které se dřív prodávaly spolu s časopisy, tedy ony se nejspíš prodávají pořád, jen dřív byly zajímavější) se spoustou nápadů jak zpracovat letní bylinky (je tam recept na třezalkový olej, růžovou vodu, sirup a spousta osvěžujících nápojů, taky vazby ze suchých květin). Hned jsem si to vzal domů, protože si pamatuji, jak jsem si tyhle časopisy jako dítě hrozně rád prohlížel, sbíral jsem bylinky a vyráběl z nich všechno možné. Z máminy strany rodiny máme tady k tomu velmi blízko, takže to i pro mě je taková příjemná a docela samozřejmá věc.

Abych přešel k jádru věci, je tam jeden recept, který jsem kdysi dávno zkoušel a na který si pamatuji, sirup z růžových květů. A protože jsem nějakou zvláštní náhodou ten recept našel zrovna ve chvíli, kdy rozkvétaly šípkové růže, řekl jsem si, že jej vyrobím znovu. Když jsem ho dělal naposledy, skoro jsme ho nepoužívali a on se zkazil, a pak mě to mrzelo. Říkal jsem si, že se s vámi podělím o ten recept a návod k přípravě růžového sirupu, protože je to hezký způsob, jak si uchovat trochu léta a pak si s ním třeba prozářit zimu nebo podzim. Taky to může být milý dárek pro někoho, koho máte rádi. Asi je to hloupé, ale když jsem ho připravoval, měl jsem hrozně dobrý pocit a říkal si, že kdyby každý člověk na světě takový sirup vařil, snad by tu nebylo žádného smutku - ano, tak silně to na mě v tu chvíli zapůsobilo. Taková maličkost, a jak mi spravila náladu. Proto jsem chtěl tento pocit nějak zprostředkovat i ostatním, poslat ho dál. A růže stále kvetou, takže je myslím ten správný čas článek zveřejnit.

růže šípková


Ingredience

200 gramů růžových plátků
cukr krupice
3 citrony
 
První, co bude potřeba, jsou samozřejmě květy růží. V receptu je uvedeno, že můžete použít květy růže šípkové, růže svraskalé a stolisté (a klidně i jejich kombinace). Nejsnadnější je použít květy růže šípkové, protože tu nejspíš všichni znají, navíc roste skoro všude. Nejlepší je hledat ji u lemů polních cest nebo na hranicích lesa, často roste i kolem silnic, ale samozřejmě je lepší sbírat ji na čistých místech. Já jsem měl trochu problém ji najít, protože když jsem dorazil na své oblíbené místo, keř tu byl celý uschlý. Nakonec se mi podařilo nasbírat dost květů na jednu sklenici u jedné polní cesty.
Růže svraskalá neroste všude (my ji třeba zrovna máme na zahradě, ale je tak pěkná, že se mi z ní ty květy nechtěly trhat), většinou tvoří nějaké okrasné ploty takže je celkem problematické ji sbírat (pokud ale máte tu možnost, určitě ji využijte). Růže stolistá je v dnešní době dost vzácná, navíc lehce zaměnitelná s jinými růžemi. 
Na růžový sirup je potřeba dvě stě gramů růžových květů (samozřejmě jen okvětních plátků), ale někde/někdy může být dost náročné takové množství nasbírat, takže můžete použít jen sto gramů a vytvořit poloviční dávky. Poloviční dávka vám vystačí na jednu menší sklenici sirupu, celá dávka pak na jednu větší nebo dvě malé.


Předem upozornuji, že sběr růžových květů je docela zdlouhavá práce, proto je asi lepší začít s poloviční dávkou. I tak to může zabrat kolem dvou hodin, pokud růže nerostou na jednom místě a vy se musíte přesouvat a hledat jednotlivé keře. Ale mě to třeba vůbec nevadilo, naopak to byla docela příjemná procházka (teda až na ten traktor co mě skoro přejel, protože jsem měl sluchátka). Květy doporučuji sbírat do košíku nebo do plátěné tašky. Jakmile máte nasbíráno, květy si rozprostřete, vyberte nečistoty, pokud tam nějaké jsou, odvažte sto nebo dvě stě gramů (pokud máte trochu víc, vůbec to nevadí) a pak květy nasypte do mísy, pokapejte citronovou štávou (já použil štávu z jednoho citronu), prosypejte cukrem (asi tři polévkové lžíce). Následně je potřeba vše promíchat a (nejlépe rukou, ale musíte je mít čisté - je třeba celou dobu pracovat co nejčistčeji, aby se pak šťáva nezkazila, i nádobí musí být čisté) můžete květy i lehce promačkat, aby se z nich uvolnila vůně a chuť. Zakryjte alobalem a schovejte do lednice.


V lednici nechte květy odpočívat do druhého dne, pak vše vhoďte do velkého čistého hrnce, zalijte 250 mililitry studené vody (pokud děláte poloviční dávku, zalijte 125 mililitry), promícháme a přivedeme k varu, můžeme nechat pár minut probublávat a míchat, pak odstavíme a necháme vychladnout. (V tu chvíli už by to mělo začít krásně vonět :))



A už se blížíme k cíli. Scedíme a lístky vyždímáme jak nejlépe to jde, protože každá kapka sirupu navíc je žádaná (nejlépší je napnout přes mísu čistou utěrku, přes ni vše přecedit, a pak ještě vymačkat zachycené lístky). Měla by nám zůstat čirá, krásně růžovo-červená tekutina. Tu znovu nalijeme do hrnce, přidáme 250 gramů cukru (125 gramů pro poloviční dávku - ty poměry cukru a citronu si můžete trošku upravit podle toho, jakou chuť preferujete, já třeba dal trochu víc citronu a trochu méně cukru) a vymačkanou štávu ze dvou citronů, následně vše svaříte, počkáte, dokud se všechen cukr nerozpustí a potom ještě horkou šťávu nalijeme do předem připravených čistých sklenic, pevně uzavřeme a otočíme dnem vzhůru. Jakmile vychladne, můžete ji uložit do lednice nebo komory a hned začít užívat. Dá se pít jako sirup s vodou nebo sodovkou, nebo si jí můžete polévat pudinky a ovocné poháry a zmrzlinu a taky bude jistě skvělá na palačinky nebo vafle. Nejenom že je velice dobrá, taky je léčivá a obsahuje spoustu vitaminů.

Tak, a tady je výsledný výrobek :)


Doufám, že si taky vyrobíte svůj růžový sirup, nebo cokoli jiného, co vám uchová léto ve sklenici - marmeládu, zavařeninu, nebo jakoukoli jinou šťávu. Opravdu to není nic složitého. Chce to jen chuť to udělat. Přeji všem krásný začátek léta!

sobota 10. června 2017

Šálek čaje

Šálek Čaje

Znal jsem jednoho chlapce
rád se schovával za šálkem s čajem.
Byl by vyhrál každou hru na schovávanou
byl by se skryl tak dobře, až by nebyl

Díval se do čaje, černého, červeného
tak dlouho a upřeně
až přepadl a zmizel v porcelánu
v čajovém oceánu.


 Občas překvapím sám sebe. Naposledy jsem se takto překvapil, když jsem našel svůj sešit se školními zápisky z minulého roku a objevil tam spoustu básniček, které se mi opravdu líbily. Tohle jsem opravdu napsal já? Napsal. Ve vlaku a v prázdném ateliéru a na chodbách a když jsem se zrovna nedákázal soustředit na dějiny a raiorantní (existuje to slovo vůbec? google jej očividně nezná) gotiku. Hned jsem sem chtěl nějakou z těch basní nahrát, ale dlouho na to nebyla vhodná doba. A dneska asi je. Probudil jsem se brzo ráno a myslel si, že pojedu do města na trh, ale silně pršelo. Rychlovarná konvice se nám již asi po páté rozbila, a jde ji zapnout jenom tak, že pod ovládací knoflík zastrčíte párátko. Tak jsem si chvíli četl "Myší Hlídku" a pak jsem si musel skočit pro mikinu, protože déšť jakoby odevšad vysál teplo. Pak jsem se schoulil na pohovce a usnul. Přišlo za mnou kotě a lehlo si ke mě, tiše vrnělo. Měl bych se učit na zkoušku z dějin umění, ale neměl jsem na to sílu. Snad se k tomu dostanu později. Uvařil jsem si čaj a pozoroval, jak kapky vody padají z listů psího vína. Všechno působilo velice smutně, a taky velice klidně. A já si řekl, že je pravý čas přidat sem tuto báseň.

Myslím, že je vlastně inspirovaná jednou písní od Aurory, "Little Boy in the Grass", která mi vždycky přišla hrozně zvláštní, a nejspíš ve mě vyvolala chuť napsat taky něco o malém chlapečkovi, který se někde ztratí. Ten její se ztratil v trávě, ten můj v čajovém šálku. Ale to je jediná spojitost, malý ztracený chlapeček. A ta báseň vznikla sama, nevytvořil jsem ji jen jako nějakou kopii, je prostě tu, opravdová a skutečná. Tu spojitost jsem si uvědomil spíš až zpětně.

Máte rádi čaj? Mě občas přijde, že celý můj svět se točí kolem čaje. Mám někdy pocit, že je to jediná věc, kterou piju (ještě to prokládám domácím bezovým sirupem, pravda). Zelené čaje, černé čaje, ovocné čaje, veliké čajové sady, ve kterých je snad patnáct rozdílných chutí a druhů, domácí čaje z usušených bylinek, jasmínové čaje, vietnamské čaje, anglické čaje... Mám rád i to slovo, čaj. Tak zvláštně zní. Jakoby i to slovo mělo svou chuť.

Kvůli tomu všemu, o čem jsem se zmínil výše, mi připadá, že napsání básně o čaji bylo vskutku nevyhnutelné.

neděle 4. června 2017

Květnový fotodeník

Už si začínám pomalu zvykat na zvláštní způsob, jakým své fotodeníky vytvářím: Na začátku měsíce to mám v hlavě, plánuji, připomínám si, že musím pravidelně fotit, a u toho to i zůstane. Nevím jestli je to tím, že se nic neděje, nebo nenarážím na nic zajímavého, nebo to prostě nehledám či nevidím. Pak je najednou půlka měsíce pryč a já začnu hystericky fotit všechno kolem sebe, říkám si, že z toho přece žádný fotodeník nemůžu vytvořit a že to dopadne uboze. Ale ke konci se jaksi zklidním a začnou se objevovat zajímavé věci, které stojí za vyfocení. A já mám najednou hromadu fotek na nový fotočlánek a jsem spokojený.

Květen je jeden z mých nejoblíbenějších měsíců. Všechno kvete. Mám narozeniny (i když to se nemusí počítat jako pozitivní věc). Je teplo, ale ne horko (horko nesnáším, strašně mě vyčerpává a pak ani nic neudělám) jako v létě. Taky vychází spousta nové hudby a knížek a snad i filmů, i když já je spíš objevuji hodně opožděně. Prostě, všechno je fajn.

Hledal jsem měsíc a našel jeho odraz v zrcadle. 

Naše kočka si občas zaleze pod povlečení peřiny a my o ní vůbec nevíme. Dokud si na ni někdo nesedne.

 Rád fotím oči. Když je vidím takhle zblízka, tak se zdá snadné uvěřit tomu, že jsou branou do duše člověka. Nebo nějakou jinou branou. Nebo černou dírou, jež polyká světlo a snad jej zase vyplivuje v nějakém jiném vesmíru.

 Máte rádi vlastnoručně vyrobené dárky? Já ano. Rád je vyrábím a ještě raději dostávám. Máte rádi vyrábění takových dárků na poslední chvíli? Je to trochu stresující. Toto jsem namaloval pro máminu kamarádku, protože na mě byla vždycky hodná a když jsem byl dítě tak mi dávala k narozeninám polodrahokamy a mušle. To byly vždy ty nejkrásnější dárky.

Tento podchod, který vede k Fakultní nemocnici, působí tak trochu jako průchod do pekla. Nebo jiného ošklivého místa. 

trhlina v časoprostoru

ta úplně nejrůžovější sedmikráska na světě (pokud najdete růžovější, dejte mi vědět a já to opravím na druhou nejrůžovější sedmikrásku na světě)

rozbitá obloha a zrcadla města, tam kde si ptáci tříští svá křídla

A další srdce. Když se na to zaměříte, je jich kolem opravdu hodně. 

stíny kaštanů a letokruhy

jak se mi většina grafitti nelíbí, tak zrovna u fakultní nemocnice je jedno opravdu pěkné. Je to takový závěs sešitý z mnoha různých stylů. 

konec toho závěsu tam přitloukají dva kluci :)

Není to tu vidět, ale na stěně ostravského bytu je napsáno: "Já s tím vážně musím něco udělat." Musím. 

list kaštanu půlí silnici v půli

když jsem šel jedno ráno do školy, kaluže byly takto krásně pomramorované. Je to pyl z kaštanů, myslím.

Šel jsem se podívat na obhajoby závěrečných prací. Nechtělo se mi kvůli tomu jezdit do Ostravy, ale taky se mi to nechtělo ignorovat. A pořídil jsem tam tuto fotku, která se mi opravdu líbí. Vypadá, jako by byla pečlivě promyšlená, a přitom jsem to jen tak rychle blikl. Ležel tam origami jeřáb. Potěšilo mě to, protože já sám je všude skládám a nechávám, v restauracích, čajovnách, ve škole, na ulici...

Tohle je jedna z prací, které se mi tam líbily (a zrovna nebyla od našich studentů, cha)

V polovině obhajob jsem utekl, protože 1) už mi to stačilo 2) nebylo mi dobře 3) protože jsem chtěl stihnout sestřiny narozeniny. Snažil jsem se vyhnout zbytku výpravy a tak jsem kamsi odbočil a ztratil se. Ale našel jsem spoustu opravdu krásných grafitti. V tomhle je Ostrava před Olomoucí napřed.

grafitti 2

grafitti 3

grafitti 4

parádní slon, škoda že se loupe

mandala

houby

Zajíci, žij pozitivně. A pak ho chudáka zastřelili. 

To já taky. 

Miluju, když se vlak ráno naplní slunečním světlem.

pivoňka

Tahle to vydalo (a možná stále vypadá) v polovině května na olomouckých tramvajových zastávkách. Někdo všude vylepil srdíčka. Přišlo mi to skvělé. 

Rozrazil rezekvítek pro babičku. Slaví svátek ve stejný den, jako já. A prababička se narodila taky ve stejný den. 

Kotě mě pozoruje z vrcholku skříně. V příštím okamžiku na mě skočí. 

Našel jsem svůj starý krasohled. Hned jsem si musel vyfotit několik fotek, ale nechtěl jsem to tu zahltit, tak přidávám jen jednu. 

Bublinky ve váze. Vypadají jaksi kouzelně.

jeden okvětní lístek v jezírku

připadá mi, že se v každém pupenu ukrývá celý nový vesmír

pohled na svět skrz žebroví listu

vlastně ani nevím, co jsem tím chtěl říct

stínohra

najdi myš a uvidíš

(tu je)

večerní světlo v kaštanech

cosi jako úsměv a pitomý vlasy, ale to je fuk

opravdu krásný deštník, že?

trhlina v časoprostoru 2

Tak tady mi je naposledy devatenáct...

Na cestě do Hornbachu vídávám toto zvláštní zátiší, dívám se na něj z výšky. Pokud jde o to, proč jsem tam šel, tak jsem si tam chtěl koupit sukulent, ale nebyl tam ten, co jsem hledal, tak jsem odešel s prázdnou.

v tobu zrovna začínaly kvést šípkové růže

barva se mi zkroutila do takové poetické spirálky

Před pár dny jsem se vydal sbírat okvětní plátky růží a pak z nich vyráběl sirup.Nejsem si jistý, jestli jsem si někdy všiml, jak moc ty plátky připomínají tvar srdce.

rozbité věci, zlomené duše
-
doma bylo velké slepování rozbité keramiky, protože se konečně koupilo lepidlo. Je to dobrý pocit, vracet život rozbitým věcem. 

Fólie pohozená kdysi dávno v lese. Vypadala skoro jako led. 

nejsem si jistý, co je to za rostliny, neznám jejich jméno

Vydal jsem se na další výpravu do Černovírského lesa, myslel si jak to bude příjemné, a dost jsem se zklamal. Zaprvé bylo hrozné horko (a já si vzal svou nejteplejší mikinu) a zadruhé je celý les zamořený komáry (na tom není nic tak moc divného, všude jsou tam mokřady a jezírka) ale co je horší, i housenkami zavíječe zimostrázového. Ty housenky vytváří ty smotky, které jsou vidět na fotce, a na mnoha místech ožraly všechno listí ze stromů - těžko říct, jestli takto oslabené stromy vůbec mohou přežít. Zavíječ zimostrázový je můra pocházející z Asie, nikdy předtím se u nás neobjevila (pokud vím) a nyní napadá zimostrázy (a jak jsem zjistil, chutnají jim i další věci) v zahradách po celé republice, někde je stav až kalamitní. Zavíječ zimostrázový narozdíl od jiných můr a škůdců přezimuje a žije tři roky. Docela mě to znepokojuje, protože to na mě působí jako opravdu závažná nerovnováha v přírodě. 

Nevíte někdo, co je to za broučka? Vypadá trochu jako chřestovníček liliový, ale ten to není. 

Velké přesazování orchidejí. Některé už byly veliké tak jsem je rozdělil na víc a nakonec jich bylo opravdu HODNĚ. Vůbec nevím, co si s nimi počnu, ani se mi nevlezou na okno.


Tady svůj květnový fotodeník zakončím. Snad vás něco alespoň malinko zaujalo. :)