Zase odcházím
pozhasínám tu světla
a pak utřu prach
Země je skleslá
soucítí s mým smutkem
dnes odmítá kvést
Myslím, že hledám
kousíčky své duše
uvnitř ostatních
Našel jsem srdce
schované v kapradí
jenomže uschlo
Ta sardinkárna
zabila nejprve sny
a pak i jeho
Myslel si, že spí
ale byl vzhůru celý čas
nebyl to jen sen
Vždy jsem snil o dni
kdy mi narostou křídla
a já odletím
Rákosí žloutne
jak okraje dopisů
čas je spolyká
Drátěné klece
dusí mé slabé srdce
ať to přestane
Jsem ozvěna dní
prasklá struna nezazní
je vždy zticha
Sklenice svítí
a vrhá malé duhy
zapomeň na ni
Až příliš hlasů
mi naplňuje hlavu
a žádná hudba
Můžu být vůbec
hrdinou příběhu o
jednom životě?
Vnitřek ulity
je jako naše duše
až příliš křehký
Přesličky rostou
v zahradě mé duše
nikdy nekvetou
Ostříhám vlasy
zapomenu všecičko
a odejdu pryč
Dobrou noc a nic
všechno je nanicovaté
a především já
Staré stromy ověšené jmelím
prapůvodní rytíři
ale co jsem já?
roztrhaná podobizna člověka
pořád jen pláče, je zlomený
a slabý a rozbitý
a už nikdy se nevrátí
jen dnes,
naposled.
Spolu se vrháme
na špinavé kachličky
padáme, praskáme
na malé kousíčky
co na tom záleží,
někdo nás zase sesbírá
sice se pořeže,
ale to rozdýchá.
A pak nás slepí,
nepříliš dobře,
ale to nevadí,
vždyť stejně zas prasknem.
A jsem tu zase, již se třetí dávkou haiku. Tato haiku vznikla ve dvou časových obdobích, ta první (končící "drátěnou klecí") byla napsána již tradičně ve vlaku, brzo ráno cestou do Ostravy, tu druhou část jsem vytvořil v jednom baru, kde jsem si dal kofolu (kterou jsem pak ztratil a už nenašel, když jsem byl přesunut k jinému stolu, protože ten u kterého jsem seděl a schovával se v tmavém rohu byl rezervovaný) a čekal na vernisáž výstavy. Tato série haiku je hluboce osobní - i když, ona většina věcí co dělám je vlastně hluboce osobní, takže to nemá žádnou vypovědní hodnotu - a v závěru jsem ji doplnil ještě dvěma torzy básniček z mého deníku, aby tento článek nebyl tak krátký. Snad se vám budou haiku líbit a snad se máte trošku lépe než já, nejste nachlazení, nebolí vás v krku, občasně nebrečíte a nepozorujete oblohu skrz zaseklé žaluzie. Je poslední říjnový den, ale já jsem s inktoberem pozadu o celých pět (nebo šest?) dní. No, co se dá dělat. Za chvíli je tu listopad, což pro mě znamená mimo jiné obávanou prohlídku u doktora a nové album Dillon, které si chci pořídit jakmile vyjde.
Zobrazují se příspěvky se štítkemhaiku. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhaiku. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 31. října 2017
úterý 29. srpna 2017
Haiku (a výlet do Ostravy) 2
Kdo jsem a co jsem
nejsem si vůbec jistý
vím jen, co nejsem
Je to jako stát
po kolena v řece
odplaví mě snad?
Někdy jsem jako
vitrážové okno a
jindy jako déšť
Mlžná krajina
a prastaré aleje
to vše teď mizí
Vždy máme možnost
ale to není pravda, že?
měnit nesmíme
Špendlíky spadnou
jako slunce za hory
nevrátí se víc
Malá vlaštovka
posel štěstí v dlaních
opustil můj svět
Člověk se mění
zanedlouho bude stín
nevím, co s tím
Jsou potichu
asi už dávno usnuli
moji démoni
Proč na mě kouká
já nejsem televize
vypni mě prosím
Šustící alobal
v koutku oka se rodí
zbytečná slza
Ubohá troska
pohřeb pro mé tajné já
prosím neplakej
Zelené lesy
zdráhavý nádech duše
náhlé výkřiky
Modrá jezera
možná se sejdeme a
já se utopím
Je mořská panna
nájem platí jen občas
v akváriu
Někdy máme strach
a někdy jsme stateční
- to nám moc nejde
Léto nemám rád
bere mi přátele
a zabíjí je
Stopy ve sněhu
možná se rozpustí, ale
nikdy nezmizí
Je mi zas úzko
Schoulím se do klubíčka
A pak tu usnu
Vymalovat svět indigem
A nic by nebylo víc než obrysem
Více než stínem
Občas se poztrácejí
Občas je něco přejede
Rozmetá drobné kosti
Malinká koťátka
Teď už se procházejí
Po modrém Měsíci
V kráterech spávají
A možná se nikdy nepotkají
Protože Měsíc je tak obrovský
Znám dívku
a ta k smrti milovala vlčí máky
Občas si je tiskla k hrudi
aby to vypadalo, že umírá
a že jí do srdce zajeli nožem
Jednou tomu sama uvěřila
Odkvetla pak jako vlčí mák
a já za ní musel přijít ve snu
a říct: "Ty neumíráš, to jen cítíš život."
V sobotu jsem jel do Ostravy, ne proto, že by mi začala škola nebo že by snad bylo potřeba něco řešit s bytem, i když to taky brzy přijde, jel jsem tam, protože jsem si potřeboval koupit papíry na výrobu malé knížky (v průběhu prázdnin jsem vyrobil jednu a z výsledku mám radost, tak jsem si říkal, že zkusím ještě další). V Olomouci takové papíry kupodivu nemůžu sehnat, jediné použitelné jsou šíleně drahé. Říkal jsem si tedy, že když už tam musím, tak to alespoň pojmu jako výlet, jenomže to celé nějak nevyšlo. (tak to většinou dopadá, když si něco plánuji)
Koupil jsem si lístek na RegioJet a brzo ráno nasedl na prvním nástupišti na vlak číslo 1001 do vagonu 1 a na sedadlo číslo jedna. Proti mě seděl takový zvláštní pár, mohutná paní a subtilní muž, a společnost mi dělali celou cestu. Jak už jsem se zmínil, byli opravdu zvláštní, pořád si vyměňovali intimní gesta, ten muž mě neustále pozoroval takovým divným pohledem, a když si jednou odskočil, tak pak začal hrozně křičet, což všechny vyděsilo, ale když se vrátil, tak se smál. Měl jsem v tu dobu sluchátka, takže jsem to celé moc nepochopil.
Když jsem vystoupil na nádraží, začalo hrozně silně pršet, což mě docela zaskočilo, a tak jsem čekal a nechal odjet několik tramvají, dokud se to nepřehnalo. Pak jsem si zajel do papírnictví Praktikpapír ( což je mimochodem naprosto skvělé a obrovské papírnictví, můžete tam sehnat snad úplně všechno, i věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují). Papír, který jsem tam bral minule, a pro který jsem tam šel, tam tentokrát nebyl, a tak jsem musel vzít takový hladší a víc do žluta, tak doufám, že to nebude vadit. Taky jsem si koupil balení velkých kovových sponek na spínaní papírů, je to užitečné, ale asi vám úplně nedokážu popsat jak to vypadá a co to vlastně je. Vlak zpátky mi jel až o čtvrt na jednu, takže jsem měl ještě spoustu času, a protože v sobotu byla většina jiných obchodů a antikvariátů zavřených, tak jsem vyrazil do obchodního centra Karolina. Ne že by to bylo zrovna mé oblíbené místo, nicméně je tu prodejna hudby bontonland, a tam vždycky trávím čas rád, probírám se cédéčky a zapomenu na svět. Strávil jsem tam asi tři čtvrtě hodiny, ale tentokrát jsem tam nenašel příliš úžasných věcí. Vlastně jsem doufal, že tam budou mít nové album London Grammar, a byl jsem už rozhodnutý si ho koupit, ale neměli ho, což mě mrzelo. Měli tam ale Melodrama od Lorde a Born To Die od Lany Del Rey, a obě tato cédéčka jsem chtěl, ale dlouho jsem se nemohl rozhodnout a taky jsem měl nepříjemný pocit, že si to nezasloužím, i když pořád šetřím kde se dá, a tak jsem do toho obchodu několikrát vešel a pak zas odešel a určitě to muselo vypadat, že jsem se zbláznil. Nakonec jsem si koupil to album od Lany, protože bylo o půlku levnější, ale stejně jsem pak měl výčitky.
Pak jsem měl pořád ještě hodinu času, tak jsem procházel Karolinu a hledal něco zajímavého, přičemž jsem zapadl do knihkupectví, ale nenašel nic, co by mě zaujalo, a do obchodu s hrami, což mě jen ujistilo v tom, že hry na počítač už se skoro neprodávají, jen na ty ostatní platformy, co nemám a neznám. Nějak mi z toho bezcílného bloudění bylo smutno, tak jsem se posadil na schody a přišel za mnou člen ochranky a upozornil mě, že tam sedět nesmím, ale o metr dál na koberci ano. Tak jsem se omluvil a odešel. Nahoře byla jakási akce, ve které měly amatérské nebo neznámé skupiny/kapely/hudebníci možnost tam přes léto hrát, a tak jsem sledoval, jak se tam připravuje kapela jménem Easy Steps, bylo mi jich trochu líto, protože se tam na ně nikdo nepřišel podívat, a navíc se jim nedařilo napnout plachtu se znakem kapely. Nakonec se jim to podařilo a když začali hrát, už tam asi šest lidí stálo, tak jsem si poslechl první písničku, zatleskal, a pak už jsem musel zase utíkat na vlak.
Nevím čím to je, ale prostě vždycky když cestuji (hlavně sám, protože když jsem s někým, tak mě to nutí předstírat, že jsem v pohodě), tak mě přepadá hrozný smutek a dost často mi začnou samy od sebe slzet oči, prostě jenom tak, a může se to stát třeba i když v Olomouci nasednu na autobus nebo na tramvaj abych nakoupil na snídani. Je to vlastně docela komické. Ale hlavně je to divné.
Cestou zpátky do Olomouce jsem se stačil znovu naštvat na České Dráhy, tentokrát proto, že vám o prázdninách neuznají studentskou slevu. Když jsem se posadil, tak za mnou po pár vteřinách přišla vietnamská (nejspíš?) slečna a ukázala mi, že má rezervované místo, na kterém sedím. Já prostě ty expresní rezervace nechápu a nepochopím je asi nikdy, i když mi to jedna paní průvodčí vysvětlovala, a ujišťovala mě, že tam sedět můžu, že stačí mít koupenou jízdenku na nádraží, a ne i místenku. Pak jsem to už vzdal, protože se mi nechtělo ze sebe dělat blázna a sedat si někam, kde riskuji, že mě zase někdo vyhodí, tak jsem si šel stoupnout do toho meziprostoru, což mi nějak obecně neudělalo dobře. Domů jsem se vrátil unavený, hladový (protože jsem si říkal, že na jídle ušetřím, a tak jsem si nic nekoupil), s bolestí hlavy a věcmi, které nebyly úplně přesně to, co jsem zamýšlel. Nicméně, papíry to jsou a snad se mi z nich tu knížku vyrobit podaří, a taky mám konečně debutové album Lany Del Rey, které od té doby pořád poslouchám, takže všechno rozhodně není špatné a já si nechci neustále stěžovat, takže už s tím přestanu.
No ano, zapomněl jsem, jakou tohle všechno má vlastně souvislost s haiku a proč to sem v první řadě píšu a proč jsem to všechno spojil do jednoho článku. To je mi podobné. Je to tak - na této cestě do Ostravy jsem totiž popsal jednu stránku mého zápisníku haiku, ve kterých se odráží střípky mého nedávného života a zážitků. Nejsem si jistý, jestli ty střípky sem mám psát, nebo jestli si uděláte obrázek sami, vlastně... Myslím, že tam tentokrát vysvětlivky přidávat nebudu a nechám to na vaší fantazii. Třeba by to ztratilo kouzlo, kdybyste věděli, co mě k napsání vedlo. Nicméně, pokud vás něco z toho zajímá a jakékoli haiku by vám moc vrtalo hlavou, můžete to napsat do komentáře a já vám to rád osvětlím. Nechci to sem psát částečně i z toho důvodu, že jde často u smutné věci a nechci, aby to působilo, že se dožaduji pozornosti nebo lítosti. Jinak, jen na vysvětlenou, ty poslední dva trojveršové útvary nejsou haiku, jen takové náhodné básnění... Stejně tak ty dvě delší básně, ale to jste určitě poznali.
nejsem si vůbec jistý
vím jen, co nejsem
po kolena v řece
odplaví mě snad?
Někdy jsem jako
vitrážové okno a
jindy jako déšť
Mlžná krajina
a prastaré aleje
to vše teď mizí
Vždy máme možnost
ale to není pravda, že?
měnit nesmíme
Špendlíky spadnou
jako slunce za hory
nevrátí se víc
Malá vlaštovka
posel štěstí v dlaních
opustil můj svět
Člověk se mění
zanedlouho bude stín
nevím, co s tím
Jsou potichu
asi už dávno usnuli
moji démoni
Proč na mě kouká
já nejsem televize
vypni mě prosím
Šustící alobal
v koutku oka se rodí
zbytečná slza
Ubohá troska
pohřeb pro mé tajné já
prosím neplakej
Zelené lesy
zdráhavý nádech duše
náhlé výkřiky
Modrá jezera
možná se sejdeme a
já se utopím
Je mořská panna
nájem platí jen občas
v akváriu
Někdy máme strach
a někdy jsme stateční
- to nám moc nejde
Léto nemám rád
bere mi přátele
a zabíjí je
Stopy ve sněhu
možná se rozpustí, ale
nikdy nezmizí
Je mi zas úzko
Schoulím se do klubíčka
A pak tu usnu
Vymalovat svět indigem
A nic by nebylo víc než obrysem
Více než stínem
Občas se poztrácejí
Občas je něco přejede
Rozmetá drobné kosti
Malinká koťátka
Teď už se procházejí
Po modrém Měsíci
V kráterech spávají
A možná se nikdy nepotkají
Protože Měsíc je tak obrovský
Znám dívku
a ta k smrti milovala vlčí máky
Občas si je tiskla k hrudi
aby to vypadalo, že umírá
a že jí do srdce zajeli nožem
Jednou tomu sama uvěřila
Odkvetla pak jako vlčí mák
a já za ní musel přijít ve snu
a říct: "Ty neumíráš, to jen cítíš život."
V sobotu jsem jel do Ostravy, ne proto, že by mi začala škola nebo že by snad bylo potřeba něco řešit s bytem, i když to taky brzy přijde, jel jsem tam, protože jsem si potřeboval koupit papíry na výrobu malé knížky (v průběhu prázdnin jsem vyrobil jednu a z výsledku mám radost, tak jsem si říkal, že zkusím ještě další). V Olomouci takové papíry kupodivu nemůžu sehnat, jediné použitelné jsou šíleně drahé. Říkal jsem si tedy, že když už tam musím, tak to alespoň pojmu jako výlet, jenomže to celé nějak nevyšlo. (tak to většinou dopadá, když si něco plánuji)
Koupil jsem si lístek na RegioJet a brzo ráno nasedl na prvním nástupišti na vlak číslo 1001 do vagonu 1 a na sedadlo číslo jedna. Proti mě seděl takový zvláštní pár, mohutná paní a subtilní muž, a společnost mi dělali celou cestu. Jak už jsem se zmínil, byli opravdu zvláštní, pořád si vyměňovali intimní gesta, ten muž mě neustále pozoroval takovým divným pohledem, a když si jednou odskočil, tak pak začal hrozně křičet, což všechny vyděsilo, ale když se vrátil, tak se smál. Měl jsem v tu dobu sluchátka, takže jsem to celé moc nepochopil.
Když jsem vystoupil na nádraží, začalo hrozně silně pršet, což mě docela zaskočilo, a tak jsem čekal a nechal odjet několik tramvají, dokud se to nepřehnalo. Pak jsem si zajel do papírnictví Praktikpapír ( což je mimochodem naprosto skvělé a obrovské papírnictví, můžete tam sehnat snad úplně všechno, i věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují). Papír, který jsem tam bral minule, a pro který jsem tam šel, tam tentokrát nebyl, a tak jsem musel vzít takový hladší a víc do žluta, tak doufám, že to nebude vadit. Taky jsem si koupil balení velkých kovových sponek na spínaní papírů, je to užitečné, ale asi vám úplně nedokážu popsat jak to vypadá a co to vlastně je. Vlak zpátky mi jel až o čtvrt na jednu, takže jsem měl ještě spoustu času, a protože v sobotu byla většina jiných obchodů a antikvariátů zavřených, tak jsem vyrazil do obchodního centra Karolina. Ne že by to bylo zrovna mé oblíbené místo, nicméně je tu prodejna hudby bontonland, a tam vždycky trávím čas rád, probírám se cédéčky a zapomenu na svět. Strávil jsem tam asi tři čtvrtě hodiny, ale tentokrát jsem tam nenašel příliš úžasných věcí. Vlastně jsem doufal, že tam budou mít nové album London Grammar, a byl jsem už rozhodnutý si ho koupit, ale neměli ho, což mě mrzelo. Měli tam ale Melodrama od Lorde a Born To Die od Lany Del Rey, a obě tato cédéčka jsem chtěl, ale dlouho jsem se nemohl rozhodnout a taky jsem měl nepříjemný pocit, že si to nezasloužím, i když pořád šetřím kde se dá, a tak jsem do toho obchodu několikrát vešel a pak zas odešel a určitě to muselo vypadat, že jsem se zbláznil. Nakonec jsem si koupil to album od Lany, protože bylo o půlku levnější, ale stejně jsem pak měl výčitky.
Pak jsem měl pořád ještě hodinu času, tak jsem procházel Karolinu a hledal něco zajímavého, přičemž jsem zapadl do knihkupectví, ale nenašel nic, co by mě zaujalo, a do obchodu s hrami, což mě jen ujistilo v tom, že hry na počítač už se skoro neprodávají, jen na ty ostatní platformy, co nemám a neznám. Nějak mi z toho bezcílného bloudění bylo smutno, tak jsem se posadil na schody a přišel za mnou člen ochranky a upozornil mě, že tam sedět nesmím, ale o metr dál na koberci ano. Tak jsem se omluvil a odešel. Nahoře byla jakási akce, ve které měly amatérské nebo neznámé skupiny/kapely/hudebníci možnost tam přes léto hrát, a tak jsem sledoval, jak se tam připravuje kapela jménem Easy Steps, bylo mi jich trochu líto, protože se tam na ně nikdo nepřišel podívat, a navíc se jim nedařilo napnout plachtu se znakem kapely. Nakonec se jim to podařilo a když začali hrát, už tam asi šest lidí stálo, tak jsem si poslechl první písničku, zatleskal, a pak už jsem musel zase utíkat na vlak.
Nevím čím to je, ale prostě vždycky když cestuji (hlavně sám, protože když jsem s někým, tak mě to nutí předstírat, že jsem v pohodě), tak mě přepadá hrozný smutek a dost často mi začnou samy od sebe slzet oči, prostě jenom tak, a může se to stát třeba i když v Olomouci nasednu na autobus nebo na tramvaj abych nakoupil na snídani. Je to vlastně docela komické. Ale hlavně je to divné.
Cestou zpátky do Olomouce jsem se stačil znovu naštvat na České Dráhy, tentokrát proto, že vám o prázdninách neuznají studentskou slevu. Když jsem se posadil, tak za mnou po pár vteřinách přišla vietnamská (nejspíš?) slečna a ukázala mi, že má rezervované místo, na kterém sedím. Já prostě ty expresní rezervace nechápu a nepochopím je asi nikdy, i když mi to jedna paní průvodčí vysvětlovala, a ujišťovala mě, že tam sedět můžu, že stačí mít koupenou jízdenku na nádraží, a ne i místenku. Pak jsem to už vzdal, protože se mi nechtělo ze sebe dělat blázna a sedat si někam, kde riskuji, že mě zase někdo vyhodí, tak jsem si šel stoupnout do toho meziprostoru, což mi nějak obecně neudělalo dobře. Domů jsem se vrátil unavený, hladový (protože jsem si říkal, že na jídle ušetřím, a tak jsem si nic nekoupil), s bolestí hlavy a věcmi, které nebyly úplně přesně to, co jsem zamýšlel. Nicméně, papíry to jsou a snad se mi z nich tu knížku vyrobit podaří, a taky mám konečně debutové album Lany Del Rey, které od té doby pořád poslouchám, takže všechno rozhodně není špatné a já si nechci neustále stěžovat, takže už s tím přestanu.
No ano, zapomněl jsem, jakou tohle všechno má vlastně souvislost s haiku a proč to sem v první řadě píšu a proč jsem to všechno spojil do jednoho článku. To je mi podobné. Je to tak - na této cestě do Ostravy jsem totiž popsal jednu stránku mého zápisníku haiku, ve kterých se odráží střípky mého nedávného života a zážitků. Nejsem si jistý, jestli ty střípky sem mám psát, nebo jestli si uděláte obrázek sami, vlastně... Myslím, že tam tentokrát vysvětlivky přidávat nebudu a nechám to na vaší fantazii. Třeba by to ztratilo kouzlo, kdybyste věděli, co mě k napsání vedlo. Nicméně, pokud vás něco z toho zajímá a jakékoli haiku by vám moc vrtalo hlavou, můžete to napsat do komentáře a já vám to rád osvětlím. Nechci to sem psát částečně i z toho důvodu, že jde často u smutné věci a nechci, aby to působilo, že se dožaduji pozornosti nebo lítosti. Jinak, jen na vysvětlenou, ty poslední dva trojveršové útvary nejsou haiku, jen takové náhodné básnění... Stejně tak ty dvě delší básně, ale to jste určitě poznali.
čtvrtek 27. července 2017
Haiku (a pseudohaiku)
Tak dnes už zase
ve vlaku do Ostravy
jedu daleko
gumuji slova
protože nejsou pravá
jsou to jen lháři
bodavá bolest
v pravém uchu mi zní
ta melodie
zapomínám víc,
než kdy dřív:
jak tragické
mizí smích i pláč
relativita
je taky relativní
jako já a ty
kakofonie
nádražních zvuků zní tu
já se neslyším
změna je život
jako listí podzimní
změna je i smrt *
vlaštovky letí
jejich hrdla jsou rudá
žijí pro nebe
obloha není
tím, čím by se zdála být
je jako moře
někdo říká, že
ve smrti jsme nejhezčí
ale jsme tak sami...
žvýkačky leží
na špinavé podlaze
a jsou špinavé
pomeranče již
pomalu dozrávají
cítí svůj konec **
nic z něčeho
a něco z ničeho
vím, že to zničíš ***
nedává to smysl
být dospělý a přece
chytat motýly.
dešťové kapky
dnes zase
smyjí mé tváře
horoskop mi řekl
"nezoufej"
ale já si zoufám
bolí mě břicho
ze strachu
je to jak leknín ****
hodiny bijí
poledne
a bijí i mě
všichni se bojí
konce dní
a já začátků
lepící páska
na stole
mě trochu děsí
ne nepřichází
ne není
neexistuje
pelikáni a
holubi
mě odnesou pryč
jen pepřový sprej
tak blízko
od mojí ruky
moji přátelé
skleněnky
se poztrácely *****
ahoj zníš tak cize
ahoj běž pryč
ahoj neznáme se
dej mi tu mušli
k uchu
chci jít k moři
nenávidím se
ale mám rád
svůj stín a tebe
občas se ztratím
uvnitř mě
je tu tma a klid
linorydla
linoryt
proč do mě ryješ?
jsem jako večer
zšeřelý
půjdu brzo spát
mdlá symfonie
v dešti
se ztrácí navždy
kaluže jsou dnes
hluboké
hlubší než mé oči
nezapomenu
když ve snu
"miluji tě" zní ******
Myslíš, že budu
něčím víc?
"Já nevím. Asi ne."
kolik drobných asi
stávalo
srdce člověka?
vím, že něco vím
ale stejně
je to moc málo
já to nepřečtu
nemohu
až moc to bolí
přemýšlím kolik
dopisů
se vyhodilo
to není správné
přestaňte
nechejte si je
kreslím teď
srdce
jenom tak
a je mi těžce
There's an orchid in my head
it will bloom long after I am dead
Venku prší
a já sedím v obchodě
a doufám, že nikdo nepřijde
a přece si v hloubi duše přeji
aby se někdo objevil
Neznám nikoho
kdo voní jako déšť
všichni jsou jen
nafta a benzín
neznám nikoho
kdo by byl jak Měsíc
všichni jsou jen...
slunce
Černému bezu
je dobře i beze mě
a to jsem si myslel,
že je to vzájemné.
Mělo mě to napadnout
- já znám jeho jméno,
ale on mé ne.
* inspirováno touto písničkou
** při psaní jsem měl v hlavě drabble "pěna" z tohoto článku
*** inspirováno touto písničkou
**** pořád musím myslet na Pěnu dní.
***** tak trochu inspirováno Natsumeho knihou přátel a tou závěrečnou písničkou (která hraje v první sérii)
****** inspirováno snem, který se mi zdál
Tak dobře, abych vám to celé trochu osvětlil/vysvětlil/rozčlenil - tato veliká chaotická hmota poezie vznikla během krátkého časového úseku, a tak se mi ji ani nechtělo nějak násilně trhat do více článků. Nicméně, první část je tvořena opravdovými haiku (tedy alespoň doufám - měly by ), druhá a asi nejdelší část, jsou pseudohaiku, jak jsem si je pojmenoval. Vznikly první a vznikly tak, že jsem si špatně zapamatoval schéma haiku a namísto 5-7-5 (počty slabik) jsem psal 5-3-5. Takže jsem teoreticky vytvořil úplně nový básnický druh. Je to docela vtipné. Asi bych to měl zamlčet, ale nejspíš mě baví opakovaně upozorňovat na své chyby a zvyšovat tak dojem mé pitomosti. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych je přepsal na haiku, ale bohužel by pak už nefungovaly tak, jak jsem zamýšlel. Tak to snad příliš nevadí. No a na konec jsem umístil takovou všehochuť krátkých básniček a jednoho anglického dvojverší. Doufám, že vás tato veliká dávka (pseudo)poezie příliš nezahltí a najdete si v ní alespoň něco, co vás zaujme.
Ještě bych chtěl na závěr říct, že k rozhodnutí začít psát haiku mě kromě mé fascinace Japonskou kulturou přiměla i série článků na jednom z mých nejoblíbenějších blogů - Kosatec . Děkuji.
ve vlaku do Ostravy
jedu daleko
gumuji slova
protože nejsou pravá
jsou to jen lháři
bodavá bolest
v pravém uchu mi zní
ta melodie
zapomínám víc,
než kdy dřív:
jak tragické
mizí smích i pláč
relativita
je taky relativní
jako já a ty
kakofonie
nádražních zvuků zní tu
já se neslyším
změna je život
jako listí podzimní
změna je i smrt *
vlaštovky letí
jejich hrdla jsou rudá
žijí pro nebe
obloha není
tím, čím by se zdála být
je jako moře
někdo říká, že
ve smrti jsme nejhezčí
ale jsme tak sami...
žvýkačky leží
na špinavé podlaze
a jsou špinavé
pomeranče již
pomalu dozrávají
cítí svůj konec **
nic z něčeho
a něco z ničeho
vím, že to zničíš ***
nedává to smysl
být dospělý a přece
chytat motýly.
dešťové kapky
dnes zase
smyjí mé tváře
horoskop mi řekl
"nezoufej"
ale já si zoufám
bolí mě břicho
ze strachu
je to jak leknín ****
hodiny bijí
poledne
a bijí i mě
všichni se bojí
konce dní
a já začátků
lepící páska
na stole
mě trochu děsí
ne nepřichází
ne není
neexistuje
pelikáni a
holubi
mě odnesou pryč
jen pepřový sprej
tak blízko
od mojí ruky
moji přátelé
skleněnky
se poztrácely *****
ahoj zníš tak cize
ahoj běž pryč
ahoj neznáme se
dej mi tu mušli
k uchu
chci jít k moři
nenávidím se
ale mám rád
svůj stín a tebe
občas se ztratím
uvnitř mě
je tu tma a klid
linorydla
linoryt
proč do mě ryješ?
jsem jako večer
zšeřelý
půjdu brzo spát
mdlá symfonie
v dešti
se ztrácí navždy
kaluže jsou dnes
hluboké
hlubší než mé oči
nezapomenu
když ve snu
"miluji tě" zní ******
Myslíš, že budu
něčím víc?
"Já nevím. Asi ne."
kolik drobných asi
stávalo
srdce člověka?
vím, že něco vím
ale stejně
je to moc málo
já to nepřečtu
nemohu
až moc to bolí
přemýšlím kolik
dopisů
se vyhodilo
to není správné
přestaňte
nechejte si je
kreslím teď
srdce
jenom tak
a je mi těžce
There's an orchid in my head
it will bloom long after I am dead
Venku prší
a já sedím v obchodě
a doufám, že nikdo nepřijde
a přece si v hloubi duše přeji
aby se někdo objevil
Neznám nikoho
kdo voní jako déšť
všichni jsou jen
nafta a benzín
neznám nikoho
kdo by byl jak Měsíc
všichni jsou jen...
slunce
Černému bezu
je dobře i beze mě
a to jsem si myslel,
že je to vzájemné.
Mělo mě to napadnout
- já znám jeho jméno,
ale on mé ne.
* inspirováno touto písničkou
** při psaní jsem měl v hlavě drabble "pěna" z tohoto článku
*** inspirováno touto písničkou
**** pořád musím myslet na Pěnu dní.
***** tak trochu inspirováno Natsumeho knihou přátel a tou závěrečnou písničkou (která hraje v první sérii)
****** inspirováno snem, který se mi zdál
Tak dobře, abych vám to celé trochu osvětlil/vysvětlil/rozčlenil - tato veliká chaotická hmota poezie vznikla během krátkého časového úseku, a tak se mi ji ani nechtělo nějak násilně trhat do více článků. Nicméně, první část je tvořena opravdovými haiku (tedy alespoň doufám - měly by ), druhá a asi nejdelší část, jsou pseudohaiku, jak jsem si je pojmenoval. Vznikly první a vznikly tak, že jsem si špatně zapamatoval schéma haiku a namísto 5-7-5 (počty slabik) jsem psal 5-3-5. Takže jsem teoreticky vytvořil úplně nový básnický druh. Je to docela vtipné. Asi bych to měl zamlčet, ale nejspíš mě baví opakovaně upozorňovat na své chyby a zvyšovat tak dojem mé pitomosti. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych je přepsal na haiku, ale bohužel by pak už nefungovaly tak, jak jsem zamýšlel. Tak to snad příliš nevadí. No a na konec jsem umístil takovou všehochuť krátkých básniček a jednoho anglického dvojverší. Doufám, že vás tato veliká dávka (pseudo)poezie příliš nezahltí a najdete si v ní alespoň něco, co vás zaujme.
Ještě bych chtěl na závěr říct, že k rozhodnutí začít psát haiku mě kromě mé fascinace Japonskou kulturou přiměla i série článků na jednom z mých nejoblíbenějších blogů - Kosatec . Děkuji.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)