I když je zima mé nejméně oblíbené roční období, letos mi její příchod nějak vůbec nevadil. Zatím mi to připadá přirozené a příjemné - zasněžené střechy domů a chytání sněhových vloček do dlaní, dokonce ani to čvachtání pod botami mi nevadí - ale bude to asi hlavně tím, že se tento týden cítím dobře. Je to hodně dlouhá doba, co jsem se ve školní týden cítil takhle dobře a to se zdaleka neděly jen příjemné věci. Ale tentokrát to prostě zvládám, samotného mě to překvapuje. A musím se za to pochválit. Ano. Dobrá práce. (Nezapomeňte se taky občas chválit, třeba hned teď, no opravdu, dělejte. Najděte si nějakou maličkost a pochvalte se. Pokud to nedokážete, chválím vás za ni nyní já)
Zatímco říjen se zdál nekonečný, listopad kolem mě profičel jako jeden z těch miniaturních větrných vírů co před sebou ženou suché listy a točí se jako kolotoč. A to jsem vlastně celý měsíc na něco čekal, takže by se měl zdát o to delší. Ale nezdál. Konkrétně šlo o nové album Dillon, které jsem si předobjednal a mělo mi přijít v den vydání, ale nakonec jsem se ho dočkal až dnes. Trvalo to měsíc, ale je tu. A počkám si dál, protože si ho nadělím až vánocům. Škoda jen, že to kouzlo a nadšení už vyprchalo.
Tato a několik následujících fotek je z jednoho chladného večera, kdy mi ujel poslední autobus a já musel domů pěšky, to se občas stává. Pokud mi fungují sluchátka, není to nic až tak nepříjemného a dá se to přežít. Toho dne mě fascinovalo, jak pouliční osvětlení ozařuje stromy, jak magicky to působí. Takže tady je bříza...
...A tady asi jasan? Sám nevím.
Tady to je ořešák, ale to není tak důležité, důležitější je ten kouzelný světelný efekt, který se mi tu samovolně vytvořil. Vypadá jako květina a nepřestává mě okouzlovat.
Jedna večerní fotka z nádraží v Ostravě, na které vlastně není nic zajímavého. Ale je za ní jistý pocit osamělosti a neúplnosti a ten je možná důležitý.
Bílé vlčí máky pro tetu z Ameriky. Asi jsem se ještě nezmínil, že máme tetu v Americe, pro mě je to vlastně už asi prateta. Je to zajímavé, je tam už tak dlouho, že vůbec neumí česky. Přijde mi to neskutečně zvláštní, že se něco takového může stát. Že se člověk zcela změní a stane se někým novým. Třeba američankou.
Mám slabost pro věšení prádla. Nejspíš. Mám pocit, že jsou z toho často pěkné fotky. Tuhle jsem pořídil cestou zpátky z nemocnice.
Zapomenuté brýle. Je to zvláštní, že si takhle někdo odloží brýle a zapomene na ně. Asi tam budou napořád, nikdo jiný si je nejspíš nevezme, protože každý má jiné dioptrie a nemusel by v nich vidět. Smutné brýle.
Tahle fotka je z babiččina domu, jeli jsme tam na návštěvu a našli duhu, mimo jiné. Sešla se tam skoro celá jedna odnož naší rodiny, což je vždycky příjemné. Jen pár těch částí té odnože, určité větvičky a kořínky, ty by tam být nemusely. Ale byly, to se nezmění. Nedá se nic dělat. Kvůli nim jsou ty návštěvy vždycky trošku bolestné.
Bylo to hezké odpoledne. Moje sestra se snažila duhu chytit na svou tvář na fotku na instagram, sestřenice a bratránek se ji snažili chytit do rukou a já hledal, odkud se to vlastně vynořila. Neuvěřili byste, co ji vytvářelo - odraz na budíku.
Nepřímo jsem zinscenoval koupi papáji, protože tu jsme doma ještě nikdy nejedli. Byla trochu zelená, tak jsme čekali, až dozraje, ale trochu jsme to přehnali, takže byla přezrálá a chutnala hrozně divně. No, člověk se učí. Snad.
Na jedné ranní pondělní cestě vlakem do Ostravy jsem si všiml této bezvadné nálepky na odpadkovém koši. Zlepšila mi den.
V průběhu listopadu jsem intenzivně vyšíval mraky. Na začátku prosince jsem je ukázal na předklauzurách, nebyly přijaty úplně vlídně. Z výtek jsem si zapamatoval, že na tom není nic zajímavého a že vypadají jako socialistický ubrus. To už je podruhé, co mou práci někdo přirovnal k socialismu. Je mi z toho poměrně smutno.
časové kódy
v mém srdci
nikdy nesedí
poslední stránka komiksu "Vzory Kimona", který jsem v tu dobu dokončoval. Momentálně s ním mám trochu potíže, protože jsem ho chtěl sešít do knížky, ale měl jsem moc silnou bavlnku, takže se mi to nevešlo do vazby, takže to budu muset celé vypárat a doufám, že jsem si neponičil stránky. Achjo.
fotka ze školy. Na parapetu tam takhle ležely tři okvětní lístky muškátu.
světlo z ateliéru I
světlo z ateliéru II
zajímavá fotografie, kterou se mi podařilo pořídit v ateliéru kresby. Stejně mi pořád přijde divné, jaký je tam kontrast mezi dvěma místnostmi, z kterých ateliér sestává - jedna je zaplněna k prasknutí vším možným a druhá úplně prázdná.
Fotka z výstavy "Nervous Trees" v Praze. Mám sice pocit, že tam byli asi všichni, protože všude narážím na fotky z této akce, ale přidávám i jednu svou. Ano, i já se občas vyskytnu na výstavě, i když je to spíše vzácný úkaz (jsem prostě zvíře ohrožené). Ale když mě někdo doprovodí, na výstavu se podívám rád.
Další exotické ovoce, cherimoya a khaki. Líbí se mi ty názvy. A obojí bylo moc dobré.
malá ACEO kartička těsně před odesláním
Když jdu do školy, procházím vždy hudební ulicí. Ale nenechte se zmást, žádnou spojitost s hudbou nemá. Je tu množství kontejnerů a Potraviny u Balďačky, kam jsem se neodhodlal jít.
zvláštní hra světel na zdech domu v hudební ulici
Tohle jsem vyfotil, protože se jednalo o můj první letošní sníh, ale tady nejde ani poznat, že sneží. Mimochodem, na bytě jsou nyní zaseklé žaluzie, takže asi budu žít svůj život v naprosté tmě.
...
To se ke mě do pokoje jednou prodralo světlo a rozpláclo se o stěnu.
Ano, ostravské vánoční osvětlení.
A srdce z bavlnek, které se vytvořilo bez mého přičinění. Snad je symbolem naděje na lepší časy a lepšího roku.
Tak, to je vše. Mám pocit, že tento fotodeník byl spíše sporadický a bude to tak nejspíš i u toho dalšího, protože je zima a mě se moc nechtějí vytahovat ruce z kapes a fotit, protože mrznu a nefunguje mi tlačítko na zapínaní/vypínaní u mobilu. Přeji všem krásné Vánoce, protože jsou již skoro na dosah.
Je to téměř neuvěřitelné, ale dostala jsem se ke komentování tohoto článku. Takže, předně bych chtěla říct, že jsem si díky tobě začala všímat stínů a všemožných světelných efektů ve svém okolí. Je to zvláštní, ale dřív bych nad něčím takovým asi mávla rukou. Ale to ti asi píšu pod každý článek, protože mě to vždycky fascinuje. Vlastně je možné, že smutné opuštěné věci už díky tobě nejsou smutné, protože si jich všimneš. Připustíme-li tedy, že věci mají duši, což je dost kontroverzní tvrzení.
OdpovědětVymazatMyslím, že ze zaseklých žaluzií bych se zbláznila. Znala jsem jednoho člověka, který měl v bytě neustále zatemněné žaluzie, a mně to hrozně lezlo na nervy, protože potřebuji v životě světlo. Doma žaluzie vůbec nepoužívám, i bez nich se cítím dost izolovaná.
Netušila jsem, že ta ACEO kartička je tak malá. O to víc obdivuji, jak se ti povedla.:)
Tak si říkám, že ty zapomenuté brýle můžou znamenat úplně cokoliv. Jako by si je odložil někdo, koho omrzely ostré obrysy světa. A pak utekl, a sám nevěděl kam. Vlastně je to dobrý námět. Pokud už někdy někdo o něčem takovém nenapsal.
Máš pravdu, že výstava Nervous Trees v jistou chvíli zaplnila sociální média. Možná je to trochu škoda. Samozřejmě je dobrá věc šířit umění, a zpřístupnit ho všem, ale chvílemi jsem měla pocit, že si to tam lidi chodí hlavně fotit, a víc fotí, než koukají. (Já mám taky někdy sklony víc fotit než koukat, a prošla jsem životní fází, kdy jsem fotila úplně pořád, takže asi proto mě tohle tolik štve. Člověka mnohdy nejvíc vytočí právě to, s čím má sám problém, ale to jsem se dostala k úplně jinému tématu, zastavte mě někdo.:D)
Trvám na tom, že vyšívané mraky jsou jedna z nejbáječnějších věcí, které jsem za poslední dobu viděla. A taky jsem za život viděla plno socialistických ubrusů, a můžu s jistotou říct, že se ani trochu nepodobají tvému vyšívání. Jasně, určitě vzniklo pár hezkých ubrusů, ale rozhodně ne takhle moc hezkých.
Omlouvám se za tak dlouhý komentář, ale třeba si ho někdy přečteš, až nebudeš mít co dělat. Pokud tedy někdy nemáš co dělat. Měj se hezky a děkuji za tento fotočlánek, moc se mi líbí.