Haiku (a výlet do Ostravy) 2

Kdo jsem a co jsem
nejsem si vůbec jistý
vím jen, co nejsem

Je to jako stát
po kolena v řece
odplaví mě snad?

Někdy jsem jako
vitrážové okno a
jindy jako déšť

Mlžná krajina
a prastaré aleje
to vše teď mizí

Vždy máme možnost
ale to není pravda, že?
měnit nesmíme

Špendlíky spadnou
jako slunce za hory
nevrátí se víc

Malá vlaštovka
posel štěstí v dlaních
opustil můj svět

Člověk se mění
zanedlouho bude stín
nevím, co s tím

Jsou potichu
asi už dávno usnuli
moji démoni



Proč na mě kouká
já nejsem televize
vypni mě prosím

Šustící alobal
v koutku oka se rodí
zbytečná slza

Ubohá troska
pohřeb pro mé tajné já
prosím neplakej

Zelené lesy
zdráhavý nádech duše
náhlé výkřiky

Modrá jezera
možná se sejdeme a
já se utopím

Je mořská panna
nájem platí jen občas
v akváriu

Někdy máme strach
a někdy jsme stateční
- to nám moc nejde

Léto nemám rád
bere mi přátele
a zabíjí je

Stopy ve sněhu
možná se rozpustí, ale
nikdy nezmizí

Je mi zas úzko
Schoulím se do klubíčka
A pak tu usnu

Vymalovat svět indigem
A nic by nebylo víc než obrysem
Více než stínem

Občas se poztrácejí
Občas je něco přejede
Rozmetá drobné kosti
Malinká koťátka
Teď už se procházejí
Po modrém Měsíci
V kráterech spávají
A možná se nikdy nepotkají
Protože Měsíc je tak obrovský

Znám dívku
a ta k smrti milovala vlčí máky
Občas si je tiskla k hrudi
aby to vypadalo, že umírá
a že jí do srdce zajeli nožem
Jednou tomu sama uvěřila
Odkvetla pak jako vlčí mák
a já za ní musel přijít ve snu
a říct: "Ty neumíráš, to jen cítíš život."















V sobotu jsem jel do Ostravy, ne proto, že by mi začala škola nebo že by snad bylo potřeba něco řešit s bytem, i když to taky brzy přijde, jel jsem tam, protože jsem si potřeboval koupit papíry na výrobu malé knížky (v průběhu prázdnin jsem vyrobil jednu a z výsledku mám radost, tak jsem si říkal, že zkusím ještě další). V Olomouci takové papíry kupodivu nemůžu sehnat, jediné použitelné jsou šíleně drahé. Říkal jsem si tedy, že když už tam musím, tak to alespoň pojmu jako výlet, jenomže to celé nějak nevyšlo. (tak to většinou dopadá, když si něco plánuji)
Koupil jsem si lístek na RegioJet a brzo ráno nasedl na prvním nástupišti na vlak číslo 1001 do vagonu 1 a na sedadlo číslo jedna. Proti mě seděl takový zvláštní pár, mohutná paní a subtilní muž, a společnost mi dělali celou cestu. Jak už jsem se zmínil, byli opravdu zvláštní, pořád si vyměňovali intimní gesta, ten muž mě neustále pozoroval takovým divným pohledem, a když si jednou odskočil, tak pak začal hrozně křičet, což všechny vyděsilo, ale když se vrátil, tak se smál. Měl jsem v tu dobu sluchátka, takže jsem to celé moc nepochopil.
      Když jsem vystoupil na nádraží, začalo hrozně silně pršet, což mě docela zaskočilo, a tak jsem čekal a nechal odjet několik tramvají, dokud se to nepřehnalo. Pak jsem si zajel do papírnictví Praktikpapír ( což je mimochodem naprosto skvělé a obrovské papírnictví, můžete tam sehnat snad úplně všechno, i věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují). Papír, který jsem tam bral minule, a pro který jsem tam šel, tam tentokrát nebyl, a tak jsem musel vzít takový hladší a víc do žluta, tak doufám, že to nebude vadit. Taky jsem si koupil balení velkých kovových sponek na spínaní papírů, je to užitečné, ale asi vám úplně nedokážu popsat jak to vypadá a co to vlastně je. Vlak zpátky mi jel až o čtvrt na jednu, takže jsem měl ještě spoustu času, a protože v sobotu byla většina jiných obchodů a antikvariátů zavřených, tak jsem vyrazil do obchodního centra Karolina. Ne že by to bylo zrovna mé oblíbené místo, nicméně je tu prodejna hudby bontonland, a tam vždycky trávím čas rád, probírám se cédéčky a zapomenu na svět. Strávil jsem tam asi tři čtvrtě hodiny, ale tentokrát jsem tam nenašel příliš úžasných věcí. Vlastně jsem doufal, že tam budou mít nové album London Grammar, a byl jsem už rozhodnutý si ho koupit, ale neměli ho, což mě mrzelo. Měli tam ale Melodrama od Lorde a Born To Die od Lany Del Rey, a obě tato cédéčka jsem chtěl, ale dlouho jsem se nemohl rozhodnout a taky jsem měl nepříjemný pocit, že si to nezasloužím, i když pořád šetřím kde se dá, a tak jsem do toho obchodu několikrát vešel a pak zas odešel a určitě to muselo vypadat, že jsem se zbláznil. Nakonec jsem si koupil to album od Lany, protože bylo o půlku levnější, ale stejně jsem pak měl výčitky.
      Pak jsem měl pořád ještě hodinu času, tak jsem procházel Karolinu a hledal něco zajímavého, přičemž jsem zapadl do knihkupectví, ale nenašel nic, co by mě zaujalo, a do obchodu s hrami, což mě jen ujistilo v tom, že hry na počítač už se skoro neprodávají, jen na ty ostatní platformy, co nemám a neznám. Nějak mi z toho bezcílného bloudění bylo smutno, tak jsem se posadil na schody a přišel za mnou člen ochranky a upozornil mě, že tam sedět nesmím, ale o metr dál na koberci ano. Tak jsem se omluvil a odešel. Nahoře byla jakási akce, ve které měly amatérské nebo neznámé skupiny/kapely/hudebníci možnost tam přes léto hrát, a tak jsem sledoval, jak se tam připravuje kapela jménem Easy Steps, bylo mi jich trochu líto, protože se tam na ně nikdo nepřišel podívat, a navíc se jim nedařilo napnout plachtu se znakem kapely. Nakonec se jim to podařilo a když začali hrát, už tam asi šest lidí stálo, tak jsem si poslechl první písničku, zatleskal, a pak už jsem musel zase utíkat na vlak.
      Nevím čím to je, ale prostě vždycky když cestuji (hlavně sám, protože když jsem s někým, tak mě to nutí předstírat, že jsem v pohodě), tak mě přepadá hrozný smutek a dost často mi začnou samy od sebe slzet oči, prostě jenom tak, a může se to stát třeba i když v Olomouci nasednu na autobus nebo na tramvaj abych nakoupil na snídani. Je to vlastně docela komické. Ale hlavně je to divné.
      Cestou zpátky do Olomouce jsem se stačil znovu naštvat na České Dráhy, tentokrát proto, že vám o prázdninách neuznají studentskou slevu. Když jsem se posadil, tak za mnou po pár vteřinách přišla vietnamská (nejspíš?) slečna a ukázala mi, že má rezervované místo, na kterém sedím. Já prostě ty expresní rezervace nechápu a nepochopím je asi nikdy, i když mi to jedna paní průvodčí vysvětlovala, a ujišťovala mě, že tam sedět můžu, že stačí mít koupenou jízdenku na nádraží, a ne i místenku. Pak jsem to už vzdal, protože se mi nechtělo ze sebe dělat blázna a sedat si někam, kde riskuji, že mě zase někdo vyhodí, tak jsem si šel stoupnout do toho meziprostoru, což mi nějak obecně neudělalo dobře. Domů jsem se vrátil unavený, hladový (protože jsem si říkal, že na jídle ušetřím, a tak jsem si nic nekoupil), s bolestí hlavy a věcmi, které nebyly úplně přesně to, co jsem zamýšlel. Nicméně, papíry to jsou a snad se mi z nich tu knížku vyrobit podaří, a taky mám konečně debutové album Lany Del Rey, které od té doby pořád poslouchám, takže všechno rozhodně není špatné a já si nechci neustále stěžovat, takže už s tím přestanu.

No ano, zapomněl jsem, jakou tohle všechno má vlastně souvislost s haiku a proč to sem v první řadě píšu a proč jsem to všechno spojil do jednoho článku. To je mi podobné. Je to tak - na této cestě do Ostravy jsem totiž popsal jednu stránku mého zápisníku haiku, ve kterých se odráží střípky mého nedávného života a zážitků. Nejsem si jistý, jestli ty střípky sem mám psát, nebo jestli si uděláte obrázek sami, vlastně... Myslím, že tam tentokrát vysvětlivky přidávat nebudu a nechám to na vaší fantazii. Třeba by to ztratilo kouzlo, kdybyste věděli, co mě k napsání vedlo. Nicméně, pokud vás něco z toho zajímá a jakékoli haiku by vám moc vrtalo hlavou, můžete to napsat do komentáře a já vám to rád osvětlím. Nechci to sem psát částečně i z toho důvodu, že jde často u smutné věci a nechci, aby to působilo, že se dožaduji pozornosti nebo lítosti. Jinak, jen na vysvětlenou, ty poslední dva trojveršové útvary nejsou haiku, jen takové náhodné básnění... Stejně tak ty dvě delší básně, ale to jste určitě poznali.