pátek 23. června 2017

Protože nejsem jako Petr Pan

Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že když si něco budu opravdu silně přát, splní se to. Nevím, kde jsem k tomu přišel. Víra a sny se prostě zdály být tou nejmocnější silou v dětském světě. V průběhu času jsem si takhle přával různé věci. Když sáhnu co nejdál do paměti, tak první taková věc, kterou jsem si přával, bylo aby se všichni lidé na zemi měli rádi a aby se neděly žádné špatné věci. Já vím, já vím, byl jsem asi divné dítě. Vlastně ani přesně nevím, jak si to mám zpětně vysvětlit. Nejspíš jsem takové věci prostě silně vnímal, a v dnešní době se jim nedá vyhnout, protože zprávy z celého světa k nám přicházejí jakoby se děly někde za rohem.
A jak jsem si to přál? Však to znáte, při sfoukávání svíček na dortu a v různých jeskyních, kde se máte dotknout krápníku a něco si přát, a taky před spaním.
       Takovou druhou věcí, co jsem si přál, snad trochu později (nebo naopak dřív?) bylo, aby na světě existovala magie, kouzla. Každé to přání tak trochu odráželo to, čím jsem zrovna procházel. V tuto dobu jsem neměl žádné přátele, byl jsem nešťastný a osamělý, chycený ve svých fantastických příbězích, a jedinou možností, která by svět udělala snesitelnějším, byla právě kouzla. Myslím, že jsem si nikdy nebyl docela jistý, zda něco takového existuje, ale chtěl jsem si to přát, a stačila mi jen malinká naděje. Vždycky jsem tomu chtěl věřit, ale zároveň mi to moje povaha nikdy úplně nedovolila. Mohl jsem předstírat, že tomu věřím, ale nebyla to pravda. A uplynulo zase několik let, sfouknutých svíček a osahaných krápníků.


Třetí a předposlední věcí, kterou jsem si takhle přával, bylo, abych nikdy nevyrostl. Snad mi došlo, že má předchozí přání jsou nesmysly a že jsou to příliš velké věci, ovlivňující celý svět, a proto mi nemohou být splněna. Tak jsem si přál zůstat navždy dítětem. Vždyť to ovlivní jen mě - to není tak veliká věc. V tu dobu mě děsila představa, že někdy budu jiný, někdy brzo, že vyrostu a budu věci vnímat jinak. A popravdě mě to stále děsí, i když jsem už vyrostl. Neřekl bych, že je to dítě pryč, že jsem na konci přeměny, ne, jsem někde za půlkou. Možná se to ve mě vzalo právě z příběhů o Petru Panovi. Nevím. Zdá se to logické. Knihy mě v tu dobu ovlivňovaly víc, než cokoli jiného. Měl jsem ty příběhy rád, o chlapci, který nikdy nezestárne. Byl to můj hrdina. Chtěl jsem být jako on. I kdyby to mělo znamenat, že budu osamělý a opuštěný. Protože přesně takový Petr Pan byl. Děti, které se k němu dostaly do Nezemě, vždycky nakonec odešly a zestárly, i když zprvu nechtěly. Myslím, že příběhy o Petru Panovi nejsou ve své podstatě veselé, ale já v nich hledal něco ještě temnějšího, něco mnohem hlubšího, co mě posedlo. Znáte tu část, kdy děti věří, že jakmile se jich dospělý zeptá, co budou dělat, až vyrostou, a ony odpoví, je jejich dětství ztracené? Já tomu věřil. A měl jsem panickou hrůzu z každého takového rozhovoru. Vyhýbal jsem se jim. Neodpovídal, nebo říkal, že nevím. Ale nešlo to napořád. Samozřejmě že ne, to není možné. Protože naše dětství je ztracené i bez toho.

 Petr Pan má spoustu přátel, ale jakoby to celé nebylo opravdové - jeho život, on sám. Děti jsou tu s ním, a on je štastný, a ony taky. Pak se jim ale začne stýskat po rodinách a odejdou a vyrostou - a na Petra si pamatují, zezačátku jej obdivují, ale jak stárnou, začnou ho litovat, protože nic, co má, není skutečné. Postupně sami sebe přesvědčí, že ani neexistuje. Že si ho vymysleli. Jenomže Petr Pan tam stále je, ve své Zemi Nezemi.  Se Zvonilkou. A přijdou další děti a Petr je šťastný. A pak odejdou. A přijdou další. A Petr je štastný. Nic jiného si nemůže připustit. Žije přece tak, jak si vždycky přál. Nemůže si připustit, že to nemá smysl. Že je vlastně osamělý, neštastný. Že žije ve lži, zachycený ve snu, který se mu zdá pořád a pořád dokola. Každý den.
        Já nejsem jako Petr Pan. Bohužel. Naštěstí. Záleží jen na úhlu pohledu, na tom, kdo se ptá, kdo píše, kdo čte, kdo rozhoduje. I když jsem si to tak moc přál, nezůstal jsem dítětem. Vyrostl jsem. Když jsem byl malý, ostatní děti se nemohly dočkat, až dospějí. Já na tom neviděl nic magického. Řekl bych, že jsem nebyl tak hloupý a naivní jako ony, jenomže jsem byl, jen jiným způsobem. Pořád jsem. Pravdou však je, že jsem si vždycky uvědomoval určité věci dřív, než ostatní. Ne že by mi to kdy bylo přineslo něco dobrého, to ne.
        Nešlo jen o to, že se změním zvenčí, i když i to bylo těžké přijmout. To, co mě děsilo nejvíc, byla představa, že se změním uvnitř. Další věc je, že víc než to, že stárnu já, mě děsilo, že budou stárnout lidé kolem mě, a jednou tu pak ani nebudou. V tu dobu jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Nevím, jestli se s tím dokážu vyrovnat nyní. Nejraději bych žil v nějaké časové kapse, kam bych si zatáhl všechny, které mám rád, a nikdo by tam nestárl. Ale to byl jen hloupý dětský sen.

Občas si připadám strašně starý. Ale myslím tím spíš svou duši - přijde mi stará a unavená, přijde mi, že toho hodně ví. Můj zevnějšek je stále mladý, i když si někdy snažím vnutit opak. Možná by to mělo být naopak, mít mladou duši uvnitř starého těla, tak se to alespoň říká, ne? Ale čím jsem starší a čím víc toho vím, tím jsem přesvědčenější, že to není možné. Vždycky jsem sám sobě sliboval, že uvnitř zůstanu stále stejný - že si zachovám svou fantazii a dětský pohled na svět. Ale i když bych řekl, že se mi to dokonce i částečně povedlo, přece to není stejné, a ani nemůže být. Všechno v našem okolí nás ovlivňuje a formuje, pomalu a nenápadně. Mění nás svět a taky lidi v něm. Mění nás jejich krutost i jejich láska. A asi se tomu nejde úplně ubránit, alespoň pokud můžu soudit podle sebe. Když se ohlédnu za svým dětským já, je mi smutno, protože mu musím říct, že se mi to nepodařilo. Snažil jsem se, opravdu, ale svět mě tak nějak semlel. Někde mě vytvrdil a jinde naopak učinil zranitelnějším. Napadá mě přirovnání ke keramice. Výrobky z hlíny vkládáme do pece, aby se hlína vypálila, ale někdy místo toho praskne. Musím říct, že jsem popraskal na mnoha místech. Ty praskliny jsou všechny moje strachy a obavy a paranoie a slabiny. Mám jich opravdu hodně. Někdy se divím, že vůbec držím pohromadě, když jsem takhle polámaný. Jednou se mi o tom zdál takový sen, podíval jsem se do zrcadla a moje kůže byla celá ropraskaná, v tom snu to hrozně bolelo.


Moje dětství rozhodně nebylo idylické (vlastně bylo, když jsem byl doma, všude jinde to bylo většinou hrozné, tak jsem alespoň mohl snít a pak se všechno zdálo lepší), takže ani nevím, proč bych se tam chtěl vracet. Vlastně se asi nechci vracet. Nerad se vracím. Přijde mi, že už jsem na jiné cestě, která vede někam jinam, a já musím teprve zjistit kam. Často přemýšlím, co bych udělal, pokud bych měl možnost vrátit se a prožít dětství a kolotoče škol znovu - nakonec jsem došel k tomu, že bych to už podruhé podstoupit nedokázal. Něco by mohlo být lepší a něco horší. A stejně, takovou možnost žádný člověk nemá.

Když se nad tím zamyslím, tak trochu se mi to přání vyplnilo, takovým tím divným způsobem, jakým se přání plní v pověstech a pohádkách. Celou základní školu jsem byl nejmenší a když se podívám na fotky z deváté třídy, vypadám, že jsem se tam zatoulal z té šesté. Na střední to bylo dost podobné. A když jsem teď na vysoké, tak vlastně taky, jen jsem to přestal tak sledovat. Hlas se mi taky měnil později než ostatním. Měl jsem s tím tehdy dost problémy. Jednu chvíli jsem kvůli tomu zcela odmítal mluvit. Musel jsem s tím chodit do nemocnice, aby mě vůbec rozmluvili a aby se mi hlasivky úplně nezablokovaly. Na nějakém dalším vyšetřením pak zjistili že jsem celkově nějak opožděný, myslím ve vývoji, a že prostě rostu pomaleji, naštestí se to ale nijak dál neřešilo. Tohle jsem vlastně ještě nikomu neřekl. Dlouho mě to tížilo tak je příjemné to napsat. Jakmile se něco napíše nebo řekne, jako by to trochu ubralo na děsivosti a malinko se to zmenšilo.


Často přemýšlím nad jednou věcí, ohledně stárnutí. Lidé si nás pamatují tak, jak vypadáme v našich posledních okamžicích. Ale to často není podoba, se kterou se ztotožňujeme, možná bychom raději chtěli, aby si nás pamatovali jako mladé nebo jako děti nebo když nám bylo třicet tři let a půl. Kdo může říct, že naše poslední podoba je ta jediná správná? Vždyť my v sobě stále obsahujeme naše dřívější mladší tváře a osobnosti, jen nejsou navenek viditelné. Drtivá většina lidí zemře ve stáří, proto si drtivou většinu všech lidí budeme pamatovat takto. A jediný způsob, jak tomu zabránit je zemřít mladý. To je přece šílené a dost drastické řešení, ne, to není řešení. Pravdou je, že věříme, že náš zevnějšek odráží a zrcadlí to, co je uvnitř - nebo se o to alepoň snažíme. Jen jsem chtěl říct, že chápu lidi, kteří se rozhodnou podstoupit plastickou operaci, protože věřím, že to nedělají proto, aby byli krásnější, ale aby se víc posunuli k tomu, jací opravdu jsou, nebo jací si myslí, že opravdu jsou. Spousta lidí to odsuzuje, ale přijde mi, že v tomhle vidím zase o trošku dál. Nic není tak jednoduché. Nejspíš to není řešení, ale pokud jim to pomůže cítit se lépe a více sami sebou, tak jak o tom někdo může říct, že je to špatné?
      Stojím v koupelně a dívám se do zrcadla a říkám si, že jsem to víc já, než kdy budu. Chtěl bych, aby to tak už zůstalo, možná se i vrátit o několik málo let zpět, ale nejde to. Cítím, že mě právě v tento okamžik můj zevnějšek odráží víc, než kdy předtím. Nenáviděl jsem se, a i když k tomu stále mám občas sklony, většinou se akceptuji. Zhubl jsem a vlasy mám takové, jaké chci, ne nějaký pokažený účes z katalogu z holičství. Připadá mi, že takhle bych chtěl zůstat. Ale vím, že za rok nebo za dva budu zase vypadat jinak a pak zase. Nějak se mi s tím těžko smiřuje. Jsem momentálně jaksi plný rozbolavělých pocitů. Asi bych měl s psaním tohoto článku počkat, až se nebudu cítit tak špatně, ale já nechci čekat, navíc ho mám rozepsaný už dlouho a je slepovaný z tolika kousků, že se bojím, že vůbec nebude dávat smysl.
       Prostě, je těžké mít se rád takhle, a je mnohem těžší představit si, že bych se mohl mít rád někdy později. Nějak si nedokážu představit, jak budu starý a lidé se na mě budou dívat určitým způsobem. Nedávno mě nějaký malý kluk pozdravil "dobrý den, pane" a mě to hluboce zasáhlo. Necítím se jako pán. Najednou jsem se cítil zase jak dítě, a chtěl jsem mu říct, že jsem jen o pár let starší. Ale vlastně už jsem o trochu víc let starší. A co až mě budou v tramvaji pouštět sednout? A co až budou říkat, že už jsem světu dal vše, co jsem mohl, a už mě není potřeba?
Dokud jste mladý a stále tak trochu vypadáte jako dítě, což já asi vypadám, tak se vám toleruje určité dětské myšlení a uvažování, které jsem se snažil si ze všech sil uchovat, jak jen to bude možné. Ale čím jste starší, tím je to víc nežádoucí a divnější. Přijde mi, že je na všechny vyvíjen hrozný tlak. Na děti, aby dospěly, na dospělé, aby zestárli,na staré, aby se odklidili někam, kde na ně nebude vidět. Je to takový podivný koloběh nucení a mě je najednou smutno. Cítím se sám.

Hned mi bylo jasné, jakou písničkou tento článek doprovodím. "Peter Pan" od Jacqueline Emerson jsem jednu dobu pořád poslouchal, mohlo mi být tak šestnáct?. Mimochodem, hrála moji oblíbenou postavu v Hunger Games, Foxface.


Peter Pan byl odsouzený zůstat navždy sám, protože všichni stárli, zatímco on zůstával stejný. Nyní mi přijde, že i já jsem odsouzený zůstat sám, protože stárnu na povrchu, ale uvnitř zůstávám stejný.

Už si nepřeju nikdy nevyrůst, protože jsem už vyrostl. Vlastně už ani moc přání nevyslovuji. Naposledy jsem si přál, abych byl šťastný. Zatím se to bohužel nevyplnilo, i když se mnohdy zdálo, že jsem tomu docela blízko. Účelem tohoto článku není vyvolávat soucit nebo lítost, a ani to nechci. Jen se potřebuju z některých věcí vypsat, protože je nemám komu říct. A některé mám komu říct, ale neřeknu, protože by je to bolelo. A to nechci.

4 komentáře:

  1. Já jsem si naopak vždycky přála vyrůst. Jenže jsem si to neuměla představit. Ve výsledku jsem na tom možná trošku podobně jako ty; vyhovuje mi můj aktuální stav. I když mám pocit, že jsem se vzhledem a myšlením zastavila někde ve čtrnácti letech. Právě někdy čtyři roky nazpátek jsem si začala uvědomovat, že můj život dost možná brzy ztratí veškeré půvaby (tenkrát jich skutečně pár měl). Napadlo mě tedy - naprosto vážně - že bych měla umřít mladá. Sama jsem se tou myšlenkou překvapila, ale zdálo se, že není jiného řešení. Kdykoliv jsem tohle někde řekla, bylo mi řečeno, že jsem brutální. Jenže podle mě je brutální spíš život. Teď už na tohle téma nepřemýšlím, protože se to zdá až moc blízko. Budu muset vymyslet jiné řešení. Přece jenom se svých nápadů trochu bojím.
    Moje velká chyba je, že se neumím smířit s cizím trápením. Když jsem si tenhle článek četla, trochu mi to vehnalo slzy do očí. Hlavně proto, že jsem si uvědomila, jaká je to všechno pravda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si to dokázal představit (nebo jsem si to tehdy myslel) ale představoval jsem si to v ještě temnějších barvách, než jak to nejspíš doopravdy je. V tu dobu mi připadalo, že jakmile člověk dospěje, život ztratí smysl - jako by tehdy měl skončit. Divné.
      To o umírání v mládí popravdě rozumím, i když se o zdá jako opravdu podivná myšlenka, jednu dobu mě neúnavně pronásledovala. Zdálo se to jako jediné řešení, přesně jak píšeš. Skoro se stydím se to tu psát protože je to tak divné. Nicméně, napadlo mě to. Nikdy jsem to nikomu neřekl.
      Mrzí mě, že ti můj článek vehnal slzy do očí. Byl plný bolestivých věcí, ani mě nenapadlo že by mohly být bolestivé i pro někoho jiného.

      Moc děkuji za komentář. Vážím si ho.

      Vymazat
  2. Tento článek je nesmírně zajímavý a taky pravdivý. Asi si jej přečtu ještě několikrát a budu nad ním hodně přemýšlet. Ty části o vyrůstání dobře vystihují i moje pocity, které jsem nikdy pořádně neuměla pojmenovat. Rozdíl je jenom v tom, že jsem si vždycky přála být už "velká", protože jsem si myslela, že pak bude všechno lepší, a čím jsem byla starší, tím víc jsem si přála spíš opak. Pravda je, že je to mnohem lepší, než když jsem byla třeba na základce, ale něco je zas horší, jak o tom píšeš i ty. Občas koukám na školáky na náměstí a myslím si, že od nich nejsem o tolik starší, a pak mě trápí, že jsem, a že oni mě nejspíš vidí jako nějakou praštěnou paní s jednorožcem na tričku. Jenomže nevidí dovnitř. Uvnitř jsem ještě nevyrostla úplně, a doufám, že ani nikdy nevyrostu, že si trochu té dětské fantazie uchovám napořád, i když už to nikdy nemůže být stejné, protože my už nejsme stejní.
    Moc se mi líbí ta úvaha o plastických operacích. Nikdy mě nenapadlo na to pohlížet z tohohle směru.
    Taky se mi líbí ta písnička; Foxface byla též mou oblíbenkyní, a ani jsem nevěděla, že ta herečka zpívá. :)
    Mám z toho článku zvláštní pocity, ne přímo smutné, prostě zvláštní. Doufám, že ti pomohlo o tom napsat a už to z toho není smutno, nebo aspoň méně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za tak milá slova: pokud něco co napíšu na někoho tak silně působí, že se k tomu třeba i vrátí, jsem za to rád a řipadá mi to důležité. Děkuji.
      Tomu přesně rozumím. Já tak nějak tušil, že to nebude tak jednduché a že jakmile vyrostu, určitě se automaticky štěstí nedostaví. I když jsem trošku doufal, to ano. Ano, je to prostě... jiné. Špatným i dobrým způsobem, oběma najednou.
      Je to strašně zvláštní, s těmi našemy světy a tvářemi uvnitř, které nikdo nemůže navenek vidět. Občas mám pocit, že i ti, co nás znají leblíže, tak daleko nevidí. A je o i opačně. Je mi z toho trošku smutno. Když projdu na ulici kolem někoho, taky nevidím člověka, který se skrývá uvnitř a třeba se tím ochuzuji nebo mu tím nevědomě ubližuji.
      Pokud jde o ten postoj k plastickým operacím, tohle mě napadlo už dávno a nyní jsem to konečně mohl někam napsat, což jsem rád, protože mi přijde, že je to věc, kterou hodně lidí nemusí úplně pochopit, ale mě přijde že se mi ji částečně pochopit podařilo. Nikdy se mi nelíbila nenávist, která byla proti těmto operacím a lidem, kteří je podstupují, směřována.
      Jsem rád, že se ti líbí písnička :) to je skvělé! Ano, opravdu! taky mě to tehdy překvapilo, bohužel má těch písniček jen velmi málo, přijde mi, že má velký talent
      Ano, pomohlo mi to. Děkuji ještě jednou. Tvůj komentář mě moc potěšil.

      Vymazat