Hélium

 Hélium

Chtěla být lehká jako vzduch

snad ještě lehčí, snad hélium

jí muselo proudit žilami,

protože když jsme šli zahradou

poryv větru mocně zavanul

a její jemnou ruku z mé jemné vytrhnul. 

Ona se vznesla, trochu překvapeně

a usmála se, a zamračila se na mě

když zjistila, že letí pryč

stále výš a výš

až se mi z očí ztratila.

Od té doby lituji, že jsem jí tehdy

neuvázal kolem pasu vlasec

pak bych ji mohl vodit 

jak balón na provázku. 

A pak jsem jednoho dne přestal jíst,

protože jsem se chtěl taky vznést

a umřel jsem a ocitl se v nebi,

ale v jiném, než byla ona.  

Tato báseň není o nikom konkrétním a vlastně není ani o mě, ne přímo. I když věřím, že když něco vytváříte, tak se do toho část z vás nezadržitelně promítne, takže možná o mě je, pokud to takto chcete brát. Vlastně většina lidí, o kterých píšu, jak v básních tak v příbězích, nemá žádnou skutečnou předlohu, i když mohou mít podobné rysy jako lidé v mém okolí. Většinou jsou to určité myšlenkové obrazy a odrazy a hlavně metafory. Postavy v mých příbězích a básních jsou často metaforami pro život, smrt, přírodu, magii. A někdy nejsou metaforou pro nic a jindy jsou zase metaforou pro něco nekonkrétního a těžko uchopitelného, a tak je to i s touhle básní a jejími postavami a příběhem. Napsal jsem ji asi před dvěma lety a byl jsem s ní tehdy spokojený a když jsem se dnes probíral zápisníky, řekl jsem si, že její čas. Nebudu vám říkat, co přesně znamená, protože bych to nejspíš ani popsat nedokázal, ne uspokojivě. U každého psaného textu má čtenář zvláštní a důležitou roli - jistě, někdo ten text musí nejdřív napsat, ale to ve výsledku není až tak důležité. Příběh potřebuje čtenáře, až ten dá jeho řádkům život. A každý příběh se mění podle toho, kdo jej čte. Každý čtenář v něm najde něco jiného, a taky nemusí najít nic. Stejně je to i s básněmi, myslím. 

Drobné aktualizace a aktuality: Zdá se, že podzim konečně a nezvratně dorazil - obyčejně by mě to asi potěšilo, protože rád říkám, že podzim a jaro jsou má nejoblíbenější roční období, ale letos... Je to nějaké divné. Podzim je tentokrát nějak těžší. Jako by vám něco velkého dosedlo na hruď a bránilo vám v dýchání a pohybu, tak mi to připadá. Moje dojmy prozatím sestávají z rýmy, zimy, neklidu, únavy a deště. Netrpělivě čekám, až dorazí ta část podzimu plná barevného listí a mlhy, ale stejnou měrou se toho i bojím. Nevím, co kreslit. Dřív jsem často kreslil jen tak, bez většího přemýšlení, ale teď to nedokážu. Před několika dny jsem s sebou celý den po bytě tahal prázdný blok ale žádný nápad se nezdál dost dobrý. Dokonce jsem se neodvážil udělat ani čárku. Umělecká škola mě v tomto změnila - najednou mám strach kreslit. Zní to skoro vtipně, ale je to částečně tak. Kreslení jako by pro mě ztratilo terapeutickou funkci, kterou dřív mělo. Dokončil jsem dvě malé ručně vyráběné knížky a teď nemám co dělat. Byl jsem na krásném jednodenním výletě do Prahy. Dnes jsem byl u očního, na perimetru, a periferní vidění mám prý dobré. Ostříhal jsem si vlasy, a i když si toho spousta lidí ani nevšimla, pro mě je to velká věc. Dočítám knihu "Malá Země", která se mi ze začátku líbila, pak vůbec, a ke konci se mi zdá zase o trochu lepší. Mám starosti s bytem, ale snad to bude dobré. A vykvete mi nová orchidej. Prostě, vše je asi v normálu. Snad se všichni máte dobře!