sobota 3. června 2017

Sobotní imprese

Zalévám své orchideje odstátou vodou z láhví na mléko. Sleduji, jak voda prosakuje kůrou a hlínou a putuje dolů. Můžu to sledovat jen díky tomu, že jsem je všechny před týdnem přesadil do průhledných květináčů. Prý se jim to líbí. Já si nejsem jistý. Stále nekvetou.
Zalévám orchideje. Dívám se, jak voda prosakuje zeminou. Sbíhá se dole a hromadí se v podšálcích a táccích. Některé orchideje podtácky nemají. Už mi nezbyly. Voda plní podtácky až po okraj a pak přetéká. Ještě před tím nastane tichý okamžik dokonalosti, harmonie, kdy se hladina vody třese a rozhoduje se, jestli přepadne, nebo ne. A pak přepadne. A teče. Je průhledná a čirá a teče po dřevě. Stéká po parapetu. Míří dolů. Klouzá po stěně. Omítka vlhne.
Hraje mi k tomu "Dva kroky za tebou" od Ille. Dnes jsem ji slyšel na Óčku. Ano, stále se tam dá občas zaslechnout nějaká zajímavá hudba. Je to jaksi příhodné. Ta zvláštní hudba plní jinak tichý pokoj. Voda stéká po stěně dolů a bubnuje o podlahu. Voda je jako krev. Teče a nic ji nezastaví.  
"Tam kde končí řeka je moře. Vítr a sníh tě ponesou dál. Co vidíš? Skály a hladinu v mlze."
Cítím se podivně otupěle, ale vlastně je mi krásně. Venku se stmívá. V okně se odráží světlo lustru. Vypadá jako veliký měsíc. Zkroucené listy orchidejí se teskně tisknou ke sklu, jako se tisknete k někomu, koho milujete. Avokádo je svěšené a unavené. Kapradina trochu osychá. Fialka umřela. Jen rýmovník je krásný. Když se o něj při úklidu omylem otřu, zavoní.
Je přesně čtvrt na deset. Šero za oknem nabývá blíže nedefinovaného odstínu tmavomodré. Stejně jako moje duše. Stejně jako moje oči.
"Tak krok sum krok. Tak krok sum krok. Další rok, další boty, dyť to znáš."
Voda se konečně utišila. Vytvořila drobné kaluže pod radiátorem. Nechám ji být. I ta hudba zanedlouho utichne. A padne noc.


Mám v hlavě minimálně dva články, které jsem plánoval sem přidat dřív než cokoli jiného (jedním z nich je květnový fotodeník), ale pak byla najednou sobota večer a já zaléval orchideje. Chtěl jsem odejít do kuchyně kreslit a proklikat programy v televizi, ale místo toho jsem sednul k počítači a začal psát, a vznikla z toho tato sobotní imprese. Začíná z toho být docela pěkná tradice, tyto imprese. Jakýmsi podivným způsobem mě uklidňují, snad tím, že jsou zároveň tím nejupříjemnějším, čeho jsem schopný, a zároveň jsou i jaksi ve své podstatě iluzivní nebo neopravdové, nadsazené. Je to trochu jako automatické psaní, téměř to neupravuji, jen píšu, píšou moje ruce, samy od sebe. Hlava nemá moc času to řídit. Možná proto mi ty imprese přijdou ve výsledku tak zajímavé. Ale není to ani tak o výsledku, spíš o tom pocitu, který se snažím zaznamenat, aby nezmizel, o tom prožitku, když to sepisuji. Dozvídám se sobě něco nového, nebo si to možná namlouvám.

Tohle není nijak důležitý článek. Ani dlouhý. Snad ani ne příliš zajímavý. Můžete ho přeskočit, můžete jej ignorovat, a ono se nejspíš nic nestane. Je to jen pocit, chvilková a neopakovatelná imprese sobotního večera...



Ta písnička je opravdu hrozně zvláštní. Hypnotická. Doposud jsem od Ille znal jen "Holka ve tvý skříni" a ta mě nikdy příliš nezaujala. Ale tohle je něco jiného. I ten videoklip je zvláštní. Nechám na vás, jestli je to dobře nebo špatně.

2 komentáře:

  1. Pěkný článek. Taky mám ráda tyhle chvilkové imprese, zatím je jen prožívám, ale třeba se jednoho dne dostanu i k jejich zapsání :) Fascinuje mne, že výsledný dojem z určitého momentu je ovlivňován neskutečně mnoha faktory, takže v životě člověk zažívá něco nového a jedinečného vlastně pořád, a to i u činností, které dělá každý den. Stačí jiné počasí, denní doba, nálada,...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za krásný komentář, který mě moc potěšil. Taky jsem dřív ty imprese jen prožíval, ale od té doby, co jsem si je začal zapisovat, jakoby ještě zesílily a zintenzivněly. Je to velice zvláštní :)
      To je pravda, a je dobře, že to tak je :)

      Vymazat