neděle 8. října 2017

Zářijový (sabotovaný) fotodeník

Jsem tu zpět s fotodeníkem, tentokrát z měsíce září. Divíte se slovu "sabotovaný" v titulku? Je tam proto, že se tento fotočlánek opravdu technika pokusila sabotovat a přerušit tak čáru a půlroční tradici fotodeníků na mém blogu. Když jsem fotodeník sestavoval, zjistil jsem, že veškeré fotky v mém mobilu za poslední měsíc zmizely. Zůstalo tam jen pár fotek z dvou posledních zářijových dní. Moje první myšlenka byla, že tentokrát fotodeník prostě nebude. Ale pak jsem se procházel i fotkami z foťáku a i když ani tady jich nebylo příliš, řekl jsem si, že to stejně zkusím. Takže se předem omlouvám za to, že tento fotodeník bude kratší a méně rozmanitý než jiné, opravdu nebylo moc z čeho vybírat. Opravdu mě mrzí, že ty fotky zmizely, protože mnoho z nich bylo docela povedených a zajímavých. Ale co, nic s tím už nenadělám. Přesto však stále nechápu, proč a jak k tomu vlastně došlo. Navíc jsem si díky tomu uvědomil, jak málo věcí si bez těch fotek pamatuji a jak ten měsíc skoro jako by ani nebyl. Ty fotky opravdu fungují trochu jako deník.

Tento fotodeník uvádím jednou z mých nejoblíbenějších zářijových fotek - vznikla když jsem v náhlém popudu vyběhl před dům vyfotit si mraky a zrovna nade mnou přelétávalo toto ptačí hejno. Ještě že mám svůj věrný deset let starý nikon, který mě ještě nikdy nezradil (pouze v šeru).

Ještě jedny mraky - tyhle mi přišly opravdu magické. Na fotce to ani nejde tak vidět, ale byl to prostě hrozně zvláštní moment - na chvíli se nad naším domem utvořila veliká starorůžová skvrna a jen tam tak seděla a koukala a pak byla pryč.

Asi nejdůležitější věc, která se v září udála, byl jednodenní výlet do Prahy. Nestává se mi to často, (tak dobře, nestalo se to nikdy) že bych se s někým jen tak domluvil a nasedl na vlak a odjel tak daleko. Ale bylo to svým způsobem osvobozující. A trochu to změnilo můj názor na Prahu k lepšímu. A bylo to hezké rozloučení s prázdninami, které se teď zdají nepředstavitelně vzdálené. 

Tyto fotky jsou z jedné školky která byla celá takhle krásně vyzdobená.

 Tak schválně, vrba, ještěrka, snad vlčí mák, jezero, ale toho modrého tvora asi nedokážu identifikovat... Ledaže by to byla žába. 

V Olomouci žádnou takhle velkou řeku nemáme, takže to pro mě byl docela zážitek. Připadá mi to skoro jako moře. 

Žluté plachetnice, a taky jedna zelená.

Tahle fotka se mi moc líbí. Celé to její uspořádání působí tak orientálně. V hlavní roli modrý koberec s hvězdami. Takový bych taky chtěl. A vůbec, proč se takových koberců nevyrábí víc? Nikdy jsem žádný podobný neviděl.

  Udál se ještě jeden hezký výlet, i když zdaleka ne tak daleký. Vlastně to byla spíš procházka, protože les na Svatém Kopečku u Olomouce se očividně zmenšil od té doby, co jsem byl malý (nepřesvědčujte mě o opaku). Znovu jsem si prošel trasu, kterou jsem kdysi chodil jako dítě. Fotili jsme přírodu a jak brzy pochopíte, přírodou myslím hlavně muchomůrky červené, protože ty na nás vyskakovaly odevšad a byly velice fotogenické. (Ale našli jsme i pravák a bedlu)

 Muchomůrky si vždycky najdou ta nejkrásnější a nejpohodlnější místa k životu. Skoro si přeji, abych to taky dokázal.

 Na další řadě fotek vystupují tyto odkvetlé rostliny, které popravdě nedokážu přesvědčivě určit, ale to vlastně nevadí. Na jednom místě jich rostla spousta a jejich chmýří svítilo ve slunci.

A tady spala beruška.

 Listy ostružiníku (nebo maliníku). Je to skoro absurdní jak některé nemoci mohou listy a květy rostlin zkrásnit.

 muchomůrka

 Kapky rosy na pavučině

Jedno ráno, když do kuchyně skrz okno padal sluneční paprsek a já ho chytil.

Mochyně neboli židovská třešeň a tukani, které jsem kdysi dávno namaloval. A světlo. Světlo nesmí chybět.

Jedna pěkná zahrádka kolem které někdy procházím, když čekám na autobus. Hortenzie jsou krásné celé léto i podzim. 

Máme nové koťátko, když jsme o to minulé přišli. Už jsem žádnou novou kočku nechtěl, protože už jsem byl unavený z toho, jak se jim děly nehezké věci a my z toho následně byli zničení, ale musím přiznat, že jsem asi rád. S koťátkem je všechno lepší. Oficiálně ho vlastní moje sestra (ale kočky jsou podle mě zvířata, která se vlastnit moc nedají) a pojmenovala ho Cassandra. Žádný z mých osobitých návrhů na jméno bohužel neprošel. 

Představoval jsem si, že tato fotka bude vypadat lépe, ale stejně ji sem dám, jen abych zaplnil trochu prostoru a malinko tento článek prodloužil. 

Jedna fotka z Černovírského lesa. Rád se tam procházím. Zrovna před několika dny jsem tam byl a ztratil se v kukuřičném poli (věděl jsem, kam mám jít, jenomže rákosí mě v jednu chvíli celého obmotalo a nechtělo pustit dopředu ani dozadu a pak jsem spadl do kopřiv).

Tento měsíc už druhý mrtvý ptáček, to je smutná statistika. Doufám, že jim tu smůlu nenosím já. Raději jim nosím květiny. Dělal jsem to jako dítě, protože mi bylo líto, že si jich nikdo nevšímá, a myslel si, že pokud jim někdo ukáže, že mu na nich záleželo, tak že třeba odletí na nějaké hezké místo. Holub v Olomouci, sýkorka v Ostravě. 

Ještě jedni ptáčci. 

And I'm am trying my best/ to fit in with the rest
 
Poslední fotka je i z posledního dne měsíce - byl to hezký den. Setkal jsem se s přáteli, které jsem už v tu chvíli docela dlouho neviděl, nejprve v čajovně, a potom ještě jednou, v klidu, což bylo mnohem příjemnější. Pak jsme vyprovodili kamarádku k vlaku a pomohli jedné paní, která upadla na schodech. To bylo trochu děsivé.  

Vždycky když cestuji do a z Ostravy, tak na nádražích vidím, jak na všechny někdo čeká, jak se s nimi loučí, povídají. Já jsem na své cestě vždycky sám. Někdy mě ty pocity přemáhaly a ovládaly. Ale v září... Mám pocit, že část mých cest byla méně osamělých. Několikrát na mě na nádraží někdo opravdu čekal, nebo jsem naopak někoho vyprovázel. To je hezký pocit. A třeba, až zítra zase pojedu, asi už o půl šesté, protože minule jsem nestíhal, tak se třeba nebudu cítit sám, i když se mnou nikdo nepojede.

2 komentáře:

  1. Ty první dvě fotky jsou i moje nejoblíbenější. (Pokud tedy můžu mít oblíbené fotky mezi tvými fotkami. Je to takové zvláštní.) Nechápu, jak jsem si mraků mohla tak dlouho téměř nevšímat. Teď bych se do nich chvílemi nejraději ponořila. Hlavně když jsou dorůžova. Akorát se mi to časově moc nehodí. Měla bych se učit a ne prohlížet si mraky. Asi.
    Pokud výlet do Prahy trochu změnil tvé mínění o Praze, jsem určitě ráda. Akorát je mi opravdu líto těch zbytečných zacházek a motání v ulicích. Mně se to líbilo, ale chápu, že to pro tebe muselo být trošku únavné. Ale příště už budeme vědět, kam přesně jít. A co se týče té modré věci na háčkovaném plotu, řekla bych, že to je určitě žába.
    O zmenšujících se lesích bych ti mohla dlouho vyprávět. Když jsem byla malá, byla jsem přesvědčená, že žiju ve velehorách, a že se procházím po obrovském divokém lese, ale jednoho dne jsem se vrátila a všechno viděla úplně jinýma očima.
    Cassandra je nádherná, je dobře, že máte koťátko. A docela by mě zajímalo, jaká jména jsi pro ni navrhoval ty.
    A ten mrtvý ptáček s květinami mě úplně dojal. Tohle jsou přesně ty (zdánlivě) malé poetické věci, které mě fascinují, a ty jich děláš plno, a já jsem za to hrozně ráda. Že existují takoví lidé, co dají mrtvému ptáčkovi květiny.
    Můj měsíc září nebyl moc pěkný, začal i skončil poměrně šedě, několikrát jsem málem začala věřit na nepříznivé hvězdné konstelace, ale momentálně mám za sebou už pár dní... řekněme alespoň neutrálních. Ještě že existují mraky a květiny. :)
    Přeji hezký říjen a taky šťastné cesty.

    OdpovědětVymazat
  2. Nevím, jak bych popsala to, co se mi na těchto tvých fotkách tak líbí, ale je to něco zvláštního a docela silného a ty fotky mi připadají fascinující, i když jsou na první pohled obyčejné. Fotka mrtvého ptáčka s květinou mě skoro rozplakala. Jednak proto, že mám ptáčky moc ráda a nerada je vidím mrtvé, a jednak proto, že dát mu květinu je krásná a dojemná věc. Letící ptáci jsou krásní. Taky koťátko je krásné. A muchomůrky. A orosená pavučina. A všechno ostatní. Prosím, všímej si dál takových hezkých drobností, ať se mám čím fascinovat. :)

    OdpovědětVymazat