Procházka lesem 2

Ve čtvrtek jsem měl zvláštní náladu. Není to tak, že by přišla náhle, myslím, že tam byla celou dobu a jen tiše rostla a krmila se nejistotami a letmými pohledy lidí. Nejsem si jistý, jestli to dokážu správně popsat. Cítim se tak často, takže už je pro mě spíš obvyklejší, když tu ta nálada je, než naopak. Je to taková zvláštní únava, hlavně psychická, která vzápětí přeroste i do únavy fyzické. Je pro mě pak těžké cokoli vytvářet, protože věci, co dělám, se zdají zbytečné a nepodstatné a já se nemůžu ubránit pocitu, že bych možná měl dělat a chovat se jako ostatní, a pak se na sebe naštvu, že takhle přemýšlím, a potom mám výčitky, a prostě mám pocit, že sám sebe roztrhám na maličké kousíčky. Říkám si, že bych měl chodit víc mezi lidi, i když vím, že pak v jejich společnosti trpím (kromě výjimek). Říkám si, že bych si měl najít nějakou další brigádu, nějakou, která je opravdová a kam bych chodil víc a která by měla smysl. Cítím se provinile, že v tomto směru nedělám víc. Cítím se špatně. Cítím se jako přítěž. Právě proto jsem taky souhlasil s tou letošní brigádou v prodejně výtvarných potřeb, kvůli těmto pocitům. A dopadlo to tak, jak jsem si myslel, potrvdilo mi to, že jsem v normálním životě zcela nepoužitelný. Nejde jenom o to, že pokazím i ty nejsnadnější úkoly a maličkosti, především jde o tu děsivou vlnu úzkosti, která mě paralyzuje při kontaktu s lidmi. Nevím, co s tím budu dělat a cítím se zahnaný do slepé uličky. A mám strach.
Pořád mám pocit, že musím někomu něco dokazovat a že se musím snažit být nejlepší i ve věcech, které nezvládám, a tak se tento neúspěch z mojí strany snažím vyrovnávat a kompenzovat alespoň tím, že budu něco vytvářet, kreslit, psát, vyrábět. Asi proto jsem se letos o prázdninách vrhl do výroby dvou ručně dělaných knížek, abych se zbavil pocitu vlastní zbytečnosti. Pomohlo to, krátkodobě. Na druhou stranu, čím víc se takhle o něco snažím, tím je to těžší a já ke konci mnohem víc času trávím chycený v myšlenkách a ležící v posteli, snažíc se přinutit vstát. A zpětně se to zdá jako taková maličkost.

Našel jsem tuhle housenku, myslím, že jsem ji ještě nikdy předtím neviděl. Zajímalo by mě, jaký motýl z ní vyroste. (edit: tak je to housenka můry vapourer, která vypadá docela obyčejně)

 

Každopádně, ve čtvrtek jsem si pomyslel, že mi něco chybí, něco, co jsem možná nikdy neměl, nebo co se ztratilo v průběhu. A řekl jsem si, že půjdu do lesa, protože jsem tam už dlouho nebyl (když jsem šel naposledy, na začátku léta, bylo to tam celé zarostlé a plné komárů a to mě na delší dobu odradilo) a myslel jsem si, že bych tam tu chybějící věc možná mohl najít. Nezdálo se to až tak nemožné, protože v lese nacházím spoustu věcí, jak skutečných tak abstraktních, klid a smíření.
Ve čtyři hodiny jsem vyrazil, do tašky jsem si přibalil jen foťák a mobil a sluchátka. Hudbu jsem poslouchal jen na cestě do a z lesa, v době mezi tím jsem se soustředil na ticho a drobné, skoro nepostřehnutelné zvuky, které v sobě taky mají cosi hojivého. Alespoň že přecházení silnice mi tentokrát zabralo jen pár minut, což by se snad dalo považovat za jistý pokrok. Na cestě jsem opět potkal nespočet bruslařů a jiných lidí, na což už bych si asi měl pomalu zvykat, jen mi to příliš nejde. Ani v lese samotném se to moc nezlepšilo, navíc tam byla velká rodina, která byla velmi hlasitá a pomalá a zabírala celou šířku cesty. Chtěl jsem jim dát náskok, tak jsem zašel na mýtinu, která byla obklopená obrovskými porosty netýkavky žlaznaté, vysoké rostliny jejíž květy silně voní. Je to invazivní (u nás nepůvodní) bylina původem z Himálají.

netýkavka žlaznatá

 

Vrátil jsem se na cestu, jen abych zjistil, že se ta rodina nepohla ani o píď, a tak jsem je předešel a pokračoval dál. Přemýšlel jsem, že zahnu doprava a vydám se lesní cestou, jenomže tam to nyní bylo celé zarostlé kopřivami a nevypadalo to moc přívětivě. Na jaře je to krásné místo, ale teď na podzim už nebyl žádný důvod tam chodit. Tak jsem pokračoval rovně a dál se vyhýbal pohledům a koukal do země. Došel jsem až k místu, které jsem vždycky považoval za své oblíbené (a taky ho tak často uváděl ve všemožných referátech). Je to takové lesní jezírko.
Před jezerem se rozkládá pěkná louka, květy trav svítily ve slunci a kolébaly se ve větru.

Zaujala mě suchá květenství této rostliny, kterou jsem nedokázal hned určit. Nasbíral jsem si z ní semínka a říkal si, že si ji doma možná vypěstuji, ale při sestavování článku mě napadlo, že to bude nejspíš mydlice lékařská. 

 je tam i jedna housenka, jestli ji najdete

Přes louku jsem tedy trochu oklikou došel k jezeru. Stále bylo krásné, i když v mých vzpomínkách je krásnější. Všechny stromy, jejichž kmeny a větve vyrůstaly z vody, byly již mrtvé a jednalo se spíš o zbytky. Do lesa už dorazil podzim (podle mě trošku předčasně) v podobě žlutých topolových listů plovoucích na vodě. Když jsem se přiblížil ke břehu, žáby vrhaly šipky do vody a nořily se do bahna a mrtvých listů. Snažil jsem se je zahlédnout ještě předtím, než se pohnou a zmizí, ale nikdy se mi to nepodařilo. Příliš dobře se maskují. Když jsem se procházel po břehu, bylo mi hezky.

Až pak jsem si všiml rybáře na druhé straně jezera, který mě pozoroval. Myslím, že se bál, že mu vyplaším ryby. Nejdřív jsem uvažoval, že odejdu, ale nakonec jsem zůstal a prošel a prohlédl si všechna místa, která jsem tam znal a měl rád. Jakmile jsem věděl, že nejsem sám, už to nebylo stejné, nedokázal jsem se uvolnit a chovat se přirozeně. Z nedaleka se ozývaly nepřetržité výstřely, jak někdo lovil kachny nebo jinou zvěř. Já se procházel kolem jezera a sbíral kamínky.

Okolí jezera i jezero samotné je nyní hrozně špinavé a zanedbané. Dřív to tak nebylo. Když jsem byl dítě, myslím, že se o tom místě ještě tolik nevědělo. Taky tam bylo víc vody, víc druhů žab, vážky, zvláštní hmyz, spousta druhů vodních a bahenních rostlin, které jsem od té doby nenašel. Když na to pomyslím, je mi smutno. Když jsem byl malý, viděl jsem tu mnohokrát ve vodě plavat veliké užovky se žlutými půlměsíci kolem krku. A viděl jsem ledňáčka. Zpětně si nejsem jistý, jestli je to pravda, jestli se to opravdu stalo. Možná je to jen další z příběhů, které jsem si vymýšlel, aby se svět zdál zajímavější a snesitelnější. A možná ne.
Dnes je to místo plné odpadků. Dokonce tu někdo umístil několik pytlů na smětí, což vypadá hloupě a hlavně to není využívano. Je tu spousta ohnišť. V jezeře pneumatika. Dráty, kabely, igelit. Cihly a jiný stavební odpad navezený k břehům. Na jednom místě někdo dokonce zapomněl několik rajčat, to vypadalo trochu komicky. Ale mě z toho bylo spíš smutno. Popravdě ani tohle všechno nedokáže tomu místu sebrat jeho kouzlo, dokáže ho však utlumit.

                                                                     kapradiny miluju

Je to už hrozně dlouho, co jsem sem přišel a nikdo tu nebyl. Tak dlouho, že už si to ani nepamatuji. Stýská se mi po těch dobách. Ale zároveň vím, že to lidem nemůžu vyčítat, že sem chodí, to rozhodně ne. Třeba je to i jejich oblíbené místo. Lidé nemají právo taková místa vlastnit. A přesto... Přepadávaly mě myšlenky. Třeba bych si měl najít jiné místo. Třeba tohle už patří někomu jinému.

malá lodička (třeba pro vílu)

Když jsem celé jezero obešel, na vodu se mezitím vrátily kachny a vydávaly hlasité zvuky. Asi nebyly mířené na mě, ale stejně, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se mi smějí. Opravdu to znělo jako krutý smích. 

Co mě ale potěšilo, bylo, že ve středu jezera vyrostly plochy jakési vodní rostliny připomínající leknín (i když vím, že to leknín nebyl). Třeba je to naděje, že by se sem ta rozmanitost mohla vrátit. 

větvička hlohu na cestě

                                                                        cesta z lesa

Když jsem jezírko opouštěl, přemýšlel jsem, že bych se vydal ještě dál, k prameni vody, ale cesta tam se mi zdála ten den příliš tmavá, příliš tmavá pro moje už tak dost tmavé myšlenky. Nakonec jsem měl z procházky rozporuplné pocity. Nebylo to asi ani tak příjemné jako spíš nezbytné, vyrazit ven a pročistit si hlavu. Přesto myslím, že jsem odcházel s hlavou plnější, než předtím. 

                                                             dvě životní fáze zlatobýlu

                                                      kvůli této obloze to ale mělo smysl

Nakonec jsem nenašel to, v co jsem tajně doufal, že najdu, to, co vlastně nevím co to je. Ale ani tak to myslím nebylo zbytečné. Navíc, kdo vůbec může v dnešním světě říct, co je zbytečné a co ne? Co má význam a co ne? Myslím, že je to velice složité. Smysl všeho asi nemůžu najít na jedné procházce v lese. To bude těch procházek chtít víc. Ale našel jsem několik pěkných kamenů. A to nezmizí, pokud je někam nezahodím. Možná je položím do zahrady, nebo se mi budou jen tak válet na stole, nebo s nimi dozdobím mechové terárium. Kdo ví.

Procházka lesem 1

Popravdě jsem si myslel, že na nahrání (a napsání) tohoto článku už je pozdě, protože jak se jednou jaro rozjede, už jej nic nezastaví. Každým dnem něco nového rozkvete, něco odkvete, něco vyroste, něco se zazelená, něco se narodí. Brzy z jara jsem podnikl letošní první procházku po Černovírském lese a vyfotil všechno zajímavé, co se mi připletlo do cesty. Mám tyhle procházky rád, Černovír mám spojený s mnoha dětskými zážitky, a proto mě asi nikdy neomrzí to tu znovu navštěvovat. Dal jsem si takový nezávazný slib, že se letos pokusím vypravit se tam každý týden, pozorovat, jak se les tiše mění. Protože s každou mou návštěvou se toho v lese změnilo mnoho - je to jako svět sám o sobě, se svou historií a příběhy. Často mívám takový nepříjemný pocit, že nic nestíhám, že mi vše proklouzává mezi prsty, částečně i kvůli těmto rychlým změnám, které můžeme pozorovat na přírodě. Letos jsem se to rozhodl změnit, zpomalit, a všechno pečlivě prozkoumat. Je v tom i cosi podivně uklidňujícího, skoro bych řekl meditativního. Některá místa mají beze sporu svoje osobní kouzlo, "Genius loci".
      No, a protože před pár dny zima nečekaně vylezla ze svého očividně mělkého hrobu a zasadila svůj (snad) poslední úder, tak nějak mi došlo, že vlastně ani pozdě není. A i kdyby, jsme ve svobodné zemi, takže si naštestí můžeme nahrávat články kdy a jak chceme.

 (Tyhle suché květy rákosů mě uvítaly při vstupu do lesa. Připomínají mi vlajky a prapory, šustící a vlající ve větru)

Ještě než se dostanu do samotného lesa, musím přejít dálnici, která mi dřív naháněla hrůzu (stále mi nahání hrůzu, i když jsem zjistil, že už mi její přecházení nečiní takové potíže) a projít kolem parkoviště (dřív tu byla louka) a pak po asfaltové cestě, velice oblíbené u cyklistů, bruslařů, chodců (to vlastně ne, chodím tam jen já, všichni ostatní se pohybují rychleji), běžců. Po levé straně se rozkládají zelená pole, na pravé straně je dříve nepropustný, dnes polopropustný lesík. Přejděte po kolejích, pak ještě kousek dál, a pak sejděte z cesty a ztraťte se v lese.

V tuhle dobu byly ještě všechny stromy neolistěné, holé, a bylo stále chladno. Vlastně tehdy ještě skoro nic nerostlo ani nekvetlo, takže by se mohlo zdát, že cesta lesem byla nezáživná, to však není pravda. Les má co nabídnout i v této své podobě. V zimě (a na začátku jara) je les velice zvláštní místo, klidné a až nepřirozeně tiché. Nepotkal jsem jediného člověka (ale jednu srnku, zajíce a bažanta!) a můžu vám říct, že to bylo opravdu příjemné. Ve městě mám často pocit, že mě pohltí. Davy se kolem mě zavírají jako moře a já nemůžu dýchat. Les mě uklidní, ztiší. Zklidní mi mysl a utříbí myšlenky. Je to v podstatě tak trochu detoxikace.

Jedno takové pěkné přísloví říká, že pokud chcete něco nového najít, musíte se nejdřív ztratit. Za sebe mohu říct, že je to nejspíš pravda. Myslel jsem si, že v tom lese už není místo, které bych neznal, a přesto mě tu letos něco překvapilo - obrovské pole sněženek. Je to opravdu nádherný a magický pohled a zážitek, který bych vám přál všem zažít, a který se nejspíš nedá zprostředkovat pomocí slov a fotografií. Vypadalo to trochu, jakoby celý les plakal, protože květy sněženek připomínají slzy. Ale plakal spíš radostí než smutkem, nad příchodem jara a novým životem. Jsem moc rád, že jsem toto místo objevil, odteď ho budu navštěvovat každé jaro. A vůbec bych o něm nevěděl, kdybych se předtím neztratil.

Popravdě mě to trochu rozesmutnilo, že jsem v tom lese sám a jsem jediný, kdo ty sněženky vidí kvést. Že nemám, komu bych to ukázal. Tak to ukazuji alespoň vám, (polo)anonymní internetové mase. Myslím, že to má význam. Určitě! Už jen proto, že dnes je Den Země. Jak jsem viděl napsané na jednom obrázku na instagramu, Den Země by měl být každý den.

Tahle větvičková smyčka se mi líbila. Obecně mám rád větve zajímavých tvarů (ale i ty obyčejné), no kdo by neměl! Už jsem viděl větvovou čtyřku, x, hada, spirálu,...

Poslední fotka, kterou jsem ten den pořídil, již na cestě zpátky. Tohle byla veliká stará vrba, která lemovala cestu k lesu. Silné bouře minulý rok ji spolu s mnoha dalšími stromy zničily a povalily, ale přesto tu po ní stále něco zůstalo. Její dřevo vytvořilo tento zajímavý útvar, připomínající sochu, nebo průchod (kdo ví, kam vede? třeba do jiného světa) a navíc z ní vyrůstá jediná živá větěv, vitálně se táhnoucí k nebi. Je to aspekt lesa, který obdivuji nejvíc, že tu nic nezaniká, jen se přeměňuje. Ze starého vzniká něco nového a krásného, ze smrti život.