Srpnový fotodeník

Dnes je již třetího (a teď už dokonce čtvrtého) září. Těžko se tomu věří. Mimo jiné to znamená i to, že bych měl pomalu začít dávat dohromady srpnový fotodeník. Tak jsem tu. 

Hned na úvod bych chtěl říct, že srpnový fotodeník bude nejspíš strohý a možná ne tak zajímavý, jako nějaké jiné (ano, uvědomuji si, že to píšu na úvod skoro každého dílu, ale stejně, tentokrát je to asi pravda). Ne že by se přímo nic nedělo, ale ty věci, které se děly, byly buď nezachytitelné, nebo smutného charakteru, a proto se mi opravdu nechtělo je fotit. Srpen byl pro mě a pro mé nejbližší okolí náročný. Statečně jsem se snažil udržet si jakousi emocionální stabilitu, ale to se dělá dost těžko, když máte pocit, že se všechno kolem vás bortí a viklá, o to víc, pokud to není jen pocit. Nicméně, jsme tady, srpen za námi, takže to nejspíš dopadlo dobře. Při procházení fotek ze srpna jsem si trochu rozmrzele uvědomil, že jde v naprosté většině o fotky květin, tak snád vás to neodradí. Pokud se mi nedaří najít pevné body, má mysl se často upíná k takovýmto věcem, květinám a večerní obloze a smutným písním. 

Samotný začátek srpna se zdál prosluněný a inu... takový, jako tato fotka. Takové stínové selfie (vězte, že nesnáším slovo selfie). Vypadá to jako reálná věc, ale vlastně je to jen iluze, odraz, stín. 

Tuším, že další fotka z toho rána, z kterého je i ta předchozí. Do domu proudilo krásné zlaté světlo a neminulo ani naše domovní dveře. Líbí se mi, jak to vypadá. Kouzelně. 

A už tady máme jednu z těch pověstných fotek květin. Nicméně tato je alespoň malinko zajímavá, ten kontrast vypadal skvěle a proto jsem si dal trochu práce i s kompozicí. To žluté jsou květy divizny, které sbíráme a sušíme na čaj a to fialovomodré je nějaký zvláštní druh šalvěje, kterou jsem objevil když jsem jel vyzvednout složenku do bytu, který pronajímáme jedné paní. Mimochodem jsem si myslel, že se tam tentokrát nedostanu, protože to tam bylo celé rozestavěné a zpřeházené a jediná cesta (o které jsem věděl) byla uzavřená. A když jsem se tam konečně dostal, tak u dveří hlídkovala pošťačka a hrozně dlouho tam manipulovala se schránkou, tak jsem čekal než odejde a udělal několik koleček kolem té řady domů a musel jsem vypadat jako naprostý pitomec (vzápětí jsem zjistil, že ona vůbec nestála u toho domu, kam jsem měl zajít, ale u toho vedlejšího). No a když jsem šel zpátky, tak jsem zjistil, že autobusová zastávka je přesunutá o čtyři sta metrů dál, ale nebylo tam řečeno kterým směrem, a zatímco jsem ji hledal, tak mi ujel autobus. 

Narazil jsem na tento skvěle vylepšený automat na jízdenky, už jsem ale zapomněl, kde to vlastně bylo. Ono je to asi jedno. Hlavně že je super. 

Takové sympatické graffiti v Olomouci. "Zabij mě první."

Až donedávna jsem si myslel, že jsem doma jediný šílenec s potřebou přeskládávat všechny předměty podle barev a tvaru a do pravidelných skupin a řad - a pak jsem na okenním parapetu našel tato rajčata, která tam vyskládala máma.

Takové drobné radosti v podobě květů rozházených po cestě do obchodu. Zpětně mi to připomělo jednu epizodu druhé série anime "Natsume Yuujinchou", kdy vždycky v noci přízrak po pokoji rozhazoval květiny. Popravdě, ten seriál je pro mě jako terapie. Zjistil jsem, že nic mě nedokáže po dni plném stresu nebo po úzkostných náladách uklidnit tak, jako jedna epizoda před spaním. Jsem strašně rád, že jsem ten seriál našel. Snad mi bude stejně pomáhat i ve školní rok.

další květ na cestě z obchodu (Pro co jsem šel? Myslím, že to byla smetana a kočičí granule, a taky odeslat dopis)

venkovní ibišek

 

Musel jsem nakreslit malý portrét Kate Miller-Heidke protože její nejnovější živé album je úžasné. (určitě si ho poslechněte! honem, šupejte)

 

nikdy není dost slz pro mrtvé motýly

 

Poštovní schránky. Říkal jsem si, že je to zvláštní, mít dvě stejné (skoro) poštovní schránky, ale možná v tom domě bydlelo víc lidí? Každopádně se to zdálo jako hezký námět pro fotku.

Někdy ke konci srpna jsme jako rodina podnikli poslední letošní výlet/pokus o dovolenou, čili jsme ztrávili pár dní na chatě ve vesnici nedaleko Olomouce. Moje sestra tam chyběla, protože už měla domluvené jiné plány. Bylo to docela příjemné, i když jsme většinu času strávili prací na zahradě a drobnými i většími úpravami/opravami. 

Šel jsem pěšky, protože jsem neměl náladu jet na kole a nechtělo se mi utrácet za jízdenku, když by cesta netrvala ani sedm minut. Tak jsem se prošel. Cesta Samotiškami je docela pěkná. Všude je spousta zahrádek, do kterých můžete zvědavě nahlížet. Tento strom se jmenuje katalpa trubačovitá, kdyby vás to náhodou zajímalo. Možná ho znáte, má takové veliké listy a dlouhé tenké lusky, na jaře pěkně kvete. 

Kterýsi den jsme se vydali na sběr špendlíků (opět mám na mysli to ovoce), které už jsme měli docela potíž najít, protože již bylo po sezóně a většina už spadla (potřebovali jsme je na výrobu takových špendlíkových koláčů, jsou úplně neuvěřitelně dobré). A při hledání jsme narazili na obrovské množství ostružin. Oravdu, nikdy v životě jsem jich tolik neviděl. A byly naprosto vynikající.

vikev ptačí

Tohle je pro změnu malé milé graffiti z Paseky. Jezdíme tam navštěvovat babičku.

Záznam velikého lijáku z mého "výletu" do Ostravy.

Ostravské nádraží je sice jaksi podivně futuristické, ale přesto není zcela nezajímavé.

Chmel prorůstající plotem naproti papírnictví Praktik Papír. Mělo to v sobě cosi z klidu japonských zahrad. Krátké zpomalení v zuřivém běhu velkoměsta. 

To jsem byl vyslán do obchodu pro zakysanou smetanu a musel jsem obejít hned několik obchodů, než jsem ji našel. (Ano, hádáte správně, můj život je tak zajímavý!) Tato krásná popínavá rostlina se jmenuje trubač. 

Šípky, které jsem si utrhl při cestě zpátky z bytu prarodičů. Poslední týden tam probíhala rekonstrukce koupelny a tak jsem tam na to dohlížel. Jsem rád, že je to hotové, protože to silně narušilo můj spánkový cyklus.

Minulý týden mi přišlo toto naprosto krásné a nové a nepoužité a zabalené album "What We Saw From the Cheap Seats" od Reginy Spektor (takže už mám nyní skoro všechna její alba, zbývá mi jen to poslední). Měl jsem z něj obrovskou radost a stále mám. Vždycky když ho poslouchám, navodí u mě takový hrozně příjemný pocit, jakože je všechno v pořádku, a i když není, tak vím, že jednou bude. 

Vykvetly mi dvě orchideje, z čehož mám vždycky radost. Nějak mi pak přijde, že mě mají rády.

Ano, je to to, co si myslíte. Smajlík z kočičích granulí! :D Přísahám, že jsem ho skoro ani nemusel upravovat, v podstatě tam už byl.

stíny (jeden z nich je můj)

Doplň větu: "Mary Ann's a bitch!" (cause she will kiss you till your lips bleed/but she will not take her dress off)

Is there life on Mars?

Safira se tváří seriózně

plačící růže a levandule

Další suvenýr. Zrovna mě napadlo, že kdyby se počítaly všechny věci, které jsem kdy sebral ze země... Inu, bylo by to vysoké číslo. Nic hlubšího za tím není.

podzimní listy jsou tak krásné. Ale vlastně jsou tak krásné, protože umírají.

velká kytice zlatobýlu u nás v kuchyni (v pozadí destička se sekanou petrželkou)

jedno růžové zátiší na závěr

Tak, snad se vám fotodeník líbil a květiny vás neodradily a neunudily. A pokud ano, tak do příštího článku pro změnu nedám vůbec žádné (ne, vážně, to po mě asi raději nechtějte).