úterý 29. srpna 2017

Haiku (a výlet do Ostravy) 2

Kdo jsem a co jsem
nejsem si vůbec jistý
vím jen, co nejsem

Je to jako stát
po kolena v řece
odplaví mě snad?

Někdy jsem jako
vitrážové okno a
jindy jako déšť

Mlžná krajina
a prastaré aleje
to vše teď mizí

Vždy máme možnost
ale to není pravda, že?
měnit nesmíme

Špendlíky spadnou
jako slunce za hory
nevrátí se víc

Malá vlaštovka
posel štěstí v dlaních
opustil můj svět

Člověk se mění
zanedlouho bude stín
nevím, co s tím

Jsou potichu
asi už dávno usnuli
moji démoni



Proč na mě kouká
já nejsem televize
vypni mě prosím

Šustící alobal
v koutku oka se rodí
zbytečná slza

Ubohá troska
pohřeb pro mé tajné já
prosím neplakej

Zelené lesy
zdráhavý nádech duše
náhlé výkřiky

Modrá jezera
možná se sejdeme a
já se utopím

Je mořská panna
nájem platí jen občas
v akváriu

Někdy máme strach
a někdy jsme stateční
- to nám moc nejde

Léto nemám rád
bere mi přátele
a zabíjí je

Stopy ve sněhu
možná se rozpustí, ale
nikdy nezmizí

Je mi zas úzko
Schoulím se do klubíčka
A pak tu usnu

Vymalovat svět indigem
A nic by nebylo víc než obrysem
Více než stínem

Občas se poztrácejí
Občas je něco přejede
Rozmetá drobné kosti
Malinká koťátka
Teď už se procházejí
Po modrém Měsíci
V kráterech spávají
A možná se nikdy nepotkají
Protože Měsíc je tak obrovský

Znám dívku
a ta k smrti milovala vlčí máky
Občas si je tiskla k hrudi
aby to vypadalo, že umírá
a že jí do srdce zajeli nožem
Jednou tomu sama uvěřila
Odkvetla pak jako vlčí mák
a já za ní musel přijít ve snu
a říct: "Ty neumíráš, to jen cítíš život."















V sobotu jsem jel do Ostravy, ne proto, že by mi začala škola nebo že by snad bylo potřeba něco řešit s bytem, i když to taky brzy přijde, jel jsem tam, protože jsem si potřeboval koupit papíry na výrobu malé knížky (v průběhu prázdnin jsem vyrobil jednu a z výsledku mám radost, tak jsem si říkal, že zkusím ještě další). V Olomouci takové papíry kupodivu nemůžu sehnat, jediné použitelné jsou šíleně drahé. Říkal jsem si tedy, že když už tam musím, tak to alespoň pojmu jako výlet, jenomže to celé nějak nevyšlo. (tak to většinou dopadá, když si něco plánuji)
Koupil jsem si lístek na RegioJet a brzo ráno nasedl na prvním nástupišti na vlak číslo 1001 do vagonu 1 a na sedadlo číslo jedna. Proti mě seděl takový zvláštní pár, mohutná paní a subtilní muž, a společnost mi dělali celou cestu. Jak už jsem se zmínil, byli opravdu zvláštní, pořád si vyměňovali intimní gesta, ten muž mě neustále pozoroval takovým divným pohledem, a když si jednou odskočil, tak pak začal hrozně křičet, což všechny vyděsilo, ale když se vrátil, tak se smál. Měl jsem v tu dobu sluchátka, takže jsem to celé moc nepochopil.
      Když jsem vystoupil na nádraží, začalo hrozně silně pršet, což mě docela zaskočilo, a tak jsem čekal a nechal odjet několik tramvají, dokud se to nepřehnalo. Pak jsem si zajel do papírnictví Praktikpapír ( což je mimochodem naprosto skvělé a obrovské papírnictví, můžete tam sehnat snad úplně všechno, i věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují). Papír, který jsem tam bral minule, a pro který jsem tam šel, tam tentokrát nebyl, a tak jsem musel vzít takový hladší a víc do žluta, tak doufám, že to nebude vadit. Taky jsem si koupil balení velkých kovových sponek na spínaní papírů, je to užitečné, ale asi vám úplně nedokážu popsat jak to vypadá a co to vlastně je. Vlak zpátky mi jel až o čtvrt na jednu, takže jsem měl ještě spoustu času, a protože v sobotu byla většina jiných obchodů a antikvariátů zavřených, tak jsem vyrazil do obchodního centra Karolina. Ne že by to bylo zrovna mé oblíbené místo, nicméně je tu prodejna hudby bontonland, a tam vždycky trávím čas rád, probírám se cédéčky a zapomenu na svět. Strávil jsem tam asi tři čtvrtě hodiny, ale tentokrát jsem tam nenašel příliš úžasných věcí. Vlastně jsem doufal, že tam budou mít nové album London Grammar, a byl jsem už rozhodnutý si ho koupit, ale neměli ho, což mě mrzelo. Měli tam ale Melodrama od Lorde a Born To Die od Lany Del Rey, a obě tato cédéčka jsem chtěl, ale dlouho jsem se nemohl rozhodnout a taky jsem měl nepříjemný pocit, že si to nezasloužím, i když pořád šetřím kde se dá, a tak jsem do toho obchodu několikrát vešel a pak zas odešel a určitě to muselo vypadat, že jsem se zbláznil. Nakonec jsem si koupil to album od Lany, protože bylo o půlku levnější, ale stejně jsem pak měl výčitky.
      Pak jsem měl pořád ještě hodinu času, tak jsem procházel Karolinu a hledal něco zajímavého, přičemž jsem zapadl do knihkupectví, ale nenašel nic, co by mě zaujalo, a do obchodu s hrami, což mě jen ujistilo v tom, že hry na počítač už se skoro neprodávají, jen na ty ostatní platformy, co nemám a neznám. Nějak mi z toho bezcílného bloudění bylo smutno, tak jsem se posadil na schody a přišel za mnou člen ochranky a upozornil mě, že tam sedět nesmím, ale o metr dál na koberci ano. Tak jsem se omluvil a odešel. Nahoře byla jakási akce, ve které měly amatérské nebo neznámé skupiny/kapely/hudebníci možnost tam přes léto hrát, a tak jsem sledoval, jak se tam připravuje kapela jménem Easy Steps, bylo mi jich trochu líto, protože se tam na ně nikdo nepřišel podívat, a navíc se jim nedařilo napnout plachtu se znakem kapely. Nakonec se jim to podařilo a když začali hrát, už tam asi šest lidí stálo, tak jsem si poslechl první písničku, zatleskal, a pak už jsem musel zase utíkat na vlak.
      Nevím čím to je, ale prostě vždycky když cestuji (hlavně sám, protože když jsem s někým, tak mě to nutí předstírat, že jsem v pohodě), tak mě přepadá hrozný smutek a dost často mi začnou samy od sebe slzet oči, prostě jenom tak, a může se to stát třeba i když v Olomouci nasednu na autobus nebo na tramvaj abych nakoupil na snídani. Je to vlastně docela komické. Ale hlavně je to divné.
      Cestou zpátky do Olomouce jsem se stačil znovu naštvat na České Dráhy, tentokrát proto, že vám o prázdninách neuznají studentskou slevu. Když jsem se posadil, tak za mnou po pár vteřinách přišla vietnamská (nejspíš?) slečna a ukázala mi, že má rezervované místo, na kterém sedím. Já prostě ty expresní rezervace nechápu a nepochopím je asi nikdy, i když mi to jedna paní průvodčí vysvětlovala, a ujišťovala mě, že tam sedět můžu, že stačí mít koupenou jízdenku na nádraží, a ne i místenku. Pak jsem to už vzdal, protože se mi nechtělo ze sebe dělat blázna a sedat si někam, kde riskuji, že mě zase někdo vyhodí, tak jsem si šel stoupnout do toho meziprostoru, což mi nějak obecně neudělalo dobře. Domů jsem se vrátil unavený, hladový (protože jsem si říkal, že na jídle ušetřím, a tak jsem si nic nekoupil), s bolestí hlavy a věcmi, které nebyly úplně přesně to, co jsem zamýšlel. Nicméně, papíry to jsou a snad se mi z nich tu knížku vyrobit podaří, a taky mám konečně debutové album Lany Del Rey, které od té doby pořád poslouchám, takže všechno rozhodně není špatné a já si nechci neustále stěžovat, takže už s tím přestanu.

No ano, zapomněl jsem, jakou tohle všechno má vlastně souvislost s haiku a proč to sem v první řadě píšu a proč jsem to všechno spojil do jednoho článku. To je mi podobné. Je to tak - na této cestě do Ostravy jsem totiž popsal jednu stránku mého zápisníku haiku, ve kterých se odráží střípky mého nedávného života a zážitků. Nejsem si jistý, jestli ty střípky sem mám psát, nebo jestli si uděláte obrázek sami, vlastně... Myslím, že tam tentokrát vysvětlivky přidávat nebudu a nechám to na vaší fantazii. Třeba by to ztratilo kouzlo, kdybyste věděli, co mě k napsání vedlo. Nicméně, pokud vás něco z toho zajímá a jakékoli haiku by vám moc vrtalo hlavou, můžete to napsat do komentáře a já vám to rád osvětlím. Nechci to sem psát částečně i z toho důvodu, že jde často u smutné věci a nechci, aby to působilo, že se dožaduji pozornosti nebo lítosti. Jinak, jen na vysvětlenou, ty poslední dva trojveršové útvary nejsou haiku, jen takové náhodné básnění... Stejně tak ty dvě delší básně, ale to jste určitě poznali.


pátek 25. srpna 2017

Playlist pro snílky

Pojďme se chvíli zastavit ve svých myšlenkových pochodech a činnostech a najděme si chvilku času na ocenění slova snílek. Je to krásné slovo, nemyslíte? Jeho anglická obdoba "Dreamer" má taky něco do sebe, ovšem německé "Träumer" ve mě spíš vyvolává traumata. Japonsky se snílek řekne "Musouka" (pokud můžu věřit internetu). Tento pojem označuje člověka s hlavou v oblacích, odtrženého od reality. Já jsem snílek a tak nějak usuzuji, že pokud čtete tento blog, jste snílci taky, alespoň malinko v hloubi duše. Tento playlist jsem tudíž vytvořil právě pro vás/nás, snílky. 

Vždycky jsem snil hodně. A pokud říkám hodně, myslím tím víc, než ostatní považovali za normální a možná zdravé. Tím nemyslím mou rodinu, protože v tomto ohledu jsem měl vždy veliké štěstí a nikdo mě nijak neomezoval ani neusměrňoval a neříkal, že co dělám a jak se chovám je špatné. Moje šírší okolí na to mělo asi trochu jiný názor. Popravdě to ale nikdy nebyla moje svobodná volba, uzavřít se tak do sebe a žít v podstatě výhradně ve svém vnitřním světě. Ale jako dítě jsem se setkal s takovým pocitem vyloučení (a myslím, že to nebyl jen můj pocit), že snění byla jediná dostupná možnost obrany. Na základní škole se se mnou dlouhou dobu nikdo nepokoušel bavit, pokud ano, tak většinou ne aby mi řekli něco zrovna pěkného. Takže jsem většinu času trávil tím, že jsem si představoval, že třídou prolétávají šípy, že z lavic vyráží větve a kmeny stromů, že se ze všedních předmětů vylupují malinké tančící postavy a že se mnou v lavici sedí anděl jménem Sofie. Stránky diářů a úkolníčků jsem místo poznámkami zaplňoval kousky pohádkových příběhů, básní, hrdinských eposů a map neexistujících světů a portrétů elfů a víl. Možná, že jsem kvůli těmto dobrodružstvím nikdy nezažil ta skutečná. Ale mají tato dobrodružství skutečně menší význam jen proto, že se odehrávala v myšlenkách a na papíře? Zpětně si to nemyslím. Jsem rád za všechny tyto věci. Jsou důležitou částí mého života a navždy budou. Z těchto snů vznikl první příběh/kniha, který jsem kdy napsal, a spousta námětů pro obrazy, a v neposlední řadě je to součást mě a mé osobnosti, která se mohla vyvinout úplně jinak, a já, i když si to často nepřipouštím, jsem rád za to, jaký jsem. (Jenom bych kdykoliv rád odečetl ty psychické problémy, ale ty nevnímám jako součást mé osobnosti, i když ji někdy mohou hodně ovlivňovat)

To, co jsem tu začal vytvářet, mi připadá jako začátek nějakého jiného samostatného článku, a proto to tu utnu a napíšu už jen tohle: Bez snů by život nebyl zdaleka tak zajímavý, ba co víc, možná by ani neměl smysl. Sny ženou lidi dál a ve snech nachází útočiště. Proto bychom měli být na své snílkovství hrdí. To bych rád všem připomenul tímto článkem.

 
"Dreamer" - Adna

Dreamer je dost možná mou nejoblíbenější písní od Adny a jednou z mých nejmilejších písniček vůbec. Myslím, že na úvod tohoto článku by se nic nemohlo hodit víc. Je na ní něco velice kouzelného, něco, co mě nutí se k ní vracet. A má krásný surrealný videoklip.

"Dreams/I love you" - Kate Miller-Heidke

Další jasná volba pro tento playlist. Toto není má úplně nejoblíbenější verze této písně, ta se nachází na nejnovějším živém albu Kate Miller-Heidke, tu se mi však na youtube nepodařilo nalézt. Vždycky se mi líbilo, jak je jakýmsi podivně potrhlým způsobem krásná. Hned úvodní slova jako by vypadla ze snu - I had a dream, where you came and you gave me a lake.

 
"Dreamer" - Ilen Mer

Ilen Mer je naprosto neznámá ale úžasná nizozemská skupina, kterou jsem objevil před několika lety (vlastně právě díky tomu obrázku, který malovala jedna umělkyně, jejíž práce se mi vždycky moc líbily). Píseň Dreamer se mi líbila hned od začátku, hlavně díky textu a pocitu odloučení, které v něm cítím. No one speaks your language, dreamer...

  
"No Sleep for the Dreamer" - BOY

No Sleep for Dreamer je jednou z mých oblíbených písní z druhého alba BOY, "We Were Here". Vždycky mi přišla jako taková příjemná a bezstarostná písnička, kterou si kdykoliv rád poslechnu a která mi zlepší náladu. Toto je její živá verze.

 
"Life in the Vivid Dream" - Grimes

Tato písnička pochází z posledního alba kanadské hudebnice Claire Boucher vystupující pod uměleckým jménem Grimes. Skladba má zvláštní uhrančivou melodii a je velice krátká, proto je v tomto videu nahraná několikrát po sobě, to jenom abyste se nedivili. 

 
"Dreams" - Bastille & Gabrielle Aplin

Zase pro změnu jedna starší věc, hudební spolupráce skvělé kapely Bastille a skvělé zpěvačky Gabrielle Aplin. Byl jsem z ní nadšený před lety a jsem nadšený stále, vlastně to není originální píseň, ale cover verze Fleetwood Mac, nicméně je velice krásná a osobitá. Výsledek zní přesně jako nějaký temný sen. 

 
"My Dreams" - Yael Naim

My Dreams od Yael Naim z alba "She Was a Boy". Yael Naim jsem zběžně představoval v předchozím článku, proto to podruhé dělat nebudu, jen řeknu, že tato písnička je krásná a smutná zároveň a mám ji moc rád. 

 
"Little Dreams" - Ellie Goulding

Bolestná vzpomínka na doby, kdy byla Ellie Goulding jednou z nejosobitějších postav alternativní a zajímavé hudby. "Little Dreams" je vším, čím byla její stará tvorba - originální, okouzlující a jiná. Před několika lety se rozhodla úplně změnit svůj styl i vzhled a její hudba se stala tuctovou a prvoplánově zaměřenou na mainstreamové publikum. Od té doby je mi vždycky smutno, když nějakou její písničku zaslechnu. 

 
"Dream" - Imagine Dragons

Tuto píseň jsem znovuobjevil až při sestavování tohoto článku a říkal jsem si, že bych ji sem měl dát. Dream pochází z druhého alba Imagine dragons, "Smoke and Mirrors". Před lety, když se Imagine Dragons objevili, jsem z nich byl dost nadšený, ale od té doby bohužel každé další desce věnuji menší pozornost. Nicméně, tato písnička je velice pěkná, snad klidnější než většina jejich věcí, a prostoupená zvláštním smutkem. 

"Dream Fortress" - Grimes

Na závěr je tu další píseň od Grimes, snad to nevadí, ale přišlo mi, že by tu měla být. Je to vlastně jen taková instrumentální skladba, ale je velice zajímavá a tento neoficiální videoklip ji hezky doprovází ve vší magičnosti a výstřednosti, která je Grimes vlastní. 
 
 
 Nikdy nezapomeňte snít!

pátek 18. srpna 2017

Record Collector 1

Je tu první (opravdový) díl rubriky "Record Collector". Založil jsem ji proto, abych se s vámi mohl podělit o své hudební úlovky, informoval vás o aktuálním stavu mé sbírky alb, a hlavně, abych vám mohl doporučit a ukázat zajímavé nahrávky a možná vás přesvědčit i k jejich poslechu. Tyto články budou jednodušší a asi i méně uspořádané a detailní než opravdové recenze, které taky chystám, a které budou podrobnější. Tady většinou jen napíšu základní informace a bezprostřední dojmy, možná zajímavosti, pokud budou nějaké k dispozici. Snad to nebude jen o chlubení se novými přírustky do sbírky, ale dá to něco i vám, přinejmenším tipy na hudbu, kterou jste možná předtím neznali, nebo vám to třeba pomůže v rozhodování, jestli si album taky pořídit.
V tomto díle vám postupně představím jedenáct alb, která jsem si pořídil ke svým narozeninám (které byly na konci května, takže tento článek není až tak aktuální, ale nemyslím, že by to vadilo). Všechna jsem si objednal z eBay a dohromady mě stály zhruba tisíc korun, což je opravdu skvělá cena. Popravdě, od doby co jsem si založil účet a mohu nakupovat na eBay, se můj život o dost zlepšil (no, minimálně v tomhle jednom ohledu). Můžete tam sehnat skoro všechno a opravdu levně (akorát si možná budete muset počkat až se to tam objeví). Pokud je to možné, raději si kupuji alba za plnou cenu v obchodě a podporuji tak umělce, které mám rád, nicméně velké množství alb, která se mi líbí, vůbec není v České republice možné sehnat, a proto jsem rád za eBay. Akorát to čekání, než cédéčka dorazí, umí být někdy docela mučivé. Taky se mi občas stává, že si hudbu objednám v určitém rozpoložení a náladě, a ta se při tom dlouhém čekání změní a tak mě potom, až album dorazí, nepotěší tak, jak by mohlo, kdybych si jej koupil hned.

Sea Sew - Lisa Hannigan

"Sea Sew" je debutové album irské písničkářky Lisy Hannigan. Lisu Hannigan jsem začal poslouchat minulý rok a hned jsem si její hudbu zamiloval. Dlouho jsem si chtěl pořídit nějaké její album, a tak když se letos na jaře objevilo za dobrou cenu, hned jsem si ho objednal. A rozhodně toho nelituji. Sea Sew je jedno z graficky nejkrásněji řešených alb, jaká znám. Titulní obrázek, stejně jako zadní strana, je ručně vyšívaný, vyšívané jsou dokonce i jednotlivé texty písní v bookletu. Toto všechno vytvořila samotná Lisa Hannigan spolu se svou matkou. Výsledek je okouzlující a hřející a stejná je i hudba. Všechny skladby jsou v dokonalé tiché harmonii, ze které nic nevybočuje ani ji neruší. Hudební debuty bývají často jakousi nesourodou směsí, kam se hudebníci snaží vecpat ode všeho trochu, ovšem "Sea Sew" působí propracovaně a koherentně. Písničky jsou jemné a tiché a jejich krása musí být objevována postupně, protože na první poslech může posluchačům spousta detailů uniknout a album nemusí hned zaujmout. Čas, který poslechu tohoto alba věnujete, rozhodně nebude promarněný, daruje vám něco na oplátku. Příjemný pocit nostalgie, dávno zapomenuté vzpomínky, chut' pistáciové zmrzliny a vůni mořské soli. Hudba se vyznačuje jakousi rozverností a naivitou, která nejspíš spočívá v textech Lisy Hannigan, které často opěvují naprosto obyčejné věci a připomínají nám, že nejsou o nic méně důležité.
Mezi mé nejoblíbenější písně patří "Pistachio", "Sea Song", "I Don't know" a "Venn Diagram".

Curiouser - Kate Miller-Heidke

Kate Miller-Heidke mám velice rád. Je to australská zpěvačka s operním vzděláním, která dokáže s každým albem do hudebního světa přinést něco úplně nového. Album Curiouser jsem dlouho dobu tak trochu přehlížel, bylo pro mě vždy ukryté ve stínu vážnějšího a temnějšího alba "Nightflight", které má i velmi pěkný obal. Oproti tomu tu je album Curiouser, na první pohled více popové a zábavné a lehkomyslné a s titulním obrázkem, který mě nikdy příliš neoslovil. Přesto jsem si jej objednal, protože bylo za neobyčejně dobrou cenu a opravdu mě překvapilo. Je totiž skutečně zábavné, a to v tom nejlepším slova smyslu. Zabaví vás po celou dobu poslechu a nedovolí ani chvíli nudy. Texty jsou chytlavé, vtipné i chytré zároveň a opravdu stojí za to věnovat jim plnou pozornost. Kate Miller-Heidke se nikdy nebránila tomu dělat si legraci jak z ostatních, tak ze sebe, a na tomto albu to prezentuje nejlépe. Pro představu, "Can't Shake it" popisuje naprosto komickým způsobem její neschopnost tančit, "I Like You Better When You're Not Around" je o jedné nenapravitelné drbně, "God's Gift To Women" o slizkém Irovi. V "Motorscooter" zase zpívá: And I am happy just to see you/ Oh yes you're really very nice/ But all I really wanna get on is your bike, jenom další příklad jejího ostrovtipu. Couriouser má ale i pomalejší a vážnější písně, například dojemná "Caught in the Crowd", ve které se zpěvačka omlouvá spolužákovi, ke kterému se v mládí otočila zády, nebo "Last Day on Earth". 

Tento úlovek mě potěšil dvojnásob, protože uvnitř byl podepsaný plakátek, o čemž se prodejce na eBay nezmínil. Nejsem vyložený lovec podpisů, to rozhodně ne, nicméně mě to potěšilo a překvapilo :)

MTV Unplugged - Florence + the Machine

Jedna informace o mě...Miluji živé koncerty a taky živá alba. Zatím jich zas tolik nemám, jedno od Reginy Spektor a jedno od Dillon. Ale jistě přibudou. Je to zase něco zcela jiného, slyšet hudebníky "naživo" a člověk o to víc ocení kvality hlasu a přirozený talent. Z tohoto alba jsem byl nadšený, protože vím, že Florence Welch je naživo úžasná, a protože součástí je jednak audio cd a dvd záznam koncertu, který se odehrává v krásném prostředí vyzdobené a osvětlené katedrály nebo kostela. Navíc na tomto albu zazní i několik písniček, které nikde jinde nejsou, "Try A Little Tenderness" a "Jackson". Koncert je tak kvalitně natočený, že mám pocit jako bych byl na místě. Někdy večer po únavném dni si tento záznam pouštím a vždy mě nabije energií. S koupí tohoto alba jsem získal poslední kousek ke kompletní diskografii Florence + the Machine.

The Reminder - Feist

Feist jsem znal jen díky dvěma písničkám, které občas hrály na Óčku, "I Feel It All" a "My Moon My Man". Podle těch se mi vždy líbila, vždycky jsem si řekl, že si ji musím najít a poslechnout, ale vždycky jsem na to zapomněl. Až letos na jaře mě upoutalo její nové album, jednak proto, že mělo krásný obal a taky kvůli množství článků na facebooku. To album jsem si koupil, a protože mi přišlo nádherné, o měsíc později jsem si objednal i její starší nahrávku, The Reminder, které je taky skvělé a taky má krásný jednoduchý obal. Je to taková jemná hudba, hlas Leslie Feist je neustále tichý a zastřený, takže se zdá, že přichází z velké dálky a ještě se k vám musí prodrat přes halu plnou lidí. I díky tomu se mi její hudba líbí. Je to takový její zvláštní osobitý podpis. Kromě singlů "1234", "I Feel It All" a "My Moon My Man", které jsou všechny skvělé, bych vyzdvihl písničku "Sealion" a "Honey Honey", která je mrazivě krásná.

Mutual Friends - BOY

Švýcarsko-německé duo BOY znám díky učitelce angličtiny, kterou jsme měli první ročník na střední škole. Měli jsme ji jen jeden rok, protože potom si na ni jistí studenti stěžovali, že prý je nic nedokáže naučit, a ředitěl ji vyhodil. Byla to jen jejich chyba, když nedávali pozor a sami se snažit nechtěli. Hrozně mě to tehdy překvapilo a pořád si pamatuji na ten den, kdy odcházela a loučila se s námi. Bylo mi jasné, že je z toho zničená, že ztratila jistotu práce, a bylo mi to hrozně líto a chtěl jsem něco říct nebo udělat, napsat petici, ale nic jsem neudělal. Pořád mě to mrzí, i když vím, že by to nic nezměnilo. 
Jednou nám v hodině pustila písničku "Little Numbers" a já si díky tomu tu skupinu nějak zasunul do podvědomí a o rok později ji odtamtud vytáhl a zaposlouchal se. Nikdy jsem se do tohoto alba tak úplně nedokázal ponořit (až nyní jsem zjistil, že to bylo proto, že jsem jej poslouchal na youtube špatně nahrané, s chybějícími písněmi a s některými akustickými verzemi - já mám rád akustické verze, ale tady to nějak zkreslovalo). Letos jsem na něj narazil na eBay, objednal si jej a od té doby jej pořád poslouchám a stalo se jedním z mých nejoblíbenějších alb. Je to taková hrozně milá hudba, která mě dokáže povzbudit když se to jiným věcem nedaří. Nejraději mám písničku "Army", která je o důležitosti přátelství a přátel, a "Railway", která se mi líbila vždy a přišla mi magická. Rád ji poslouchám při cestě vlakem. Všechno se pak zdá hezčí a méně tíživé.

Mary Ann Meets The Gravediggers And Other Short Stories by Regina Spektor

Toto album (vlastně kompilace) jsem si objednával už někdy minulý rok, ale nepřišlo, a tak jsem si ho nyní objednal znovu. Obsahuje výběr písniček ze starších alb Reginy Spektor a také dvd disk se "Survival Guide to Soviet Kitch" obsahující videoklipy, které jsem nikdy předtím neviděl. Takže obvzlášť z tohoto bonusu jsem byl nadšený nejvíce. Celé album je krásně graficky řešené, doplněné tušovými ilustracemi ke každé písničce.
Když jsem před rokem objevil Reginu Spektor a její hudbu, byl to pro mě docela šok, protože mi připadalo, jako bych našel kousek svojí duše. Asi to zní zveličeně, ale je to tak. Věřím, že někdy můžete najít sami sebe v hudbě i knihách i umění, a taky v lidech. Je to jako když víte, že vám něco chybí, ale nevíte co. Tak já mám těch chybějících kousků zase o jeden méně. 
Mezi mé oblíbené skladby z tohoto alba patří "Oedipus", "Prisoners", "Daniel Cowman" a "Chemo Limo".

Lost in Space - Aimee Mann

Písničkářku Aimee Mann jsem objevil letos v zimě díky stránce Musicserver, kde na její novou desku "Mental Illness" psali velmi pěknou recenzi. Ta nová deska se mi líbí nejvíc, ovšem u nás se neprodává a na internetu byla jen za velmi velké sumy, tak jsem si místo toho vybral album "Lost in Space", které se mi taky líbí. Graficky je opět krásné, s kouzelnou malbou na přebalu a dokonce i krátkým komiksem uvnitř. Jediné, co mě zamrzelo, je ta nálepka (můžete ji vidět na pravé straně), kterou někdo necitlivě odtrhl a desku tak poškodil. Podařilo se mi to trochu zrestaurovat, ale stále je to viditelné. Pokud by to bylo uvedeno v inzerátu, nevadilo by mi to, ale nezmínili se o tom. Nicméně, nijak jsem to dál neřešil. 
Při poslouchání tohoto alba si rád představuji, že se beztížně vznáším hvězdným prostorem. Mojí nejoblíbenější písní je "Moth". 

Carbon Glaciers - Laura Veirs

Laura Veirs je americká zpěvačka, kterou jsem poznal přes její nejnovější album "Warp & Weft". Její písnička "Galaxies" byla také použita ve filmu Coherence. Už mám od ní album "Troubled by Fire" a nyní jsem si doplnil sbírku i o tuto nahrávku. Vždycky se mi líbil obrázek na obalu, který vypadá trochu jako linoryt. To album mi připadá zvláštně existencionální. Ještě ho nemám úplně naposlouchané, ale jeho poslouchání je velice příjemné. 
Na Lauře Veirs mě zaujalo mimo jiné i její skromnost a pokora, se kterou přistupuje ke slávě i životu. Z alba se mi nejvíc líbí skladba "The Cloud Room".

Yael Naim - Yael Naim

První album izraelsko-francouzské zpěvačky Yael Naim je velice zvláštní nahrávka, která se mi vždy líbila a vyvolávala ve mě nejrůznější emoce. Yael Naim znám už velice dlouho, od doby co jsem její písničku "New Soul" (která byla tehdy použitá v mnoha reklamách) zaslechl v televizi. Může to být tak pět, šest let. Na albu zpívá anglicky, francouzsky i hebrejsky (doufám, že vás teď nemystifikuji), možná i to je důvod, proč mi vždy připadalo tak zvláštní (zvláštní v dobrém slova smyslu). Většinou jde o tklivé a klidné melodie, občas prozářené i veselejší náladou v podobě "New Soul" a "Far Far", která se mi obvzlášť líbí. Další krásnou skladbou je posmutnělá "Lonely". 
K hudbě Yael Naim mám tak trochu nostalgický vztah, snad proto, že jsem ji poslouchal tak dávno a mám s ní spojenou spoustu vzpomínek a okamžiků. Stejně tak s ní mám spojený i takový neurčitý pocit vyjímečnosti, který jsem měl nejspíš kvůli tomu, že jsem poslouchal něco, co nikdo neznal. 

The Milk-Eyed Mender - Joanna Newsom

Další album, které se mi obvzlášť líbí graficky. I obal tohoto alba je ručně vyšívaný (jméno umělkyně si bohužel nepamatuji) a pokrytý mnoha okýnky, ve kterých se ukrývají nejrůznější motivy - loď, jednorožec, racek, narval, letadlo, pavučina... Je to Joannin debut a její zpěv i hlas jsou tu v té nejsyrovější podobě - což může být pro někoho nepříjemné, protože její hlas je tu nakřáplý a ostrý. Jak se Joanna Newsom pěvecky vyvíjí, její hlas se stává měkčím a příjemnějším. Musím říct, že mi trvalo, než jsem tomuto albu přišel na chuť, nebo spíš mi trvalo dát mu šanci. Ale šanci jsem mu dal, a album mám doma a je krásné. Nejraději mám "This Side of the Blue". 

Two Suns - Bat For Lashes

V nějaké recenzi označili Natashu Khan aka Bat For Lashes jako princeznu indie popu, a mě se to líbilo, tak to tu taky použiji. Je to skvělá zpěvačka, kterou většinou trochu přehlížím ve výčtu mých oblíbených hudebníků (hudebnic), sám nevím proč. Její raná tvorba je jedním slovem magická. Jak její předchozí album "Fur and Gold", tak pozdější "Two Suns", které obsahuje jedny z jejích nejikoničtějších písní, jako "Daniel", "Siren Song", "Pearl's Dream". I grafická úprava desky je krásná, čistá a s krásnými fotografiemi na přední i zadní straně, které jsou propracované a plné zvláštních detailů a působí jako nějaká klasická malba. Je to třetí album, které od Bat For Lashes mám, "Fur and Gold" jsem si pořídil dříve tento rok a "The Bride" před rokem. Nyní už mi tedy zbývá jen "The Haunted Man". Doufám že to nezní moc jako závislost. Sbírám alba, protože miluji hudbu a hudba je většinou to jediné, co mě dokáže vytrhnout z nepříjemných nálad. Sbírám alba, protože mě to dělá šťastným. A to je vlastně asi to nejdůležitější.

Snad vám tento článek přišel alespoň malinko zajímavý, pokud ano, jsem rád. Pokud ne, snad vás zaujmou další články.

neděle 13. srpna 2017

Červencový fotodeník

Je tu další pokračování fotodeníku! Tentokrát z měsíce července. Byl to jistě můj nejakčnější měsíc roku 2017 (on můj život celkově moc akční není, to víte) a proto jsem měl dostatek fotek a tak se mi tento článek vytvářel velmi dobře a snadno. Snad se vám tento krátký vhled do událostí a dokumentace minulého měsíce bude líbit.

Můj červenec začal výletem s rodiči a mým kmotrem do Hlučína, na takovou malou kolektivní výstavu/vernisáž (ani jeden z těchto výrazů není úplně přesný, ale nejspíš to nedokážu plnohodnotně popsat Bylo to trochu podivné a snad by se mi to mohlo líbit, kdybych byl úplně jiný typ člověka v zcela jiném rozpoložení). Bylo to neskutečně trapné když mi nabízeli pivo a já jim vysvětloval, že ho nechci, tak mi místo toho nalili tonic a to bylo tak hořké a hnusné, že jsem to opravdu chtěl vylít do zahrádky a nahradit rajecem z vlaku. Asi v polovině akce jsem se vytratil a vydal jsem se prozkoumávat město. Našel jsem ulici "Pode zdí" a říkal si, jak skvělé by muselo být v takové ulici bydlet. Mám rád zajímavé názvy ulic. (PS. ale tu zeď jsem nenašel)

 Druhou věcí, na kterou jsem narazil, byla tato trafika. Přišlo mi to zajímavé hlavně proto, že Karin se jmenuje jedna z hlavních postav fantasy příběhu, který píšu.

V Hlučíně mají pěkné náměstí, jako to v takových malých městech často bývá - čisté, upravené a s množstvím květin. Také tam byla tato skvělá kompasová růžice (též hvězdný kříž - no nezní to krásně?).

Objevil jsem kostel. Jeho zadní strana byla ponořená do stínu vysokých líp a byl tu krásný porost bohyšek a zimostrázů. 

O kus dál se nacházela tato krásná zahrádka s bílými hortenziemi (bílé hortenzie jsou docela vzácné, modré trošku méně, a růžové jsou nejčastější)

 Zahrádka patřila k faře, což byla mimochodem taky moc pěkná stavba, možná ještě zajímavější, než samotný kostel. 

 Okno. Rád fotím okna. Opravdu. Okna jsou super. 

Potřebuje to komentář? Prostě růžek zahrádky vyskládaný kamínky. Jo, a taky moje boty. Ty tam dost možná ani neměly být.

Od kostela vedly dlouhé schody dolů, a ty mě pak zavedly do jakéhosi podchodu, který někdo vyzdobil velkolepým graffiti. Ovšem tento detail se mi líbil nejvíc. 

 Krásně barevný list. Myslím že je ze svídy, ale nejsem si úplně jistý. Skoro bych nevěřil, že je léto, když se na procházce dají najít takovéto listy. 

Sponka/srdce. Zapomenuté a ztracené předměty mají své zvláštní kouzlo. Nejsem si zcela jistý, proč. A taky je na nich něco smutného. 

Starý patník. Vevnitř byly nastrkané cigarety. 

Víc než výstava se mi líbila tato malba papoušků a taky ti opravdoví papoušci. Ale já jsem na umění celkově dost náročný a mám specifický vkus. 

Když jsme pak večer odjížděli, náš vlak stále nabíral větší a větší zpoždění. Ale mě to popravdě ani tak nevadilo. Foukal vítr a tahle páska tam strašně zvláštně tančila. Škoda, že jsem to namísto fotky nenatočil. I když si nedokážu představit, že by to někoho zajímalo. 

V červenci jsem taky poprvé šel na brigádu. Měl jsem hrozný strach, jako vždycky když tam mám jít. Ale tohle bylo vlastně vyfocené ještě předtím, když jsem tam chodil na zaučování. Je smutné že zaučování se zatím věnovalo mnohem víc času, než jsem tam nakonec strávil. Hm, je to dlažba v Olomouci. Hmm.

Další výlet (ano, DVA výlety v jeden měsíc! A to ani nevíte, že pak byl ještě TŘETÍ! Opravdu si začínám připadat jako akční hrdina) byl do Brna. Tentokrát jsme ho podnikli se sestrou a s mámou, hlídali jsme známým byt. (mají dvě šedé kočky a jednoho baculatého psa se strašně krátkýma nohama) Byli jsme tam zhruba na týden a bylo to střídavě příjemné a nepříjemné. Našel jsem tam toto úžasné graffiti které mi připomíná protagonistku skvělé počítačové hry "Night in the Woods", Mae. 

Jeden den jsme si udělali výlet do záhrádkářské kolonie, chtěli jsme tu trochu posedět na zahrádce a já jsem tam chtěl malovat, jenomže se ukázalo, že jistá osoba nevzala klíče (tedy vzala, jenomže špatné). 

Tak jsme si dali čaj z termosky a prohlíželi si přes plot ostatní zahrádky. Tady ve strouže ležely krásně barevné mirabelky/špendlíky (každý tomu očividně říká jinak, jak tomu říkáte vy?)

 Vždycky večer do kuchyně dopadalo takto krásné zlaté světlo na keramickou vázu. To jsem samozřejmě musel vyfotit. 

Dva rámovníky, které vypadaly, jako že se objímají. 

detail orchideje

lustr

Kocour Sam, kterého jsme hlídali. Z našeho krátkého pobytu jsme nabyli dojmu, že jen naše vlastní kočky jsou pomstychtivé bestie, ostatní kočky jsou vlastně milé a hodné. (ale nakonec nám přišly až moc hodné, takové nesamostatné "chodící mrtvolky", pokud mám použít slovo, kterým nás jednou označila učitelka výtvarky) 

Když je někde kytka a člověk, zaraduji se a už se nenápadně snažím o podobnou fotku. Akorát si toho ten člověk nesmí všimnout. 

Krásná mozaiková podlaha v Brně. Vítala nás každý den když jsme šli venčit Bibu (to je ten pes). Líbí se mi, že těchto pět dlaždiček je tam tak chaoticky, náhodně, že tam nepasují. Dává to věci docela jiný rozměr. 

Duha z mých hudebních alb. Jak jsem říkal, nejraději mám ty s barevným hřbetem protože je pak můžu hystericky přerovnávat podle barev a odstínů. (myslím že kromě rubriky imprese založím i rubriku obsese, jistě to bude mít úspěch)

Krev ubohého ptáčka zabitého naší kočkou. (která nedávno přišla o přední zub. Je mi z toho z nějakého důvodu hrozně smutno)

Máme takovou jednu naprostou skvělou paní sousedku, má už prý přes devadesát let (!) a stále je velmi čilá a skvěle jí to myslí. Vždycky jí dáváme meruňky a broskve a jiné ovoce, co se nám urodí, a ona nám za to tentokrát darovala mísu plnou lentilek. Neodvažuji se představit si, jak dlouho je musela shromažďovat. Nicméně, lentilky k nám domů přivedly radost, jaká tam dlouho nebyla. 

Na konci července jsme odjeli na týdenní dovolenou do Jeseníků, byli jsme ubytovaní v Branné (na eko farmě) a každý den odtud vyráželi na výlety.  Bylo to hrozně příjemné, na chvíli uniknout městu, jeho stresu a internetu. To, že vám chybí les, poznáte, až když do nějakého po dlouhé době vkročíte. 
Narazili jsme na velké množství vojenských pevnůstek. Mají svoje osobité kouzlo (hlavně díky přírodě, která je proměnila), i když stejným způsobem jsou i děsivé, když si představíte jejich účel. Ale nikdy nebyly vlastně použity. Víte, že jeden "umělec" je demoluje a prezentuje tento počin jako umění? Přijde mi to neobyčejně hloupé. Ale pravda je, že za slovem umění se skrývá spousta hloupých věcí a také hloupých lidí. Tyto pevnůstky jsou částí historie a měly by být zachovány. 

Táta mi vysvětloval, na co tyto úchyty byly, ale zapomněl jsem to. 

Myslím, že krásu opravdu můžete najít kdekoli. 

Boží muka u cesty do Ostružné. Poslední dobou začínám oceňovat povahu křesťanství. Nechápejte mě špatně, nejsem úplně věřící a asi nebudu nikdy schopný být, ale se všemi těmi hroznými věcmi, které se dějí ve světě ve jménu víry se můj zdravě kritický vztah trochu mění a spoustu věcí musím přehodnocovat. Jsem si vědom toho, že i ve jménu křesťanství se děly špatné věci, ale podle mě vždy záleží hlavně na člověku, u něj to začíná i končí. Chci věřit, že silného, hodného člověka víra nepřinutí dělat špatné věci. A křesťaství samo o sobě vybízí člověka k tomu být dobrý. Není dokonalé, jako žádné náboženství, ale může se vyvíjet. A je třeba brát v potaz kolik krásných staveb bylo díky němu zbudováno. Tvář krajiny by bez nich byla úplně jiná. 

Další pevnůstka, s českým lvem. Vždycky když ho vidím, pomyslím si, že jsme přece jenom víc, než pivo a hokej, ať si lidi myslí cokoli. Jinými slovy, probudí se ve mě "vlastenecká nálada" (ach, to zní hrozně).

Oman pravý. Na horách je oblíbenou rostlinou v zahrádkách, vidím ho skoro všude. Tato rostlina neuvěřitelným způsobem přitahuje motýly. Bylo to opravdu nádherné, když jsme procházeli na jednom místě se kolem nás do vzduchu zvedal úplný oblak motýlů. Mám pocit, že kdyby se tato rotlina po světě pěstovala víc, nebylo by to s tím úbytkem motýlů tak zlé. 

Snad mi odpustíte ještě jednu fotku, když jsou ty babočky (babočka paví oko) tak krásné. A tady je jich na jedné fotce pět, to abyste mi věřili, kolik jich tam bylo. 

detail z dalších božích muk/kříže

 Tohle byla vlastně první věc, která mě v Branné přivítala. Říkáte si, popelnice, jasně, ale jaké popelnice! Krásně polepené těmito barevnými nálepkami. To se jen tak nevidí.

 ještě detail, nemohl jsem si pomoct

okno a odraz

To jsme byli po jednom z výletů tak vyřízení, že jsme venku padli do trávy a zůstali tam chvíli ležet, než se vyřídil jeden telefonát. Jen jsem tak náhodně cvakl tuhle fotku. 

 Všude v Branné roste tato rostlinka. Je opravdu všude, i já nevím co to je. 

V jedné zdi byly tyto úžasné reliéfy. To mi připomíná, že bych měl někdy uspořádat v Olomouci "hon za fantastickými bytostmi" hledat v architektuře prvky kouzelných bytostí a fotit je. Vím o dvou gryfech, všude je spousta andělů, taky znám jedna vrata s pegasem a reliéf a čertem. 

Náš pokoj se hned druhý den proměnil v sušírnu bylin, protože já a máma jsme vášniví amatérští bylináři (nebo bylinkáři?). Hlavně mi šlo o třezalku, kterou mám u nás problém najít. Později si z ní chci namíchat čajovou směs proti depresi. Mimo to jsme našli také mateřídoušku, vratič, dobromysl, světlík, mátu a tužebník jilmový, který do té směsi nejspíš taky přidám, protože krásně voní.

Někdy v polovině pobytu jsme šli ke skalám Pasák (to jméno je trochu zavádějící, je to pasák oveček, ničeho jiného) a já měl docela problém to ujít, protože jsem si předchozí den zranil nohu. Jsem ale rád, že jsme tam šli, protože majestátnéjší a velkolepější skály jsem neviděl. Byly skutečně obrovské. 

Ještě jedna fotka. K tomu místu se váže pověst, podle které se jedná o pasáčka, který se špatně choval ke svým ovcím, a tak zkameněl. (v tom případě by to ale musel být opravdu obr)

další okno (a za ním něco, co nedokážu dost dobře identifikovat, vypadalo to jako ponožky)

taková poměrně umělecká prasklina ve zdi (a zase ta rostlinka)

Předposlední den jsme prozkoumávali oblast zvanou Ptačí pláně (nebo tak nějak) a našli jsme tuto skálu s namalovanými králíčky. Jistě jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy viděl. 

Takhle vypadal můj batoh při odjezdu. Já jsem vždycky jako chodící botanická zahrada.

krajka na opěradle židle (to jsme na pár dní byli zase na chatě) 

Tohle vážně nevím jak (a proč) vzniklo. Možná je to óda na žílu, která mi vždycky vyrazí na čele když zakloním hlavu nebo jsem vzhůru nohama. Tady ze záhadných důvodů není. Asi se stydí. 
*ahoj žílo*

Našel jsem časopis, který se jmenuje jako já. Teda až na to Alt, no. (tento fascinující objev jsem učinil na brigádě v obchodě s výtvarnými potřebami. A prosím neříkejte mi už, jak skvěle to zní. Já vím, vím to)

V trávníku před naším domem se občas záhadně objevují podivné předměty. Toto je nejspíš pokladna. Podezírám mimozemšťany. 

Občas se u mě projevují znaky vampirismu. Krev zatím nepiju ale ranní slunce mě opravdu pálí na kůži. 

Ťap Ťap a výstava Mileny Valuškové. (její fotografie jsou opravdu krásné, mimochodem)

 Tyhle zvláštní stíny vrhá stříška tramvajové zastávky na hlavním nádraží v omolouci. Zachyceno před tím, než jsem odjel do Ostravy, kde jsem musel řešit něco kolem bytu a kde jsem si pak za odměnu koupil "Lust for Life" Lany Del Rey. (můžete očekávat recenzi)

Ještě jednou. Je to docela hezké, že? Myslím že to způsobuje voda, která se nahoře drží, protože to špatně postavili.

 duha z gumových bonbonů

naposledy popelnice (ještě mám selfie s popelnicemi, ale to je v sestřině mobilu)

A fotka z vlaku zakončila naši rodinnou dovolenou i tento článek. Doufám, že se vám líbil!