Lust For Life - recenze

Letos v létě vydala Lana Del Rey své nejnovější album, Lust For Life, a prakticky od té doby plánuji napsat na něj recenzi, nebo přinejmenším sepsat mé dojmy a pocity z něj. Protože je to podle mě album, které by nemělo být opomenuto. Jak sleduji hudební desky, které vycházejí tento rok, tak je to zajisté jedna z nejvýraznějších nahrávek. Možná nemáte rádi Lanu Del Rey, její osobnost, hudbu, sebeprezentaci, cokoli - nic z toho vám nevyčítám. Jen je tato zpěvačka až příliš často a rychle odsouvána do míst, kam nepatří, a odsuzována za věci, které jsou u ostatních běžně přehlíženy. Nikdy jsem vlastně nepochopil ten rozruch, který Lanu Del Rey od začátku obklopoval, zcela nelogický a pro mě nepochopitelný. Na jednu stranu skoro až fanatičtí obdivovatelé a na druhém břehu lidé, v kterých tato zpěvačka vyvolávala skutečnou nenávist. Opravdovou, nefalšovanou nenávist. Doteď mě to překvapuje. Kritici jí po vydání prvního alba vyčítali neautentičnost, a přece je tu stále, stejná, jen v mnohem lepší formě. Nemyslím si, že by Lanu měl každý milovat, ale byl bych rád, kdybychom se ji naučili alespoň respektovat jako umělkyni a zpěvačku.

 Lust For Life jsem poslouchal hned první den, kdy vyšlo (tedy 21. července) ráno, hned po probuzení. Při poslechu jsem měl husí kůži a ten pocit mrazivé krásy narůstal s každou další novou písní a trval až do konce. Nejsilnější stránkou hudby Lany Del Rey byla vždy schopnost vyvolat emoce - a pokud v posluchači žádné vyvolat nedokázala, pravděpodobně neuspěla a nezískala si jej. Lana Del Rey se doposud většinou zaměřovala na velmi úzkou skupinu emocí a stejně úzkou skupinu témat, které se částečně prolínaly. Na Lust for Life však svůj obzor rozšiřuje a i když ne nijak zásadně, vytváří to rozdíl a je to i důkaz posunu v její tvorbě. Tématicky je její poslední album bohatší než její předchozí nahrávky a není to jen úsměv na obalu, ale i témata globální a politická, kterých se doposud nedotkla. Jedná se o témata závažná a často se stávají dvousečnou zbraní a mohou se proti umělci nehezky obrátit, nicméně Lana Del Rey je do své hudby komponuje citlivě a spíš podprahově, přesto však neztrácejí svou váhu. I dosažení této křehké rovnováhy je důkazem autorské vyspělosti.
Lust For Life je Laniným nejrozmanitějším albem i proto, že obsahuje velké množství spoluprácí (které se na jejích předchozích albem zatím nikdy neobjevily). Na albu hostuje The Weeknd, A$AP Rocky, Stevie Nicks, Sean Lennon a Playboi Carti. Stopáž alba je jedna hodina a dvanáct minut, obsahuje šestnáct písní, což je hodně, mnoho kritiků to bralo jako negativum, já to vidím trochu jinak. Myslím, že vydat takto dlouhé album je v dnešní uspěchané době docela odvážný krok a je mi sympatický. Navíc, já osobně se při poslechu alba nikdy nenudil a nepřišlo mi, že by bylo zbytečně natahované.

Album otevírá první singl "Love", který je tím nejlepším možným startem a zároveň jednou z nejsilnějších Laniných písní vůbec, i díky optimistické (byť jen decentně) náladě a příjemnému rytmu. Píseň je milým vyznáním a poděkováním Laniným fanouškům, kterým připomíná, že vše, co potřebují je láska a že jsou součástí minulosti, ale zároveň i budoucností. Přesto si však neodpustí i drobnou výtku, varování, v podobě "The world is yours and you can't refuse it/ But that don't mean that you should abuse it." Tato část textu dodává písni hloubku a opět funguje jako jakési vyvážení a vícevrstvost, které jsou pro Lust For Life význačné.
        Druhou je titulní "Lust For Life", která je jistě nejpopovější písní celého alba a zároveň nejspíš nejvděčnější rádiový kousek. Lanu tu ve zpěvu doprovází kanadský zpěvák The Weeknd, jejich hlasy splývají a střídají se v něčem, co by se dalo nazvat úspěšnou harmonií. V kontextu alba se podle mě jedná spíš o slabší píseň, jejímž jediným přínosem je zrychlení tempa. Text je velmi jednoduchý a nenabízí nic zajímavého a chytlavost hraničí s otravností.
        Zatímco obě předchozí písně jsou poněkud odlišné od obvyklé tvorby Lany Del Rey, "13 Beaches" zní jako typická Lana. Nemůžu se ubránit srovnání s "God Knows I Tried" z předchozího alba Honeymoon, protože obě skladby mají podobný rytmus, tempo i náladu. Stejně tak tématicky připomíná "High By The Beach" (také z alba Honeymoon), ale své poselství podává jemněji a přesvědčivěji než ona píseň. V jejím textu je cosi skoro zenového když zpívá o tom, že musela projít třináct pláží, než nalezla jednu prázdnou. Zvláštní nálada této skladby je podle mě něco, co se v její tvorbě dosud příliš neprojevilo, a je to velice příjemná změna. Lyricky se jedná o jednu z nejzdařilejších částí alba.
        Následující "Cherry" pokračuje na stejné vlně, jen přitvrzuje, jak hudebně tak jazykově. Celou skladbu prosycuje vztek, což není u Lany až tak časté, většinou přece jen převažují pocity melancholie a smutku. Zajímavé je, jak "Cherry" nenásilně střídá předchozí skladbu - půjčuje si z ní jak jisté hudební prvky, tak i témata pláže a přezrálého ovoce - tyto drobné detaily vystupující až po opakovaném poslechu a vytváří dojem nečekané komplexnosti a propracovanosti.
        Poté dochází k rychlé ale harmonické změně rytmu, když začne hrát "White Mustang", jedna z nejvýraznějších a nejzapamatovatelnějších písní alba. Má příjemný popový nádech, je však originální a rozhodně ne tuctová. Je to skladba poměrně krátká a v podstatě končí v tom nejlepším, ještě před tím, než by mohla zevšednět a vyvolat dojem opakovanosti. I když lyricky patří mezi jednodušší písně, netrpí stejnými nedostatky jako "Lust For Life" a jen dál buduje atmosféru, i díky zakomponovaným zvukům aut. Její houpavá melodie je neobyčejně příjemná.
       Zde končí jakýsi pomyslný okruh, kterých má album hned několik, a "White Mustang" nenásilně přechází v "Summer Bummer", živelnou skladbu se silnou letní atmosférou, a zárověň první z dvojice písní na kterých se podílel A$AP Rocky. Nabízí další vítanou změnu rytmu a podle mě je povedenější z oné dvojice, i když tu účast rappera působí téměř zbytečně, zdá se, že Lana Del Rey by neměla problém tempo písně udržet sama.
      "Groupie Love", druhá píseň na které hostuje A$AP Rocky, je pomalejší a může působit poněkud utahaně. Lana se zde z pozice hvězdy převtěluje do obdivovatele a tato změna perspektivy je zajímavá, nicméně nezakryje jistou prázdnost této písně. Nejedná se o vyloženě špatnou píseň, ale pokud by se album mělo obejít bez nějaké části, nejspíš by právě tento bod byl postradatelný.
      "In My Feelings" doplňuje předchozí dvojici a ukončuje další okruh, jehož hlavním tématem je láska, zrada a nenávist. Jedná se o další "naštvanou" píseň, náladou podobnou "Cherry", ovšem ve svižnějším podání a s výraznější hudební podmalbou. Hořkost a chlad je tu téměř hmatatelný. Detailem, který stojí za povšimnutí, je část textu "Get that cigarette smoke out of my face." Zatímco dříve byly cigarety v jjích textech čímsi romantizovaným a spojeným obvykle právě s Lanou, nyní je to objektem odporu a negativním prvkem.

       Devátou písní je zvláštní a do jisté míry unikátní skladba "Coachella - Woodstock In My Mind". Právě zde začíná okruh písní s politickou a globální tématikou. Už neobvyklý název napovídá cosi o povaze písně, která vznikla v době, kdy už byla konečná podoba alba víceméně daná, nicméně Lana se ji přesto rozhodla zařadit do tracklistu. Lana ji napsala poté, co vystoupila na festivalu Coachella (v tu dobu zveřejnila její prvotní akustickou verzi) a co se dozvěděla o stupňující agresi Severní Koreji. Píseň má zvláštní melodii, která je jakoby v rozporu s jemnějším refrénem, stejně jako jsou protikladná témata, která tu rozebírá - na jedné straně festivalové veselí a vidina smrti a utrpení na té druhé. I když sama naznačila, že skladba by se neměla brát až tak vážně, když zpívá o tom, že by vyměnila slávu za schody do nebe a jedinou otázku mířenou na Boha, nějak jí to nedokážu nevěřit. Snad je za to odpovědné charizma, jakým zpěvačka oplývá. "Maybe my contribution could be as small as hoping/ That words could turn to birds and birds would send my thoughts your way."
       U desáté písně se deska postupně dostává do své nejlepší a nejsilnější části, a tuto vysokou laťku pak víceméně drží až do konce. "God Bless America - And All The Beutiful Women In It" vyniká nejen délkou svého názvu, ale i uhrančivou melodií, která ke konci skladby graduje, a když se tu prolíná několikrát vrstvený hlas zpěvačky, působí to vyloženě magicky. Píseň tak trochu klame svým zevnějškem, což je další rys tvorby Lany Del Rey (hlavně na tomto posledním albu). Pod povrchem se většinou skrývá něco hlubšího a propracovanějšího a k tomuto jádru ne každý pronikne. Text písně sám o sobě zní jako optimistický a bezstarostný výjev z letního dne na předměstí zkřížený s typickým patriotismem a nově i feminismem, o který Lana Del Rey dříve podle vlastních slov nejevila přílišný zájem (přinejmenším jako téma v hudbě), nicméně kvůli situaci, ve které je nyní Amerika i svět, musela svůj postoj přehodnotit (nicméně, Lana se i v tomto smyslu vyhýbá jisté jednostranosti, protože na konci písně nahrazuje frázi "and all the beautiful women in it" mírně pozměněnou "and all the beautiful people in it"). To je povrch. Ale po pozornějším poslechu si všimnete, že slova "God bless America" následuje série výstřelů zamaskovaných jako součást hudby. Jedná se snad o narážku na problém, kterým je ozbrojování obyvatel a kriminalita v Americe? Celou skladbu mě to pak nutí vnímat trochu jinak. Když Lana Del Rey zpívá, "even walking alone, I'm not worried," možná to vlastně myslí ironicky. Možná ne. A možná si Lana celý tento náš vnitřní monolog naplánovala a proto nad tím nyní přemýšlím. Při poslechu tohoto alba jsem si uvědomil, jak Lana mistrně ovládá tajemství a skrz něj i posluchače, pokud je ochotný na její hru přistoupit.
        "When The World Was At War We Just Kept Dancing" je sesterskou skladbou "God Bless America". Mají společný dlouhý název, politické téma i to, že se hudebně obloukem vrací k debutu "Born To Die". Pokud předchozí skladba (byť na první pohled) působila odlehčeně, tato je výrazně temnější. Lana Del Rey tu zkoumá pozici Ameriky vůči světu, ohlíží se do minulosti, hledí však i do nepříliš vzdálené budoucnosti. Je tohle konec jedné éry? Je tohle konec Ameriky? Ptá se v textu písně, jen aby si vzápětí odpověděla: Ne, je to pouze začátek, pokud vytrváme v naději, všechno dobře skončí. A později v refrénu zpívá: "When the world was at war before, we just kept dancing", a dá se to vykládat jednak jako výtka k Americe, nebo jako návod jak přečkat neštěstí. A záleží opět na posluchači, co si vybere. Píseň si po celou dobu drží jeho pozornost, působí dramaticky a zajímavě v tom nejlepším možném smyslu.
        Následuje "Beautiful People Beautiful Problems", na které zpívá Stevie Nicks ze skupiny Fleetwood Mac. Jedná se o milou píseň, která sice nedosahuje kvalit některých předchozích i následujících, přesto do celého alba hezky zapadá a doplňuje jej. Také je to rozhodně jedna z těch lepších písní, kam si Lana někoho přizvala. Hlasy obou zpěvaček spolu zní zajímavě a obě tu působí rovnocenně, jak by to asi v ideálním případě takové spolupráce mělo být.
         "Tomorrow Never Came" je v kontextu alba zvláštní příklad - někdo ji označuje jako nejlepší píseň, jiní jako naprostý omyl, který sem nepasuje. Má výrazně folkový nádech, což mi nevadí, naopak mi přijde, že to album obohacuje. Je také plná odkazů na jiné hudebníky a písně (například na píseň Boba Dylana, Lay Lady Lay), což tu ale rozebírat nebudu, protože na to nejsem odborníkem. Na první poslech mě tato píseň hned nezaujala, nicméně musím přiznat, že se tu objevuje další silná stránka Lany Del Rey, a to zvláštní způsob, jakým dokáže oživovat minulost (nebo její dojem). Jako hosta si sem přizvala Seana Ono Lennona, který tu skutečně zní jako jeho otec, John Lennon. Je to zvláštní a může to působit skoro až znepokojivě.
         Následuje poslední krátký okruh, který tvoří tři písně, "Heroin", "Change" a "Get Free". Spousta alb ke konci už dochází s dechem, ale "Lust For Life" se právě tu podle mě dostává do nejlepšího bodu. "Heroin" je pomalá píseň s hypnotickým textem a melodií a jedná se o ukázkový případ toho, když se v Lanině případě všechno povede a spojí ve skvělý výsledek. Některé pomalejší skladby ze starších alb Lany Del Rey nefungovaly na sto procent, například "Honeymoon", "Terrence Loves You", "Sad Girl", "Guns and Roses", v protikladu k jejímu průlomovému hitu "Video Games". Vždy se jednalo o pěkné písně, ale něco jim chybělo, jakési napětí nebo kouzlo, a "Heroin" to všechno má. Navíc tato už tak dokonalá skladba ve svém závěru mírně zrychluje a nabírá na intenzitě, což ji posunuje na ještě vyšší úroveň. Jedná se o takovou temnou, pochmurnou ukolébavku, která vypráví o závislosti na heroinu a zničeném životě. Píseň má tíživou náladu, přesto Lanin hlas málokdy zněl tak jemně a sametově jako tady, což vytváří další zajímavý kontrast, kterých je album plné. Text je jeden z mých nejoblíbenějších, protože působí až bolestně skutečně a je velmi obrazotvorný - "Flying to the moon again/Dreaming about heroin/And how I gave you everything/And took your life away"
         Na konci písně "Heroin" je část textu "Makes me feel like I can change" což je přímá spojnice s další písní, "Change." Jen dál to dokazuje jak je album pečlivě vystavené a seskládané s velkou péčí. "Change" je nádherná pomalá balada, na které se myslím nedá najít žádná chyba. Působí velmi citlivě a přesto úderně, obsahuje temná témata a obrazy bomb, zněčištění vzduchu a vody, která se střídají s optimistickým refrénem, ve kterém se zpívá o změně k lepšímu. Refrén má neuvěřitelně příjemnou melodii, z které vychází zvláštní klid.
         Album uzavírá píseň "Get Free", která zakončuje to, co začalo na konci "Heroin" a rozvíjelo se v "Change", a to téma změny a volnosti a svobody. Je to zároveň spolu s úplně první skladbou, "Love", jediná skutečně optimistická píseň. Samotná její melodie je vyloženě radostná, což je u tvorby Lany Del Rey něco velice vzácného a ojedinělého, o to větší to má účinek. Píseň končí slovy - "And now I do, I wanna move, out of the black into the blue" a poklidnými zvuky moře a zpěvem racků. Nedokážu si pro toto skvělé album Lany Del Rey představit lepší závěr. Zaručeně se jedná o její zatím nejlepší album, které o malý kousek překračuje skvělé "Honeymoon" z roku 2015. Jeho následovník je pestřejší, rozmanitější a zase o trošku vyspělejší.

Pokud jde o grafickou stránku, "Lust For Life" je čisté, decentní a elegantní, není na něm žádný rušivý prvek. Uvnitř bookletu se nachází série krásných fotografií a obal prozařuje zpěvaččin vzácný úsměv (a v pozadí je samozřejmě opět automobil, jako na přebalu všech jejích studiových alb).
       
Konečný verdikt: "Lust For Life" se spolu s například albem "Melodrama" od Lorde řadí do skupiny nejvýraznějších nahrávek letošního roku. Jediné slabé místo vidím ve skladbách, kam si Lana Del Rey přizvala hosty, hlavně titulní píseň "Lust For Life" a "Groupie Love", bez kterých by možná byl celkový dojem o trochu lepší. Dlouhá delka nahrávky a nedostatek "hitů" může od poslechu odradit netrpělivé povahy, nicméně pokud se desce věnuje čas a odpovídající pozornost, odmění vás mnohými drobnými detaily a propracovaností. Lana Del Rey se částečně přesunula od líbivého popu k důležitým sdělením, přesto je tu prostor pro další zlepšení. 90%

Nejlepší skladby: Love, White Mustang, Heroin, Change, Get Free

       

Remember Us to Life - recenze

Měl jsem náhlé nutkání zkusit si/napsat nějakou recenzi, a tak jsem přemýšlel, co bych tak mohl rozebrat, protože v poslední době se toho mnoho neobjevilo (tím myslím něco, co by mě zaujalo), jedině snad nová deska The XX, "I See You", ale tu nemám naposlouchanou a taky nejsem úplně nadšený z nového zvuku, který si kapela zvolila, i když chápu že to byl logický a nejspíš nevyhnutelný krok, jinak by ustrnuli na místě. No, a proto jsem se musel ohlédnout až do podzimu minulého roku, který působí neskutečně vzdáleně, natáhnout se tam, popadnout nejnovější desku Reginy Spektor, "Remember Us to Life", a zrecenzovat ji. Je to deska veliké důležitosti, jednak pro Reginu a jednak pro její fanoušky, protože prolomila čtyřletou mezeru která se táhla od vydání "What We Saw From The Cheap Seats v roce 2012. Očekávání byla vysoká, ostatně jako u každé desky této umělkyně, a alespoň podle mě je naplnila. Přiznám se, že Reginu jsem začal doopravdy poslouchat až minulý rok, do té doby sice byla v mém povědomí, ale jen jako jakási neurčitá rozmazaná figura, o které jsem měl poněkud zkreslené představy. Ale jednoho dne jsem poslouchal náhodně poskládaný playlist, jehož významnou část tvořil právě repertoár Reginy Spektor, a postupně se mi dostala pod kůži, což myslím čeká každého, kdo je její hudbě vystavený určitou dobu. Pak už chyběl jen krůček k lásce na první (druhý) poslech a naprosté posedlosti. Od té doby jsem ji poslouchal téměř neustále, prozkoumal všechna alba a rozlouskával významy textů, až jsem konečně dospěl do chvíle, kdy jsem snad schopný vytvořit recenzi jejího nejnovějšího alba. Tak, toto byl zdlouhavý, ale pro mě podstatný úvod, a nyní se můžeme přesunout k podrobné analýze "Remember Us to Life".

Celé album začíná až překvapivě popově. Nechápejte mě špatně, Regina je už od pátého alba "Far" nepopiratelně popovou čarodějkou, ale úvodní skladba "Bleeding Heart" zní velmi popově a taky velmi moderně. V refrénu, kdy zpívá "Never never mind bleeding heart" je velmi výrazné využití elektroniky (musím podotknout, že je jí využito velmi hravě, jinak to Regina ani neumí), a zárověn se svou jednoduchostí a chytlavostí pak skladba působí skoro kýčovitě. Jenomže to se naštěstí změní zhruba v polovině písně, kdy Reginin hlas postupně graduje a zesiluje, až se z líbivého popu stane skoro rock. I tohle je však jen jakási fabule, protože zmateného posluchače vzápětí Regina ohromí náhlým a překvapivým zpomalením a oprostěním se od jiných nástrojů, než piána. A Regina má posluchače nyní přesně tam, kde ho chtěla mít - nalomeného a zmateného ho zcela dorazí neskutečně jemným a emotivním závěrem. Toto je její typický postup, často v písních mění tempa, ale tady to myslím přivedla k dokonalosti.
       "Older And Taller", která následuje, jistým způsobem uklidní ty, které rozladila malá změna stylu v předchozí skladbě. Je to v mnohém zase ta "stará Regina" - milá a hravá a roztomilá. Jednoduchou avšak ne tuctuvou melodii doprovází krásný a chytrý text, který připomíná jaksi modifikovanou "On The Radio" ze čtvrtého alba. Jakoby se zabývala stejným tématem, avšak v mnohém jej rozvíjí a myslím si, že tato skladba je i ve všech ohledech lepší. "And you retired just in timeyou were about to be fired for being so tired from hiring the ones who will take your place", hraje si Regina se slovy a rýmy, jako to tak dobře umí, a baví a fascinuje tím.
        Třetí skladbou je "Grand Hotel", který představuje drobné zpomalení, což však vůbec není na škodu, navíc písen v mnoha místech opět mění intenzitu z temné a narůstající do uvolněné a jemné, a skvěle to funguje a rozhodně nenudí. Mám rád, když Regina zpívá i trochu temněji, a toto je určitě jeden z takovýchto příkladů, zařazený někde za "Genius Next Door" a podobnými pochmurnějšími skladbami, které mají v sobě jistou naléhavost a sílu.
         Následuje "Small Bill$", která stejně jako "Bleeding Heart" do jisté míry působí jako změna, jako něco jiného a nového, víc popového a trochu méně inteligentního. Může za to především hypnotický refrén "La la la, la la la la, la la", který může být i trochu otravný, ale nedá  se mu odepřít opravdová návykovost. A přitom to na mě stále působí jenom jako nějaká hra, říkám si, tohle přece Regina nemůže myslet vážně! A nevím, jestlí myslí, nebo nemyslí, ono je to vcelku jedno. Už jen to, že o tom přemýšlím, dokazuje, že je to něčím zajímavé. Navíc pokud se zaposloucháte do poněkud znepokojujícího textu, význam se změní. Novou dimenzi získává celá skladba i díky videoklipu, který stojí za zmínku, protože je úžasně nápaditý a výtvarně i obsahově zajímavý, jak už bývalo u Reginy dobrým zvykem - je příjemné vědět, že určité věci se nemění.
          Pátá skladba nese název "Black and White" a to tak trochu vystihuje i výsledný dojem. I když je dojemná a do jisté míry opravdu kouzelná, není tak výrazná jako jiné skladby a může proto působit trochu černobíle (ne pro každého). Jde o další zpomalení, a to je následováno dalším, v podobě písně "The Light". V tom bude podle mě právě kámen úrazu, ve spárování těchto dvou písní, které jsou samostatně velmi pěkné, ale dohromady vyniká spíš brilantní "The Light" a "Black and White" se trošku ztrácí a zapadá, není totiž tak zapamatovatelná.
          "The Light" je pro mě jedním z nejvýraznějších a nejsilnějších momentů celé nahrávky. Její melodie je ojedinělá a naprosto jedinečná, pomalá a navozující jakýsi podivný a podmanivý klid. I když nemám rád to slovní spojení, opravdu se jedná o pohlazení po duši. Každý si asi vytvoří vlastní názor, o čem píseň je, ale mě jako hlavní téma připadá naděje, nebo možná naopak něco krásného, co bylo, co by mohlo být, ale již není. Přesto to celé působí opravdu povzbudivě a odevzdaně zárověn, což je velmi zajímavý kontrast. Tato skladba připomíná drahokam vybroušený k dokonalosti. Funguje ve všech svých jednotlivých částech i celkově. 
          Tempo i celková nálada se mění s následující "The Trapper and The Furrier", další vyčnívající skladbou, která nezní jako nic, co kdy Regina Spektor nazpívala. Můžou za to použité nástroje i syrový tón zpěvaččina hlasu, který se v určitém momentu skoro láme v zoufalství a beznaději, kterou je píseň prostoupena. Opet zde funguje známý recept prvku překvapení, prokládání klidného refrénu s dynamičtějšími částmi. Text je alegorickým a satirickým pohledem na svět, kritickým pohledem, pozvednutým prstem. Je neuvěřitelně silný a každý verš pečlivě vybudovaný a vymyšlený. Všechno je tu na svém místě, vše do sebe perfektně zapadá. 
          Osmou skladbou je "Tornadoland" která spolu se dvěmi předchozími skladbami tvoří silnou ústřední trojici nejvýraznějších skladeb. Je zajímavé, že jsou takto pohromadě. Zatímco "The Light" je v této skupince citý vrchol a "The Trapper and The Furrier" dynamický efperiment, "Tornadoland" opět působí jako Regina ve svém oblíbeném prostředí, připomíná její starší tvorbu a akusticky tak trojici upevňuje k zemi. Chytrý text, problém, na který se Regina dívá z nového a neobvyklého úhlu (v tomto případě "And all the monsters in your mind just wanna be nice, They wanna be kind, they wanna play nice" - monstra a démoni v naší hlavě nám vlastně nechtějí škodit, chtějí být hodní), změny tempa a na konci úderná gradace, až dokud se vše nakonec nějak samo nevytratí. Reginin hlas je tu neskutečně jemný a příjemný.
         "Obsolete", která následuje, není ve své podstatě o nic horší, než její dvojče "The Light" - jen mi přijde o malinko méně výrazná. Obě skladby jsou si v mnohém podobné, jedná se o nejpomalejší skladby s velikým potenciálem a emočním dopadem, obě prostupuje smutek. Zde se Regina přirovnává ke starému rukopisu, který už nikdo neumí číst. Je to trefné a výstižné, jediným problémem je, že už je to několikátá pomalá skladba a netrpěliví posluchači se začnou nudit a odpadávat. "Obsolete" nezaujme hned, ale pokud jí dáte čas, vyroste a zesílí a stane se dalším výrazným bodem alba. Navíc zde Regina plně prozkoumává možnosti svého hlasu, jemně jej mění a ohýbá a ono to zní opravdu krásně.
          Desátá "Sellers of Flowers" představuje krátké zrychlení, její mrazivá síla vás pohltí a probudí a vám po zádech přeběhne husí kůže, protože tato píseň je vskutku magická. Tématicky vybočuje od jinak spíš abstraktních témat, protože je velmi konkrétní a obrazotvorná, v oblasti textu vrcholem alba. Jedna z věcí, které na Regině Spektor obdivuji nejvíc, je její schopnost vybírat si témata, o kterých doposud nikdo nezpíval, která jiným nepřišla důležitá, ale ona kolem nich staví svůj vesmír. Nikdo jiný nezpívá s takovou důležitostí o prodavačích květin. (pokud se mýlím, opravte mě) Melodie celou dobu graduje a Reginin hlas stoupá spolu s ní v perfektní harmonii. Stejně jako u "Grand Hotel" je tu všudypřítomná ta prazvláštní naléhavost, přibývá tu tesknost a velkolepost. Jedna z nejleších písní alba. 
          "Remember Us To Life" končí v optimistickém duchu, což je příjemné, písní "The Visit". Hřejivá skladba, která je ovšem opět pomalejší. Nejedná se tu o nic světaborného ani převratného, dostaneme však několik důvtipných řádků a vřelý pocit, který se nám uhnízdí v srdci, pokud jsme při našem poslechu vytrvali a nevzdali se a stále se plně soustředíme. Protože přesně to album vyžaduje - soustředění a pozornost. Každá část alba je pečlivě promyšlena a vybudována, a pokud ji přeslechneme, nebo nepostřehneme, výsledek se začne sypat a rozpadat. "Remember Us To Life" je vyspělejší a jemnější než její předchůdci, přináší pár drobných inovací, které nemusejí všichni postřehnout, a je uzavřenější a introvertnější. Bylo by však škoda její křehkou krásu nevnímat. 

(Deluxe edice obsahuje ještě tři další skladby, "New Year", "The One Who Stayed and The One Who Left", "End of Thought" - všechny tři jsou svým způsobem krásné a zajímavé, vždy trošku jinak, všechny mají co nabídnout, naneštěstí jsou všechny pomalé, a proto doporučuji je poslouchat spíš odděleně od zbytku alba, jako samostatné. Pokud se přidají k základní stopáži alba, to se až příliš prodlouží a navíc se na jeho konci vytvoří jakési vakuum, prostor, kde čtyři pomalé písně splývají do jedné, a tato zkutečnost může být pohlcující a udolávající. Je to škoda, protože například taková
"The One Who Stayed and The One Who Left" je minimálně stejně kvalitní jako "The Visit" a možná by dokonce plnila úlohu uzavření alba lépe. Težko říct. 

Konečný verdikt: "Remember Us To Life" je prakticky dokonalá deska, avšak pouze pro ty, kdo jsou odhodlaní jí naslouchat a plně se do ní ponořit. Kolem ostatních jen propluje. Nemá v podstatě žádná slabá místa, jediným problémem je až příliš vysoký počet písní pomalého tempa, které mohou znít podobně. 

Nejlepší skladby: The Light, The Trapper an The Furrier, Tornadoland, Sellers of Flowers