Lust For Life - recenze

Letos v létě vydala Lana Del Rey své nejnovější album, Lust For Life, a prakticky od té doby plánuji napsat na něj recenzi, nebo přinejmenším sepsat mé dojmy a pocity z něj. Protože je to podle mě album, které by nemělo být opomenuto. Jak sleduji hudební desky, které vycházejí tento rok, tak je to zajisté jedna z nejvýraznějších nahrávek. Možná nemáte rádi Lanu Del Rey, její osobnost, hudbu, sebeprezentaci, cokoli - nic z toho vám nevyčítám. Jen je tato zpěvačka až příliš často a rychle odsouvána do míst, kam nepatří, a odsuzována za věci, které jsou u ostatních běžně přehlíženy. Nikdy jsem vlastně nepochopil ten rozruch, který Lanu Del Rey od začátku obklopoval, zcela nelogický a pro mě nepochopitelný. Na jednu stranu skoro až fanatičtí obdivovatelé a na druhém břehu lidé, v kterých tato zpěvačka vyvolávala skutečnou nenávist. Opravdovou, nefalšovanou nenávist. Doteď mě to překvapuje. Kritici jí po vydání prvního alba vyčítali neautentičnost, a přece je tu stále, stejná, jen v mnohem lepší formě. Nemyslím si, že by Lanu měl každý milovat, ale byl bych rád, kdybychom se ji naučili alespoň respektovat jako umělkyni a zpěvačku.

 Lust For Life jsem poslouchal hned první den, kdy vyšlo (tedy 21. července) ráno, hned po probuzení. Při poslechu jsem měl husí kůži a ten pocit mrazivé krásy narůstal s každou další novou písní a trval až do konce. Nejsilnější stránkou hudby Lany Del Rey byla vždy schopnost vyvolat emoce - a pokud v posluchači žádné vyvolat nedokázala, pravděpodobně neuspěla a nezískala si jej. Lana Del Rey se doposud většinou zaměřovala na velmi úzkou skupinu emocí a stejně úzkou skupinu témat, které se částečně prolínaly. Na Lust for Life však svůj obzor rozšiřuje a i když ne nijak zásadně, vytváří to rozdíl a je to i důkaz posunu v její tvorbě. Tématicky je její poslední album bohatší než její předchozí nahrávky a není to jen úsměv na obalu, ale i témata globální a politická, kterých se doposud nedotkla. Jedná se o témata závažná a často se stávají dvousečnou zbraní a mohou se proti umělci nehezky obrátit, nicméně Lana Del Rey je do své hudby komponuje citlivě a spíš podprahově, přesto však neztrácejí svou váhu. I dosažení této křehké rovnováhy je důkazem autorské vyspělosti.
Lust For Life je Laniným nejrozmanitějším albem i proto, že obsahuje velké množství spoluprácí (které se na jejích předchozích albem zatím nikdy neobjevily). Na albu hostuje The Weeknd, A$AP Rocky, Stevie Nicks, Sean Lennon a Playboi Carti. Stopáž alba je jedna hodina a dvanáct minut, obsahuje šestnáct písní, což je hodně, mnoho kritiků to bralo jako negativum, já to vidím trochu jinak. Myslím, že vydat takto dlouhé album je v dnešní uspěchané době docela odvážný krok a je mi sympatický. Navíc, já osobně se při poslechu alba nikdy nenudil a nepřišlo mi, že by bylo zbytečně natahované.

Album otevírá první singl "Love", který je tím nejlepším možným startem a zároveň jednou z nejsilnějších Laniných písní vůbec, i díky optimistické (byť jen decentně) náladě a příjemnému rytmu. Píseň je milým vyznáním a poděkováním Laniným fanouškům, kterým připomíná, že vše, co potřebují je láska a že jsou součástí minulosti, ale zároveň i budoucností. Přesto si však neodpustí i drobnou výtku, varování, v podobě "The world is yours and you can't refuse it/ But that don't mean that you should abuse it." Tato část textu dodává písni hloubku a opět funguje jako jakési vyvážení a vícevrstvost, které jsou pro Lust For Life význačné.
        Druhou je titulní "Lust For Life", která je jistě nejpopovější písní celého alba a zároveň nejspíš nejvděčnější rádiový kousek. Lanu tu ve zpěvu doprovází kanadský zpěvák The Weeknd, jejich hlasy splývají a střídají se v něčem, co by se dalo nazvat úspěšnou harmonií. V kontextu alba se podle mě jedná spíš o slabší píseň, jejímž jediným přínosem je zrychlení tempa. Text je velmi jednoduchý a nenabízí nic zajímavého a chytlavost hraničí s otravností.
        Zatímco obě předchozí písně jsou poněkud odlišné od obvyklé tvorby Lany Del Rey, "13 Beaches" zní jako typická Lana. Nemůžu se ubránit srovnání s "God Knows I Tried" z předchozího alba Honeymoon, protože obě skladby mají podobný rytmus, tempo i náladu. Stejně tak tématicky připomíná "High By The Beach" (také z alba Honeymoon), ale své poselství podává jemněji a přesvědčivěji než ona píseň. V jejím textu je cosi skoro zenového když zpívá o tom, že musela projít třináct pláží, než nalezla jednu prázdnou. Zvláštní nálada této skladby je podle mě něco, co se v její tvorbě dosud příliš neprojevilo, a je to velice příjemná změna. Lyricky se jedná o jednu z nejzdařilejších částí alba.
        Následující "Cherry" pokračuje na stejné vlně, jen přitvrzuje, jak hudebně tak jazykově. Celou skladbu prosycuje vztek, což není u Lany až tak časté, většinou přece jen převažují pocity melancholie a smutku. Zajímavé je, jak "Cherry" nenásilně střídá předchozí skladbu - půjčuje si z ní jak jisté hudební prvky, tak i témata pláže a přezrálého ovoce - tyto drobné detaily vystupující až po opakovaném poslechu a vytváří dojem nečekané komplexnosti a propracovanosti.
        Poté dochází k rychlé ale harmonické změně rytmu, když začne hrát "White Mustang", jedna z nejvýraznějších a nejzapamatovatelnějších písní alba. Má příjemný popový nádech, je však originální a rozhodně ne tuctová. Je to skladba poměrně krátká a v podstatě končí v tom nejlepším, ještě před tím, než by mohla zevšednět a vyvolat dojem opakovanosti. I když lyricky patří mezi jednodušší písně, netrpí stejnými nedostatky jako "Lust For Life" a jen dál buduje atmosféru, i díky zakomponovaným zvukům aut. Její houpavá melodie je neobyčejně příjemná.
       Zde končí jakýsi pomyslný okruh, kterých má album hned několik, a "White Mustang" nenásilně přechází v "Summer Bummer", živelnou skladbu se silnou letní atmosférou, a zárověň první z dvojice písní na kterých se podílel A$AP Rocky. Nabízí další vítanou změnu rytmu a podle mě je povedenější z oné dvojice, i když tu účast rappera působí téměř zbytečně, zdá se, že Lana Del Rey by neměla problém tempo písně udržet sama.
      "Groupie Love", druhá píseň na které hostuje A$AP Rocky, je pomalejší a může působit poněkud utahaně. Lana se zde z pozice hvězdy převtěluje do obdivovatele a tato změna perspektivy je zajímavá, nicméně nezakryje jistou prázdnost této písně. Nejedná se o vyloženě špatnou píseň, ale pokud by se album mělo obejít bez nějaké části, nejspíš by právě tento bod byl postradatelný.
      "In My Feelings" doplňuje předchozí dvojici a ukončuje další okruh, jehož hlavním tématem je láska, zrada a nenávist. Jedná se o další "naštvanou" píseň, náladou podobnou "Cherry", ovšem ve svižnějším podání a s výraznější hudební podmalbou. Hořkost a chlad je tu téměř hmatatelný. Detailem, který stojí za povšimnutí, je část textu "Get that cigarette smoke out of my face." Zatímco dříve byly cigarety v jjích textech čímsi romantizovaným a spojeným obvykle právě s Lanou, nyní je to objektem odporu a negativním prvkem.

       Devátou písní je zvláštní a do jisté míry unikátní skladba "Coachella - Woodstock In My Mind". Právě zde začíná okruh písní s politickou a globální tématikou. Už neobvyklý název napovídá cosi o povaze písně, která vznikla v době, kdy už byla konečná podoba alba víceméně daná, nicméně Lana se ji přesto rozhodla zařadit do tracklistu. Lana ji napsala poté, co vystoupila na festivalu Coachella (v tu dobu zveřejnila její prvotní akustickou verzi) a co se dozvěděla o stupňující agresi Severní Koreji. Píseň má zvláštní melodii, která je jakoby v rozporu s jemnějším refrénem, stejně jako jsou protikladná témata, která tu rozebírá - na jedné straně festivalové veselí a vidina smrti a utrpení na té druhé. I když sama naznačila, že skladba by se neměla brát až tak vážně, když zpívá o tom, že by vyměnila slávu za schody do nebe a jedinou otázku mířenou na Boha, nějak jí to nedokážu nevěřit. Snad je za to odpovědné charizma, jakým zpěvačka oplývá. "Maybe my contribution could be as small as hoping/ That words could turn to birds and birds would send my thoughts your way."
       U desáté písně se deska postupně dostává do své nejlepší a nejsilnější části, a tuto vysokou laťku pak víceméně drží až do konce. "God Bless America - And All The Beutiful Women In It" vyniká nejen délkou svého názvu, ale i uhrančivou melodií, která ke konci skladby graduje, a když se tu prolíná několikrát vrstvený hlas zpěvačky, působí to vyloženě magicky. Píseň tak trochu klame svým zevnějškem, což je další rys tvorby Lany Del Rey (hlavně na tomto posledním albu). Pod povrchem se většinou skrývá něco hlubšího a propracovanějšího a k tomuto jádru ne každý pronikne. Text písně sám o sobě zní jako optimistický a bezstarostný výjev z letního dne na předměstí zkřížený s typickým patriotismem a nově i feminismem, o který Lana Del Rey dříve podle vlastních slov nejevila přílišný zájem (přinejmenším jako téma v hudbě), nicméně kvůli situaci, ve které je nyní Amerika i svět, musela svůj postoj přehodnotit (nicméně, Lana se i v tomto smyslu vyhýbá jisté jednostranosti, protože na konci písně nahrazuje frázi "and all the beautiful women in it" mírně pozměněnou "and all the beautiful people in it"). To je povrch. Ale po pozornějším poslechu si všimnete, že slova "God bless America" následuje série výstřelů zamaskovaných jako součást hudby. Jedná se snad o narážku na problém, kterým je ozbrojování obyvatel a kriminalita v Americe? Celou skladbu mě to pak nutí vnímat trochu jinak. Když Lana Del Rey zpívá, "even walking alone, I'm not worried," možná to vlastně myslí ironicky. Možná ne. A možná si Lana celý tento náš vnitřní monolog naplánovala a proto nad tím nyní přemýšlím. Při poslechu tohoto alba jsem si uvědomil, jak Lana mistrně ovládá tajemství a skrz něj i posluchače, pokud je ochotný na její hru přistoupit.
        "When The World Was At War We Just Kept Dancing" je sesterskou skladbou "God Bless America". Mají společný dlouhý název, politické téma i to, že se hudebně obloukem vrací k debutu "Born To Die". Pokud předchozí skladba (byť na první pohled) působila odlehčeně, tato je výrazně temnější. Lana Del Rey tu zkoumá pozici Ameriky vůči světu, ohlíží se do minulosti, hledí však i do nepříliš vzdálené budoucnosti. Je tohle konec jedné éry? Je tohle konec Ameriky? Ptá se v textu písně, jen aby si vzápětí odpověděla: Ne, je to pouze začátek, pokud vytrváme v naději, všechno dobře skončí. A později v refrénu zpívá: "When the world was at war before, we just kept dancing", a dá se to vykládat jednak jako výtka k Americe, nebo jako návod jak přečkat neštěstí. A záleží opět na posluchači, co si vybere. Píseň si po celou dobu drží jeho pozornost, působí dramaticky a zajímavě v tom nejlepším možném smyslu.
        Následuje "Beautiful People Beautiful Problems", na které zpívá Stevie Nicks ze skupiny Fleetwood Mac. Jedná se o milou píseň, která sice nedosahuje kvalit některých předchozích i následujících, přesto do celého alba hezky zapadá a doplňuje jej. Také je to rozhodně jedna z těch lepších písní, kam si Lana někoho přizvala. Hlasy obou zpěvaček spolu zní zajímavě a obě tu působí rovnocenně, jak by to asi v ideálním případě takové spolupráce mělo být.
         "Tomorrow Never Came" je v kontextu alba zvláštní příklad - někdo ji označuje jako nejlepší píseň, jiní jako naprostý omyl, který sem nepasuje. Má výrazně folkový nádech, což mi nevadí, naopak mi přijde, že to album obohacuje. Je také plná odkazů na jiné hudebníky a písně (například na píseň Boba Dylana, Lay Lady Lay), což tu ale rozebírat nebudu, protože na to nejsem odborníkem. Na první poslech mě tato píseň hned nezaujala, nicméně musím přiznat, že se tu objevuje další silná stránka Lany Del Rey, a to zvláštní způsob, jakým dokáže oživovat minulost (nebo její dojem). Jako hosta si sem přizvala Seana Ono Lennona, který tu skutečně zní jako jeho otec, John Lennon. Je to zvláštní a může to působit skoro až znepokojivě.
         Následuje poslední krátký okruh, který tvoří tři písně, "Heroin", "Change" a "Get Free". Spousta alb ke konci už dochází s dechem, ale "Lust For Life" se právě tu podle mě dostává do nejlepšího bodu. "Heroin" je pomalá píseň s hypnotickým textem a melodií a jedná se o ukázkový případ toho, když se v Lanině případě všechno povede a spojí ve skvělý výsledek. Některé pomalejší skladby ze starších alb Lany Del Rey nefungovaly na sto procent, například "Honeymoon", "Terrence Loves You", "Sad Girl", "Guns and Roses", v protikladu k jejímu průlomovému hitu "Video Games". Vždy se jednalo o pěkné písně, ale něco jim chybělo, jakési napětí nebo kouzlo, a "Heroin" to všechno má. Navíc tato už tak dokonalá skladba ve svém závěru mírně zrychluje a nabírá na intenzitě, což ji posunuje na ještě vyšší úroveň. Jedná se o takovou temnou, pochmurnou ukolébavku, která vypráví o závislosti na heroinu a zničeném životě. Píseň má tíživou náladu, přesto Lanin hlas málokdy zněl tak jemně a sametově jako tady, což vytváří další zajímavý kontrast, kterých je album plné. Text je jeden z mých nejoblíbenějších, protože působí až bolestně skutečně a je velmi obrazotvorný - "Flying to the moon again/Dreaming about heroin/And how I gave you everything/And took your life away"
         Na konci písně "Heroin" je část textu "Makes me feel like I can change" což je přímá spojnice s další písní, "Change." Jen dál to dokazuje jak je album pečlivě vystavené a seskládané s velkou péčí. "Change" je nádherná pomalá balada, na které se myslím nedá najít žádná chyba. Působí velmi citlivě a přesto úderně, obsahuje temná témata a obrazy bomb, zněčištění vzduchu a vody, která se střídají s optimistickým refrénem, ve kterém se zpívá o změně k lepšímu. Refrén má neuvěřitelně příjemnou melodii, z které vychází zvláštní klid.
         Album uzavírá píseň "Get Free", která zakončuje to, co začalo na konci "Heroin" a rozvíjelo se v "Change", a to téma změny a volnosti a svobody. Je to zároveň spolu s úplně první skladbou, "Love", jediná skutečně optimistická píseň. Samotná její melodie je vyloženě radostná, což je u tvorby Lany Del Rey něco velice vzácného a ojedinělého, o to větší to má účinek. Píseň končí slovy - "And now I do, I wanna move, out of the black into the blue" a poklidnými zvuky moře a zpěvem racků. Nedokážu si pro toto skvělé album Lany Del Rey představit lepší závěr. Zaručeně se jedná o její zatím nejlepší album, které o malý kousek překračuje skvělé "Honeymoon" z roku 2015. Jeho následovník je pestřejší, rozmanitější a zase o trošku vyspělejší.

Pokud jde o grafickou stránku, "Lust For Life" je čisté, decentní a elegantní, není na něm žádný rušivý prvek. Uvnitř bookletu se nachází série krásných fotografií a obal prozařuje zpěvaččin vzácný úsměv (a v pozadí je samozřejmě opět automobil, jako na přebalu všech jejích studiových alb).
       
Konečný verdikt: "Lust For Life" se spolu s například albem "Melodrama" od Lorde řadí do skupiny nejvýraznějších nahrávek letošního roku. Jediné slabé místo vidím ve skladbách, kam si Lana Del Rey přizvala hosty, hlavně titulní píseň "Lust For Life" a "Groupie Love", bez kterých by možná byl celkový dojem o trochu lepší. Dlouhá delka nahrávky a nedostatek "hitů" může od poslechu odradit netrpělivé povahy, nicméně pokud se desce věnuje čas a odpovídající pozornost, odmění vás mnohými drobnými detaily a propracovaností. Lana Del Rey se částečně přesunula od líbivého popu k důležitým sdělením, přesto je tu prostor pro další zlepšení. 90%

Nejlepší skladby: Love, White Mustang, Heroin, Change, Get Free