čtvrtek 10. srpna 2017

Další sobotní imprese

Den se pomalu láme v noc. Vlak běží po trati neobvykle rychle - bez zastávek a bez ohlížení. Není moc hezký. Je tmavý a okna pokrývá tlustá vrstva prachu a špíny. Ale jsem tak unavený, že na něj stejně položím tvář a opřu si o něj hlavu. Jedeme pryč. Domů. Z Ostravy. Já, mí rodiče a jeden jejich kamarád. Účastnili jsme se jedné z těch podivných uměleckých/intelektuálních/kulinářských (?) akcí, na kterých si připadám tak ztracený. Někdy v polovině jsem utekl a procházel se po městě - našel jsem náměstí a kostel a faru a podchod a park a zahradu s růžemi a hortenziemi. Pak jsem seděl na náměstí a koukal se do slunce, protože se mi chtělo brečet a schovat se, ale nic z toho mi nešlo.
     Byl to divný zážitek, divný den. Divná sobota. Soboty bývají většinou hezké, ale tahle... Nevím. Dostáváme vodu. Malé lahvičky vody zdarma. Tátův kamarád a zároveň i můj kmotr začíná hlasitě pomlouvat personál vlaku (který samozřejmě stojí přímo za ním a všechno slyší) a poté si na paškál bere i zlo jménem balená voda. V jeho podání se zdá, že ona balená voda je ďábelšťější než světoví diktátoři. Má už trošku upito. Chtěl bych ho mít rád tak, jak byste asi svého kmotra měli mít rádi, ale věci, které říká, se mi často nelíbí.
     Ve vlaku není moc na co se koukat, tak se raději koukám z okna. Dívám se, jak slunce klesá stále níž a níž k obzoru. Zářivý oranžový kotouč se pomalu ztrácí za střechami domů a hřebeny hor. A pak, v jeden okamžik, se stane něco magického, světlo se zlomí a jeho zlatooranžové paprsky se rozběhnou po krajině. Tam, kde světlo zavadí o objekty příliš vysoké, než aby je dokázalo přeskočit, stromy a domy, tam se vytvoří dlouhé pruhy stínů. Pruhy stínů a světla společně, v dokonalé harmonii. Táhnou se po zelených polích a vytváří zvláštní vzory, jako na piknikovém ubrusu. Světlo tančí na vrcholcích stébel trav. Svět jako by se na okamžik proměnil. Vlak zmizel, i všichni lidé v něm, a zbylo jen to světlo, které pomalu padalo na vybledlou krajinu, jako když se někdo chystá uložit se do postele. Přemýšlím, jestli jsem někdy viděl něco krásnějšího, a přitom se pomalu nořím do okna vlaku. Sklo je poddajné a měkké a mě připadá, že stačí jen trochu se natáhnout a stanu se součástí toho světla.
   Mé oči pak najdou na obzoru poslední zbytky slunce, vidí, že z něj již zbývají jen milimetry a sekundy. Snažím se ho silou myšlenky úzkostlivě přinutit zůstat, ale nejde to, neposlouchá mě, a pak je najednou pryč a svět se ponoří do tmy. Krajina je najednou chladná a jakoby přetřená modrošedým nátěrem.
Zanedlouho se rozsvítí světla ve vlaku a na světlo venku všichni zapomenou. 

Japonské slovo "Tasogare" znamená stmívání a označuje dobu, kdy není ani den ani noc a člověk má možnost narazit na něco nadpřirozeného, protože hranice mezi reálným světem a světem duchů a bohů je nezřetelná, takže jí dokáží prohlédnout i lidské oči. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem něco takového právě zažil.



Tuhle impresi jsem měl v rozepsaných článcích už dlouho, brzdila to tam a taky nějak ucpala produkci jakýchkoliv dalších článků. Vlastně se mi psala neobyčejně težce a ani se mi moc nelíbí, ale přesto jsem se rozhodl ji sem nahrát, i kdyby jen kvůli jakési setrvačnosti.
Imprese pochází někdy ze začátku července a musím říct, že to byl opravdu zvláštní zážitek. Mimochodem, ta fotka je spíše ilustrační, protože byla pořízená jindy, ten konkrétní západ slunce se mi bohužel zachytit nepodařilo.


Žádné komentáře:

Okomentovat