Ohlédnutí za odcházejícím rokem

Stál jsem sám, na autobusové zastávce, a čekal na autobus, který možná neměl nikdy přijet, protože jsou svátky a světelné tabule s příjezdy a odjezdy odpojené. Do uší mi proudila hudba ze sluchátek, dnes podivně tichá, spíš šeptající, a já přes ni najednou uslyšel zvuk kroků. Někdo přišel a stál teď pár kroků ode mě. Už jsem tu nebyl sám, čekali jsme dva, na noční autobus. Ohlédl jsem se po nově příchozím a hned jsem ho poznal. Byl to odcházející rok. Dnes je jeho poslední den v tomto městě. Dávalo smysl, že to nebude chtít protahovat, nebude se zdržovat s loučením. Nebyl to zkrátka ten typ. Přišel, postaral se, aby si ho všichni všimli a zapamatovali, pak beze slova odešel. Nesoudil jsem ho za to a ani jsem na něj neměl jasný názor. Nelíbily se mi některé věci, které udělal, ale za jiné jsem mu byl vděčný. Bude těžké na něj zapomenout, to bylo jasné. Nadechl jsem se a uhnul pohledem. V dálce jsem zaznamenal dvojici světel prozařujících mlhu. Autobus přece jen přijel, pomyslel jsem si. Sledoval jsem, jak zastavuje, jak otevírá dveře. Odcházející rok bez jediného slova nebo pohledu nastoupil a posadil se do zadní části, kam jsem na něj neviděl. Něco se oddělilo z mé podstaty, jakási mihotavá silueta, snad stín, a tato část mě nastoupila do autobusu taky. Světla zablikala, ozval se signál, dveře se zavřely, autobus odjel. A já se vrátil domů. 

Rok 2017 dnes končí. Připadá mi to hrozně zvláštní, jako by se za něj udála veliká část mého života. Ale myslím, že tak mi asi připadá každý rok. Je to nejspíš přirozené.
Byl to těžký rok, asi nejtěžší v mém životě, protože se stalo moc špatných věcí. Ale byl to i dobrý rok, protože se stalo i několik dobrých věcí a něco velikého a těžkého se zlomilo. Tento článek plánuji jako takové ohlédnutí za tímto rokem - snad nebude nostalgické, protože to nechci. A snad nebude příliš temné, protože to také nechci.

Asi nejvýraznější věc, co tento rok poznamenala, byla moje babička, která je od jara nepřetržitě v nemocnici. Byla to pro mě velká zkouška se s touto změnou v mém životě vyrovnat. Vím, že pro hodně z vás se to možná nebude zdát jako nic tak výrazného, protože jste se s podobnými věcmi už potýkali, ale pro mě to je něco nového. Návštěvy v nemocnici jsou nepříjemné, jelikož jsou zároveň podněcovány podvědomým strachem, že se něco pokazí. Ani po roce vlastně moc nevím, jak se s tím vyrovnat, protože se tím všechno převrátilo naruby - ani ne tak pro mě, spíš pro ostatní - vnímám, jak jsou spolu lidské životy propojené jako spojené nádoby nebo klubíčka příze - otřesy se přesouvají celým systémem. Je to až neskutečné, jak jedna událost může vyvolat spoustu dalších malých i větších změn. Není to něco, co by se dalo ignorovat, a taky se na to dost dobře nedá prostě zvyknout. Asi je třeba se s tím naučit žít.
         Stalo se i několik dalších smutných věcí, ale zatímco píšu tento článek, uvědomil jsem si, že je sem vlastně nechci psát. Já je znám a není tu žádný důvod, proč jimi zatěžovat někoho dalšího. Místo toho se budu snažit zaměřit na ty veselejší a taky abstraktnější věci. Pokud se stalo něco pozitivního, určitě bych neměl vynechat hudbu, protože hudba je jedním z nejdůležitějších hybatelů mého života. Vyšlo mnoho skvělých alb z kterých jsem byl nadšený, od umělců, které mám moc rád. U některých jsem si ani do té doby nebyl jistý, zda ještě vůbec někdy něco vydají. O má nejoblíbenější alba letošího roku se postarala Amy Macdonald, Lana Del Rey, Lights, Aura (to album sice není až tak dobré, ale po šestileté pauze mu ty nedostatky prostě odpustím), Nelly Furtado, Dillon. Lissie vydá nové album na začátku roku 2018 a Florence + the Machine by měli taky, takže už teď je jasné, že to nebude úplně špatný rok. Taky jsem poněkud opožděně objevil a propadl kouzlu St. Vincent, za což jsem rovněž moc rád. Dokud každý rok objevuji něco nového a hezkého, všechno se zdá v pořádku.
         Některé věci se nezměnily - ve škole se cítím pořád stejně ztracený jako první rok. Ostravu jsem si stále neoblíbil, naopak mi přijde, že se můj odpor k ní mírně navýšil. Ale musím říct, že to není mou vinou ani mým rozhodnutím - prostě mám pocit, že mě to město nesnáší, a to je pak těžké mít takové místo rád. Tak třeba, v Bille už mě tam dvakrát naúčtovali výrazně víc, než jsem měl platit. No a na bytě je to strašné, mnohem horší, než minulý rok. Ale... Příští rok si tam pořídím květiny a pak si je asi přenesu na kolej, pokud se mi tam podaří domluvit přestup. A všechno bude třeba lepší. Věřím v to, opravdu. To je vlastně věc, za kterou jsem z tohoto roku nejvíce vděčný - za víru. Už znovu dokážu věřit v to, že se věci zlepší. A to, ač se to možná nezdá, je velká změna a velice důležitá věc.

Na svoje dvacáté narozeniny už si skoro ani nedokážu vzpomenout. Vím jen, že mi bylo smutno. Je mi trochu smutno i teď, když má svět být zase o rok starší, ale asi je to hloupé a bezdůvodné. Ztratili jsme jedno kotě a pořídili si další, přes můj tichý nesouhlas. Sestra ho pojmenovala Cassandra a je strašlivě zuřivé, rozbilo už dvě vánoční ozdoby po prababičce a všichni jsme od něj poškrábaní a pokousaní. Vůbec nikoho neposlouchá, ale večer, když je unavené, je milé.

V jednu chvíli odvezli tátu do nemocnice. Ale už je zpátky a nejspíš v pořádku. Vyděsilo mě to a všechno znejistilo. Ale možná je to v něčem i dobrá zkušenost. Možná jsem ostražitější a všechno se zdá méně samozřejmé. Vytvořil jsem za tento rok tři ručně vyrobené, svázané, nakreslené a napsané knížečky, jejich výroba a dokončení mě těšilo víc, než cokoli jiného. Možná jsem našel něco, čemu se chci dlouhodobě věnovat, protože věřím, že to má smysl. Vyprávění příběhů je podle mě velice důležitá věc. Příběhy mohou změnit svět.
         Viděl jsem několik skvělých filmů, jako třeba "Až na Severní Pól", "Zimní Příběh" a mnoho dalších, na které si momentálně nevzpomenu. Taky jsem hrál několik skvělých her, třeba "Life is Strange: Before The Storm" a "Gorogoa". Přečetl jsem "Pěnu Dní" a "Myši Natálie Mooshabrové". Za to všechno jsem rád. Přestal jsem však skoro úplně psát, což mě mrzí, za posledního půl roku jsem opravdu napsal jen několik málo stránek a i minimum básniček. Myslím, že si dám předsevzetí a vrátím se k denním psacím limitům.

Ztratil jsem kontakt s několika přáteli a našel jiné, za které jsem obvzlášť rád. Na konci roku se všechno začalo zlepšovat (i přes drobná zaškobrtnutí) a já doufám, že to tak bude pokračovat. Dokázal jsem něco, co pro mě bylo vždy velice těžké, přijmout od někoho pomoc, a taky jsem pomoc nabídl - za obojí jsem nesmírně rád. Objevil jsem anime "Natsumeho Kniha Přátel" a "Mushi-shi", obojí se staly mými úplně nejoblíbenějšími seriály, které mě úspěšně dokáží uklidnit a ukonejšit, když se necítím dobře. Taky jsem se díval na skvělé "Over The Garden Wall", což je jeden z nejkouzelnějších seriálů na světě. A tento rok jsem taky mimo jiné vytvořil tento blog a začal na něj psát. I to je jistě dobrá věc.

Vánoce byly přes všechna má očekávaní a obavy docela příjemné, i když úplně jiné, poprvé jsme se neviděli s celou rodinou a slavili svátky poměrně kouskovatě. Příchod Nového roku nejspíš nijak zvlášť slavit nebudu, přesto doufám, že přinese mnoho krásných zážitků a klidu nejen mě, ale i vám(nám) všem. Pokud budete doma jako já, můžete třeba vyzkoušet tohle malé kouzlo, kdy na kousky papíru napíšete události nebo věci z minulého roku, které chcete zapomenout nebo se jich zbavit, a pak je spálíte. Asi to ani není opravdové kouzlo, ale to nevadí. Ostatně, věci nabírají na důležitosti, pokud jim ji přisuzujeme, o nic jiného nejde. Takže myslím, že pokud tomuto kouzlu uvěříme, může skutečně něco změnit. Pokud máte něco, co vás trápí, co vás táhne ke dnu, pokuste se od toho odstřihnout - dlouhou dobu jsem jen odevzdaně přijímal, co mi život házel do náruče, ale teď mám pocit, že mám sílu to alespoň částečně ovlivnit. Pokud se mi nelíbí, co mi život dává, můžu to odmítnout a odhodit (neplatí to o všem, samozřejmě). Často je to obtížné a mě dlouhou dobu ani nenapadlo, že bych se tomu mohl vzepřít. Ale jde to. Takže pokud jste v podobné situaci, začnětě třeba tímhle kouzlem.

 

Pokud si tuhle písničku pustíte dnes přesně v 23:58:39, Regina Spektor bude odpočítávat od deseti a přesně ve dvanáct řekne: "Happy New Year" :)

A mě už nezbývá nic jiného, než popřát vám Šťastný Nový Rok.

Procházka lesem 2

Ve čtvrtek jsem měl zvláštní náladu. Není to tak, že by přišla náhle, myslím, že tam byla celou dobu a jen tiše rostla a krmila se nejistotami a letmými pohledy lidí. Nejsem si jistý, jestli to dokážu správně popsat. Cítim se tak často, takže už je pro mě spíš obvyklejší, když tu ta nálada je, než naopak. Je to taková zvláštní únava, hlavně psychická, která vzápětí přeroste i do únavy fyzické. Je pro mě pak těžké cokoli vytvářet, protože věci, co dělám, se zdají zbytečné a nepodstatné a já se nemůžu ubránit pocitu, že bych možná měl dělat a chovat se jako ostatní, a pak se na sebe naštvu, že takhle přemýšlím, a potom mám výčitky, a prostě mám pocit, že sám sebe roztrhám na maličké kousíčky. Říkám si, že bych měl chodit víc mezi lidi, i když vím, že pak v jejich společnosti trpím (kromě výjimek). Říkám si, že bych si měl najít nějakou další brigádu, nějakou, která je opravdová a kam bych chodil víc a která by měla smysl. Cítím se provinile, že v tomto směru nedělám víc. Cítím se špatně. Cítím se jako přítěž. Právě proto jsem taky souhlasil s tou letošní brigádou v prodejně výtvarných potřeb, kvůli těmto pocitům. A dopadlo to tak, jak jsem si myslel, potrvdilo mi to, že jsem v normálním životě zcela nepoužitelný. Nejde jenom o to, že pokazím i ty nejsnadnější úkoly a maličkosti, především jde o tu děsivou vlnu úzkosti, která mě paralyzuje při kontaktu s lidmi. Nevím, co s tím budu dělat a cítím se zahnaný do slepé uličky. A mám strach.
Pořád mám pocit, že musím někomu něco dokazovat a že se musím snažit být nejlepší i ve věcech, které nezvládám, a tak se tento neúspěch z mojí strany snažím vyrovnávat a kompenzovat alespoň tím, že budu něco vytvářet, kreslit, psát, vyrábět. Asi proto jsem se letos o prázdninách vrhl do výroby dvou ručně dělaných knížek, abych se zbavil pocitu vlastní zbytečnosti. Pomohlo to, krátkodobě. Na druhou stranu, čím víc se takhle o něco snažím, tím je to těžší a já ke konci mnohem víc času trávím chycený v myšlenkách a ležící v posteli, snažíc se přinutit vstát. A zpětně se to zdá jako taková maličkost.

Našel jsem tuhle housenku, myslím, že jsem ji ještě nikdy předtím neviděl. Zajímalo by mě, jaký motýl z ní vyroste. (edit: tak je to housenka můry vapourer, která vypadá docela obyčejně)

 

Každopádně, ve čtvrtek jsem si pomyslel, že mi něco chybí, něco, co jsem možná nikdy neměl, nebo co se ztratilo v průběhu. A řekl jsem si, že půjdu do lesa, protože jsem tam už dlouho nebyl (když jsem šel naposledy, na začátku léta, bylo to tam celé zarostlé a plné komárů a to mě na delší dobu odradilo) a myslel jsem si, že bych tam tu chybějící věc možná mohl najít. Nezdálo se to až tak nemožné, protože v lese nacházím spoustu věcí, jak skutečných tak abstraktních, klid a smíření.
Ve čtyři hodiny jsem vyrazil, do tašky jsem si přibalil jen foťák a mobil a sluchátka. Hudbu jsem poslouchal jen na cestě do a z lesa, v době mezi tím jsem se soustředil na ticho a drobné, skoro nepostřehnutelné zvuky, které v sobě taky mají cosi hojivého. Alespoň že přecházení silnice mi tentokrát zabralo jen pár minut, což by se snad dalo považovat za jistý pokrok. Na cestě jsem opět potkal nespočet bruslařů a jiných lidí, na což už bych si asi měl pomalu zvykat, jen mi to příliš nejde. Ani v lese samotném se to moc nezlepšilo, navíc tam byla velká rodina, která byla velmi hlasitá a pomalá a zabírala celou šířku cesty. Chtěl jsem jim dát náskok, tak jsem zašel na mýtinu, která byla obklopená obrovskými porosty netýkavky žlaznaté, vysoké rostliny jejíž květy silně voní. Je to invazivní (u nás nepůvodní) bylina původem z Himálají.

netýkavka žlaznatá

 

Vrátil jsem se na cestu, jen abych zjistil, že se ta rodina nepohla ani o píď, a tak jsem je předešel a pokračoval dál. Přemýšlel jsem, že zahnu doprava a vydám se lesní cestou, jenomže tam to nyní bylo celé zarostlé kopřivami a nevypadalo to moc přívětivě. Na jaře je to krásné místo, ale teď na podzim už nebyl žádný důvod tam chodit. Tak jsem pokračoval rovně a dál se vyhýbal pohledům a koukal do země. Došel jsem až k místu, které jsem vždycky považoval za své oblíbené (a taky ho tak často uváděl ve všemožných referátech). Je to takové lesní jezírko.
Před jezerem se rozkládá pěkná louka, květy trav svítily ve slunci a kolébaly se ve větru.

Zaujala mě suchá květenství této rostliny, kterou jsem nedokázal hned určit. Nasbíral jsem si z ní semínka a říkal si, že si ji doma možná vypěstuji, ale při sestavování článku mě napadlo, že to bude nejspíš mydlice lékařská. 

 je tam i jedna housenka, jestli ji najdete

Přes louku jsem tedy trochu oklikou došel k jezeru. Stále bylo krásné, i když v mých vzpomínkách je krásnější. Všechny stromy, jejichž kmeny a větve vyrůstaly z vody, byly již mrtvé a jednalo se spíš o zbytky. Do lesa už dorazil podzim (podle mě trošku předčasně) v podobě žlutých topolových listů plovoucích na vodě. Když jsem se přiblížil ke břehu, žáby vrhaly šipky do vody a nořily se do bahna a mrtvých listů. Snažil jsem se je zahlédnout ještě předtím, než se pohnou a zmizí, ale nikdy se mi to nepodařilo. Příliš dobře se maskují. Když jsem se procházel po břehu, bylo mi hezky.

Až pak jsem si všiml rybáře na druhé straně jezera, který mě pozoroval. Myslím, že se bál, že mu vyplaším ryby. Nejdřív jsem uvažoval, že odejdu, ale nakonec jsem zůstal a prošel a prohlédl si všechna místa, která jsem tam znal a měl rád. Jakmile jsem věděl, že nejsem sám, už to nebylo stejné, nedokázal jsem se uvolnit a chovat se přirozeně. Z nedaleka se ozývaly nepřetržité výstřely, jak někdo lovil kachny nebo jinou zvěř. Já se procházel kolem jezera a sbíral kamínky.

Okolí jezera i jezero samotné je nyní hrozně špinavé a zanedbané. Dřív to tak nebylo. Když jsem byl dítě, myslím, že se o tom místě ještě tolik nevědělo. Taky tam bylo víc vody, víc druhů žab, vážky, zvláštní hmyz, spousta druhů vodních a bahenních rostlin, které jsem od té doby nenašel. Když na to pomyslím, je mi smutno. Když jsem byl malý, viděl jsem tu mnohokrát ve vodě plavat veliké užovky se žlutými půlměsíci kolem krku. A viděl jsem ledňáčka. Zpětně si nejsem jistý, jestli je to pravda, jestli se to opravdu stalo. Možná je to jen další z příběhů, které jsem si vymýšlel, aby se svět zdál zajímavější a snesitelnější. A možná ne.
Dnes je to místo plné odpadků. Dokonce tu někdo umístil několik pytlů na smětí, což vypadá hloupě a hlavně to není využívano. Je tu spousta ohnišť. V jezeře pneumatika. Dráty, kabely, igelit. Cihly a jiný stavební odpad navezený k břehům. Na jednom místě někdo dokonce zapomněl několik rajčat, to vypadalo trochu komicky. Ale mě z toho bylo spíš smutno. Popravdě ani tohle všechno nedokáže tomu místu sebrat jeho kouzlo, dokáže ho však utlumit.

                                                                     kapradiny miluju

Je to už hrozně dlouho, co jsem sem přišel a nikdo tu nebyl. Tak dlouho, že už si to ani nepamatuji. Stýská se mi po těch dobách. Ale zároveň vím, že to lidem nemůžu vyčítat, že sem chodí, to rozhodně ne. Třeba je to i jejich oblíbené místo. Lidé nemají právo taková místa vlastnit. A přesto... Přepadávaly mě myšlenky. Třeba bych si měl najít jiné místo. Třeba tohle už patří někomu jinému.

malá lodička (třeba pro vílu)

Když jsem celé jezero obešel, na vodu se mezitím vrátily kachny a vydávaly hlasité zvuky. Asi nebyly mířené na mě, ale stejně, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se mi smějí. Opravdu to znělo jako krutý smích. 

Co mě ale potěšilo, bylo, že ve středu jezera vyrostly plochy jakési vodní rostliny připomínající leknín (i když vím, že to leknín nebyl). Třeba je to naděje, že by se sem ta rozmanitost mohla vrátit. 

větvička hlohu na cestě

                                                                        cesta z lesa

Když jsem jezírko opouštěl, přemýšlel jsem, že bych se vydal ještě dál, k prameni vody, ale cesta tam se mi zdála ten den příliš tmavá, příliš tmavá pro moje už tak dost tmavé myšlenky. Nakonec jsem měl z procházky rozporuplné pocity. Nebylo to asi ani tak příjemné jako spíš nezbytné, vyrazit ven a pročistit si hlavu. Přesto myslím, že jsem odcházel s hlavou plnější, než předtím. 

                                                             dvě životní fáze zlatobýlu

                                                      kvůli této obloze to ale mělo smysl

Nakonec jsem nenašel to, v co jsem tajně doufal, že najdu, to, co vlastně nevím co to je. Ale ani tak to myslím nebylo zbytečné. Navíc, kdo vůbec může v dnešním světě říct, co je zbytečné a co ne? Co má význam a co ne? Myslím, že je to velice složité. Smysl všeho asi nemůžu najít na jedné procházce v lese. To bude těch procházek chtít víc. Ale našel jsem několik pěkných kamenů. A to nezmizí, pokud je někam nezahodím. Možná je položím do zahrady, nebo se mi budou jen tak válet na stole, nebo s nimi dozdobím mechové terárium. Kdo ví.

Haiku (a výlet do Ostravy) 2

Kdo jsem a co jsem
nejsem si vůbec jistý
vím jen, co nejsem

Je to jako stát
po kolena v řece
odplaví mě snad?

Někdy jsem jako
vitrážové okno a
jindy jako déšť

Mlžná krajina
a prastaré aleje
to vše teď mizí

Vždy máme možnost
ale to není pravda, že?
měnit nesmíme

Špendlíky spadnou
jako slunce za hory
nevrátí se víc

Malá vlaštovka
posel štěstí v dlaních
opustil můj svět

Člověk se mění
zanedlouho bude stín
nevím, co s tím

Jsou potichu
asi už dávno usnuli
moji démoni



Proč na mě kouká
já nejsem televize
vypni mě prosím

Šustící alobal
v koutku oka se rodí
zbytečná slza

Ubohá troska
pohřeb pro mé tajné já
prosím neplakej

Zelené lesy
zdráhavý nádech duše
náhlé výkřiky

Modrá jezera
možná se sejdeme a
já se utopím

Je mořská panna
nájem platí jen občas
v akváriu

Někdy máme strach
a někdy jsme stateční
- to nám moc nejde

Léto nemám rád
bere mi přátele
a zabíjí je

Stopy ve sněhu
možná se rozpustí, ale
nikdy nezmizí

Je mi zas úzko
Schoulím se do klubíčka
A pak tu usnu

Vymalovat svět indigem
A nic by nebylo víc než obrysem
Více než stínem

Občas se poztrácejí
Občas je něco přejede
Rozmetá drobné kosti
Malinká koťátka
Teď už se procházejí
Po modrém Měsíci
V kráterech spávají
A možná se nikdy nepotkají
Protože Měsíc je tak obrovský

Znám dívku
a ta k smrti milovala vlčí máky
Občas si je tiskla k hrudi
aby to vypadalo, že umírá
a že jí do srdce zajeli nožem
Jednou tomu sama uvěřila
Odkvetla pak jako vlčí mák
a já za ní musel přijít ve snu
a říct: "Ty neumíráš, to jen cítíš život."















V sobotu jsem jel do Ostravy, ne proto, že by mi začala škola nebo že by snad bylo potřeba něco řešit s bytem, i když to taky brzy přijde, jel jsem tam, protože jsem si potřeboval koupit papíry na výrobu malé knížky (v průběhu prázdnin jsem vyrobil jednu a z výsledku mám radost, tak jsem si říkal, že zkusím ještě další). V Olomouci takové papíry kupodivu nemůžu sehnat, jediné použitelné jsou šíleně drahé. Říkal jsem si tedy, že když už tam musím, tak to alespoň pojmu jako výlet, jenomže to celé nějak nevyšlo. (tak to většinou dopadá, když si něco plánuji)
Koupil jsem si lístek na RegioJet a brzo ráno nasedl na prvním nástupišti na vlak číslo 1001 do vagonu 1 a na sedadlo číslo jedna. Proti mě seděl takový zvláštní pár, mohutná paní a subtilní muž, a společnost mi dělali celou cestu. Jak už jsem se zmínil, byli opravdu zvláštní, pořád si vyměňovali intimní gesta, ten muž mě neustále pozoroval takovým divným pohledem, a když si jednou odskočil, tak pak začal hrozně křičet, což všechny vyděsilo, ale když se vrátil, tak se smál. Měl jsem v tu dobu sluchátka, takže jsem to celé moc nepochopil.
      Když jsem vystoupil na nádraží, začalo hrozně silně pršet, což mě docela zaskočilo, a tak jsem čekal a nechal odjet několik tramvají, dokud se to nepřehnalo. Pak jsem si zajel do papírnictví Praktikpapír ( což je mimochodem naprosto skvělé a obrovské papírnictví, můžete tam sehnat snad úplně všechno, i věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují). Papír, který jsem tam bral minule, a pro který jsem tam šel, tam tentokrát nebyl, a tak jsem musel vzít takový hladší a víc do žluta, tak doufám, že to nebude vadit. Taky jsem si koupil balení velkých kovových sponek na spínaní papírů, je to užitečné, ale asi vám úplně nedokážu popsat jak to vypadá a co to vlastně je. Vlak zpátky mi jel až o čtvrt na jednu, takže jsem měl ještě spoustu času, a protože v sobotu byla většina jiných obchodů a antikvariátů zavřených, tak jsem vyrazil do obchodního centra Karolina. Ne že by to bylo zrovna mé oblíbené místo, nicméně je tu prodejna hudby bontonland, a tam vždycky trávím čas rád, probírám se cédéčky a zapomenu na svět. Strávil jsem tam asi tři čtvrtě hodiny, ale tentokrát jsem tam nenašel příliš úžasných věcí. Vlastně jsem doufal, že tam budou mít nové album London Grammar, a byl jsem už rozhodnutý si ho koupit, ale neměli ho, což mě mrzelo. Měli tam ale Melodrama od Lorde a Born To Die od Lany Del Rey, a obě tato cédéčka jsem chtěl, ale dlouho jsem se nemohl rozhodnout a taky jsem měl nepříjemný pocit, že si to nezasloužím, i když pořád šetřím kde se dá, a tak jsem do toho obchodu několikrát vešel a pak zas odešel a určitě to muselo vypadat, že jsem se zbláznil. Nakonec jsem si koupil to album od Lany, protože bylo o půlku levnější, ale stejně jsem pak měl výčitky.
      Pak jsem měl pořád ještě hodinu času, tak jsem procházel Karolinu a hledal něco zajímavého, přičemž jsem zapadl do knihkupectví, ale nenašel nic, co by mě zaujalo, a do obchodu s hrami, což mě jen ujistilo v tom, že hry na počítač už se skoro neprodávají, jen na ty ostatní platformy, co nemám a neznám. Nějak mi z toho bezcílného bloudění bylo smutno, tak jsem se posadil na schody a přišel za mnou člen ochranky a upozornil mě, že tam sedět nesmím, ale o metr dál na koberci ano. Tak jsem se omluvil a odešel. Nahoře byla jakási akce, ve které měly amatérské nebo neznámé skupiny/kapely/hudebníci možnost tam přes léto hrát, a tak jsem sledoval, jak se tam připravuje kapela jménem Easy Steps, bylo mi jich trochu líto, protože se tam na ně nikdo nepřišel podívat, a navíc se jim nedařilo napnout plachtu se znakem kapely. Nakonec se jim to podařilo a když začali hrát, už tam asi šest lidí stálo, tak jsem si poslechl první písničku, zatleskal, a pak už jsem musel zase utíkat na vlak.
      Nevím čím to je, ale prostě vždycky když cestuji (hlavně sám, protože když jsem s někým, tak mě to nutí předstírat, že jsem v pohodě), tak mě přepadá hrozný smutek a dost často mi začnou samy od sebe slzet oči, prostě jenom tak, a může se to stát třeba i když v Olomouci nasednu na autobus nebo na tramvaj abych nakoupil na snídani. Je to vlastně docela komické. Ale hlavně je to divné.
      Cestou zpátky do Olomouce jsem se stačil znovu naštvat na České Dráhy, tentokrát proto, že vám o prázdninách neuznají studentskou slevu. Když jsem se posadil, tak za mnou po pár vteřinách přišla vietnamská (nejspíš?) slečna a ukázala mi, že má rezervované místo, na kterém sedím. Já prostě ty expresní rezervace nechápu a nepochopím je asi nikdy, i když mi to jedna paní průvodčí vysvětlovala, a ujišťovala mě, že tam sedět můžu, že stačí mít koupenou jízdenku na nádraží, a ne i místenku. Pak jsem to už vzdal, protože se mi nechtělo ze sebe dělat blázna a sedat si někam, kde riskuji, že mě zase někdo vyhodí, tak jsem si šel stoupnout do toho meziprostoru, což mi nějak obecně neudělalo dobře. Domů jsem se vrátil unavený, hladový (protože jsem si říkal, že na jídle ušetřím, a tak jsem si nic nekoupil), s bolestí hlavy a věcmi, které nebyly úplně přesně to, co jsem zamýšlel. Nicméně, papíry to jsou a snad se mi z nich tu knížku vyrobit podaří, a taky mám konečně debutové album Lany Del Rey, které od té doby pořád poslouchám, takže všechno rozhodně není špatné a já si nechci neustále stěžovat, takže už s tím přestanu.

No ano, zapomněl jsem, jakou tohle všechno má vlastně souvislost s haiku a proč to sem v první řadě píšu a proč jsem to všechno spojil do jednoho článku. To je mi podobné. Je to tak - na této cestě do Ostravy jsem totiž popsal jednu stránku mého zápisníku haiku, ve kterých se odráží střípky mého nedávného života a zážitků. Nejsem si jistý, jestli ty střípky sem mám psát, nebo jestli si uděláte obrázek sami, vlastně... Myslím, že tam tentokrát vysvětlivky přidávat nebudu a nechám to na vaší fantazii. Třeba by to ztratilo kouzlo, kdybyste věděli, co mě k napsání vedlo. Nicméně, pokud vás něco z toho zajímá a jakékoli haiku by vám moc vrtalo hlavou, můžete to napsat do komentáře a já vám to rád osvětlím. Nechci to sem psát částečně i z toho důvodu, že jde často u smutné věci a nechci, aby to působilo, že se dožaduji pozornosti nebo lítosti. Jinak, jen na vysvětlenou, ty poslední dva trojveršové útvary nejsou haiku, jen takové náhodné básnění... Stejně tak ty dvě delší básně, ale to jste určitě poznali.

Protože nejsem jako Petr Pan

Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že když si něco budu opravdu silně přát, splní se to. Nevím, kde jsem k tomu přišel. Víra a sny se prostě zdály být tou nejmocnější silou v dětském světě. V průběhu času jsem si takhle přával různé věci. Když sáhnu co nejdál do paměti, tak první taková věc, kterou jsem si přával, bylo aby se všichni lidé na zemi měli rádi a aby se neděly žádné špatné věci. Já vím, já vím, byl jsem asi divné dítě. Vlastně ani přesně nevím, jak si to mám zpětně vysvětlit. Nejspíš jsem takové věci prostě silně vnímal, a v dnešní době se jim nedá vyhnout, protože zprávy z celého světa k nám přicházejí jakoby se děly někde za rohem.
A jak jsem si to přál? Však to znáte, při sfoukávání svíček na dortu a v různých jeskyních, kde se máte dotknout krápníku a něco si přát, a taky před spaním.
       Takovou druhou věcí, co jsem si přál, snad trochu později (nebo naopak dřív?) bylo, aby na světě existovala magie, kouzla. Každé to přání tak trochu odráželo to, čím jsem zrovna procházel. V tuto dobu jsem neměl žádné přátele, byl jsem nešťastný a osamělý, chycený ve svých fantastických příbězích, a jedinou možností, která by svět udělala snesitelnějším, byla právě kouzla. Myslím, že jsem si nikdy nebyl docela jistý, zda něco takového existuje, ale chtěl jsem si to přát, a stačila mi jen malinká naděje. Vždycky jsem tomu chtěl věřit, ale zároveň mi to moje povaha nikdy úplně nedovolila. Mohl jsem předstírat, že tomu věřím, ale nebyla to pravda. A uplynulo zase několik let, sfouknutých svíček a osahaných krápníků.

Třetí a předposlední věcí, kterou jsem si takhle přával, bylo, abych nikdy nevyrostl. Snad mi došlo, že má předchozí přání jsou nesmysly a že jsou to příliš velké věci, ovlivňující celý svět, a proto mi nemohou být splněna. Tak jsem si přál zůstat navždy dítětem. Vždyť to ovlivní jen mě - to není tak veliká věc. V tu dobu mě děsila představa, že někdy budu jiný, někdy brzo, že vyrostu a budu věci vnímat jinak. A popravdě mě to stále děsí, i když jsem už vyrostl. Neřekl bych, že je to dítě pryč, že jsem na konci přeměny, ne, jsem někde za půlkou. Možná se to ve mě vzalo právě z příběhů o Petru Panovi. Nevím. Zdá se to logické. Knihy mě v tu dobu ovlivňovaly víc, než cokoli jiného. Měl jsem ty příběhy rád, o chlapci, který nikdy nezestárne. Byl to můj hrdina. Chtěl jsem být jako on. I kdyby to mělo znamenat, že budu osamělý a opuštěný. Protože přesně takový Petr Pan byl. Děti, které se k němu dostaly do Nezemě, vždycky nakonec odešly a zestárly, i když zprvu nechtěly. Myslím, že příběhy o Petru Panovi nejsou ve své podstatě veselé, ale já v nich hledal něco ještě temnějšího, něco mnohem hlubšího, co mě posedlo. Znáte tu část, kdy děti věří, že jakmile se jich dospělý zeptá, co budou dělat, až vyrostou, a ony odpoví, je jejich dětství ztracené? Já tomu věřil. A měl jsem panickou hrůzu z každého takového rozhovoru. Vyhýbal jsem se jim. Neodpovídal, nebo říkal, že nevím. Ale nešlo to napořád. Samozřejmě že ne, to není možné. Protože naše dětství je ztracené i bez toho.

 Petr Pan má spoustu přátel, ale jakoby to celé nebylo opravdové - jeho život, on sám. Děti jsou tu s ním, a on je štastný, a ony taky. Pak se jim ale začne stýskat po rodinách a odejdou a vyrostou - a na Petra si pamatují, zezačátku jej obdivují, ale jak stárnou, začnou ho litovat, protože nic, co má, není skutečné. Postupně sami sebe přesvědčí, že ani neexistuje. Že si ho vymysleli. Jenomže Petr Pan tam stále je, ve své Zemi Nezemi.  Se Zvonilkou. A přijdou další děti a Petr je šťastný. A pak odejdou. A přijdou další. A Petr je štastný. Nic jiného si nemůže připustit. Žije přece tak, jak si vždycky přál. Nemůže si připustit, že to nemá smysl. Že je vlastně osamělý, neštastný. Že žije ve lži, zachycený ve snu, který se mu zdá pořád a pořád dokola. Každý den.
        Já nejsem jako Petr Pan. Bohužel. Naštěstí. Záleží jen na úhlu pohledu, na tom, kdo se ptá, kdo píše, kdo čte, kdo rozhoduje. I když jsem si to tak moc přál, nezůstal jsem dítětem. Vyrostl jsem. Když jsem byl malý, ostatní děti se nemohly dočkat, až dospějí. Já na tom neviděl nic magického. Řekl bych, že jsem nebyl tak hloupý a naivní jako ony, jenomže jsem byl, jen jiným způsobem. Pořád jsem. Pravdou však je, že jsem si vždycky uvědomoval určité věci dřív, než ostatní. Ne že by mi to kdy bylo přineslo něco dobrého, to ne.
        Nešlo jen o to, že se změním zvenčí, i když i to bylo těžké přijmout. To, co mě děsilo nejvíc, byla představa, že se změním uvnitř. Další věc je, že víc než to, že stárnu já, mě děsilo, že budou stárnout lidé kolem mě, a jednou tu pak ani nebudou. V tu dobu jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Nevím, jestli se s tím dokážu vyrovnat nyní. Nejraději bych žil v nějaké časové kapse, kam bych si zatáhl všechny, které mám rád, a nikdo by tam nestárl. Ale to byl jen hloupý dětský sen.

Občas si připadám strašně starý. Ale myslím tím spíš svou duši - přijde mi stará a unavená, přijde mi, že toho hodně ví. Můj zevnějšek je stále mladý, i když si někdy snažím vnutit opak. Možná by to mělo být naopak, mít mladou duši uvnitř starého těla, tak se to alespoň říká, ne? Ale čím jsem starší a čím víc toho vím, tím jsem přesvědčenější, že to není možné. Vždycky jsem sám sobě sliboval, že uvnitř zůstanu stále stejný - že si zachovám svou fantazii a dětský pohled na svět. Ale i když bych řekl, že se mi to dokonce i částečně povedlo, přece to není stejné, a ani nemůže být. Všechno v našem okolí nás ovlivňuje a formuje, pomalu a nenápadně. Mění nás svět a taky lidi v něm. Mění nás jejich krutost i jejich láska. A asi se tomu nejde úplně ubránit, alespoň pokud můžu soudit podle sebe. Když se ohlédnu za svým dětským já, je mi smutno, protože mu musím říct, že se mi to nepodařilo. Snažil jsem se, opravdu, ale svět mě tak nějak semlel. Někde mě vytvrdil a jinde naopak učinil zranitelnějším. Napadá mě přirovnání ke keramice. Výrobky z hlíny vkládáme do pece, aby se hlína vypálila, ale někdy místo toho praskne. Musím říct, že jsem popraskal na mnoha místech. Ty praskliny jsou všechny moje strachy a obavy a paranoie a slabiny. Mám jich opravdu hodně. Někdy se divím, že vůbec držím pohromadě, když jsem takhle polámaný. Jednou se mi o tom zdál takový sen, podíval jsem se do zrcadla a moje kůže byla celá ropraskaná, v tom snu to hrozně bolelo.

Moje dětství rozhodně nebylo idylické (vlastně bylo, když jsem byl doma, všude jinde to bylo většinou hrozné, tak jsem alespoň mohl snít a pak se všechno zdálo lepší), takže ani nevím, proč bych se tam chtěl vracet. Vlastně se asi nechci vracet. Nerad se vracím. Přijde mi, že už jsem na jiné cestě, která vede někam jinam, a já musím teprve zjistit kam. Často přemýšlím, co bych udělal, pokud bych měl možnost vrátit se a prožít dětství a kolotoče škol znovu - nakonec jsem došel k tomu, že bych to už podruhé podstoupit nedokázal. Něco by mohlo být lepší a něco horší. A stejně, takovou možnost žádný člověk nemá.

Když se nad tím zamyslím, tak trochu se mi to přání vyplnilo, takovým tím divným způsobem, jakým se přání plní v pověstech a pohádkách. Celou základní školu jsem byl nejmenší a když se podívám na fotky z deváté třídy, vypadám, že jsem se tam zatoulal z té šesté. Na střední to bylo dost podobné. A když jsem teď na vysoké, tak vlastně taky, jen jsem to přestal tak sledovat. Hlas se mi taky měnil později než ostatním. Měl jsem s tím tehdy dost problémy. Jednu chvíli jsem kvůli tomu zcela odmítal mluvit. Musel jsem s tím chodit do nemocnice, aby mě vůbec rozmluvili a aby se mi hlasivky úplně nezablokovaly. Na nějakém dalším vyšetřením pak zjistili že jsem celkově nějak opožděný, myslím ve vývoji, a že prostě rostu pomaleji, naštestí se to ale nijak dál neřešilo. Tohle jsem vlastně ještě nikomu neřekl. Dlouho mě to tížilo tak je příjemné to napsat. Jakmile se něco napíše nebo řekne, jako by to trochu ubralo na děsivosti a malinko se to zmenšilo.

Často přemýšlím nad jednou věcí, ohledně stárnutí. Lidé si nás pamatují tak, jak vypadáme v našich posledních okamžicích. Ale to často není podoba, se kterou se ztotožňujeme, možná bychom raději chtěli, aby si nás pamatovali jako mladé nebo jako děti nebo když nám bylo třicet tři let a půl. Kdo může říct, že naše poslední podoba je ta jediná správná? Vždyť my v sobě stále obsahujeme naše dřívější mladší tváře a osobnosti, jen nejsou navenek viditelné. Drtivá většina lidí zemře ve stáří, proto si drtivou většinu všech lidí budeme pamatovat takto. A jediný způsob, jak tomu zabránit je zemřít mladý. To je přece šílené a dost drastické řešení, ne, to není řešení. Pravdou je, že věříme, že náš zevnějšek odráží a zrcadlí to, co je uvnitř - nebo se o to alepoň snažíme. Jen jsem chtěl říct, že chápu lidi, kteří se rozhodnou podstoupit plastickou operaci, protože věřím, že to nedělají proto, aby byli krásnější, ale aby se víc posunuli k tomu, jací opravdu jsou, nebo jací si myslí, že opravdu jsou. Spousta lidí to odsuzuje, ale přijde mi, že v tomhle vidím zase o trošku dál. Nic není tak jednoduché. Nejspíš to není řešení, ale pokud jim to pomůže cítit se lépe a více sami sebou, tak jak o tom někdo může říct, že je to špatné?
      Stojím v koupelně a dívám se do zrcadla a říkám si, že jsem to víc já, než kdy budu. Chtěl bych, aby to tak už zůstalo, možná se i vrátit o několik málo let zpět, ale nejde to. Cítím, že mě právě v tento okamžik můj zevnějšek odráží víc, než kdy předtím. Nenáviděl jsem se, a i když k tomu stále mám občas sklony, většinou se akceptuji. Zhubl jsem a vlasy mám takové, jaké chci, ne nějaký pokažený účes z katalogu z holičství. Připadá mi, že takhle bych chtěl zůstat. Ale vím, že za rok nebo za dva budu zase vypadat jinak a pak zase. Nějak se mi s tím těžko smiřuje. Jsem momentálně jaksi plný rozbolavělých pocitů. Asi bych měl s psaním tohoto článku počkat, až se nebudu cítit tak špatně, ale já nechci čekat, navíc ho mám rozepsaný už dlouho a je slepovaný z tolika kousků, že se bojím, že vůbec nebude dávat smysl.
       Prostě, je těžké mít se rád takhle, a je mnohem těžší představit si, že bych se mohl mít rád někdy později. Nějak si nedokážu představit, jak budu starý a lidé se na mě budou dívat určitým způsobem. Nedávno mě nějaký malý kluk pozdravil "dobrý den, pane" a mě to hluboce zasáhlo. Necítím se jako pán. Najednou jsem se cítil zase jak dítě, a chtěl jsem mu říct, že jsem jen o pár let starší. Ale vlastně už jsem o trochu víc let starší. A co až mě budou v tramvaji pouštět sednout? A co až budou říkat, že už jsem světu dal vše, co jsem mohl, a už mě není potřeba?
Dokud jste mladý a stále tak trochu vypadáte jako dítě, což já asi vypadám, tak se vám toleruje určité dětské myšlení a uvažování, které jsem se snažil si ze všech sil uchovat, jak jen to bude možné. Ale čím jste starší, tím je to víc nežádoucí a divnější. Přijde mi, že je na všechny vyvíjen hrozný tlak. Na děti, aby dospěly, na dospělé, aby zestárli,na staré, aby se odklidili někam, kde na ně nebude vidět. Je to takový podivný koloběh nucení a mě je najednou smutno. Cítím se sám.

Hned mi bylo jasné, jakou písničkou tento článek doprovodím. "Peter Pan" od Jacqueline Emerson jsem jednu dobu pořád poslouchal, mohlo mi být tak šestnáct?. Mimochodem, hrála moji oblíbenou postavu v Hunger Games, Foxface.


Peter Pan byl odsouzený zůstat navždy sám, protože všichni stárli, zatímco on zůstával stejný. Nyní mi přijde, že i já jsem odsouzený zůstat sám, protože stárnu na povrchu, ale uvnitř zůstávám stejný.

Už si nepřeju nikdy nevyrůst, protože jsem už vyrostl. Vlastně už ani moc přání nevyslovuji. Naposledy jsem si přál, abych byl šťastný. Zatím se to bohužel nevyplnilo, i když se mnohdy zdálo, že jsem tomu docela blízko. Účelem tohoto článku není vyvolávat soucit nebo lítost, a ani to nechci. Jen se potřebuju z některých věcí vypsat, protože je nemám komu říct. A některé mám komu říct, ale neřeknu, protože by je to bolelo. A to nechci.

Květnový fotodeník

Už si začínám pomalu zvykat na zvláštní způsob, jakým své fotodeníky vytvářím: Na začátku měsíce to mám v hlavě, plánuji, připomínám si, že musím pravidelně fotit, a u toho to i zůstane. Nevím jestli je to tím, že se nic neděje, nebo nenarážím na nic zajímavého, nebo to prostě nehledám či nevidím. Pak je najednou půlka měsíce pryč a já začnu hystericky fotit všechno kolem sebe, říkám si, že z toho přece žádný fotodeník nemůžu vytvořit a že to dopadne uboze. Ale ke konci se jaksi zklidním a začnou se objevovat zajímavé věci, které stojí za vyfocení. A já mám najednou hromadu fotek na nový fotočlánek a jsem spokojený.

Květen je jeden z mých nejoblíbenějších měsíců. Všechno kvete. Mám narozeniny (i když to se nemusí počítat jako pozitivní věc). Je teplo, ale ne horko (horko nesnáším, strašně mě vyčerpává a pak ani nic neudělám) jako v létě. Taky vychází spousta nové hudby a knížek a snad i filmů, i když já je spíš objevuji hodně opožděně. Prostě, všechno je fajn.

Hledal jsem měsíc a našel jeho odraz v zrcadle. 

Naše kočka si občas zaleze pod povlečení peřiny a my o ní vůbec nevíme. Dokud si na ni někdo nesedne.

 Rád fotím oči. Když je vidím takhle zblízka, tak se zdá snadné uvěřit tomu, že jsou branou do duše člověka. Nebo nějakou jinou branou. Nebo černou dírou, jež polyká světlo a snad jej zase vyplivuje v nějakém jiném vesmíru.

 Máte rádi vlastnoručně vyrobené dárky? Já ano. Rád je vyrábím a ještě raději dostávám. Máte rádi vyrábění takových dárků na poslední chvíli? Je to trochu stresující. Toto jsem namaloval pro máminu kamarádku, protože na mě byla vždycky hodná a když jsem byl dítě tak mi dávala k narozeninám polodrahokamy a mušle. To byly vždy ty nejkrásnější dárky.

Tento podchod, který vede k Fakultní nemocnici, působí tak trochu jako průchod do pekla. Nebo jiného ošklivého místa. 

trhlina v časoprostoru

ta úplně nejrůžovější sedmikráska na světě (pokud najdete růžovější, dejte mi vědět a já to opravím na druhou nejrůžovější sedmikrásku na světě)

rozbitá obloha a zrcadla města, tam kde si ptáci tříští svá křídla

A další srdce. Když se na to zaměříte, je jich kolem opravdu hodně. 

stíny kaštanů a letokruhy

jak se mi většina grafitti nelíbí, tak zrovna u fakultní nemocnice je jedno opravdu pěkné. Je to takový závěs sešitý z mnoha různých stylů. 

konec toho závěsu tam přitloukají dva kluci :)

Není to tu vidět, ale na stěně ostravského bytu je napsáno: "Já s tím vážně musím něco udělat." Musím. 

list kaštanu půlí silnici v půli

když jsem šel jedno ráno do školy, kaluže byly takto krásně pomramorované. Je to pyl z kaštanů, myslím.

Šel jsem se podívat na obhajoby závěrečných prací. Nechtělo se mi kvůli tomu jezdit do Ostravy, ale taky se mi to nechtělo ignorovat. A pořídil jsem tam tuto fotku, která se mi opravdu líbí. Vypadá, jako by byla pečlivě promyšlená, a přitom jsem to jen tak rychle blikl. Ležel tam origami jeřáb. Potěšilo mě to, protože já sám je všude skládám a nechávám, v restauracích, čajovnách, ve škole, na ulici...

Tohle je jedna z prací, které se mi tam líbily (a zrovna nebyla od našich studentů, cha)

V polovině obhajob jsem utekl, protože 1) už mi to stačilo 2) nebylo mi dobře 3) protože jsem chtěl stihnout sestřiny narozeniny. Snažil jsem se vyhnout zbytku výpravy a tak jsem kamsi odbočil a ztratil se. Ale našel jsem spoustu opravdu krásných grafitti. V tomhle je Ostrava před Olomoucí napřed.

grafitti 2

grafitti 3

grafitti 4

parádní slon, škoda že se loupe

mandala

houby

Zajíci, žij pozitivně. A pak ho chudáka zastřelili. 

To já taky. 

Miluju, když se vlak ráno naplní slunečním světlem.

pivoňka

Tahle to vydalo (a možná stále vypadá) v polovině května na olomouckých tramvajových zastávkách. Někdo všude vylepil srdíčka. Přišlo mi to skvělé. 

Rozrazil rezekvítek pro babičku. Slaví svátek ve stejný den, jako já. A prababička se narodila taky ve stejný den. 

Kotě mě pozoruje z vrcholku skříně. V příštím okamžiku na mě skočí. 

Našel jsem svůj starý krasohled. Hned jsem si musel vyfotit několik fotek, ale nechtěl jsem to tu zahltit, tak přidávám jen jednu. 

Bublinky ve váze. Vypadají jaksi kouzelně.

jeden okvětní lístek v jezírku

připadá mi, že se v každém pupenu ukrývá celý nový vesmír

pohled na svět skrz žebroví listu

vlastně ani nevím, co jsem tím chtěl říct

stínohra

najdi myš a uvidíš

(tu je)

večerní světlo v kaštanech

cosi jako úsměv a pitomý vlasy, ale to je fuk

opravdu krásný deštník, že?

trhlina v časoprostoru 2

Tak tady mi je naposledy devatenáct...

Na cestě do Hornbachu vídávám toto zvláštní zátiší, dívám se na něj z výšky. Pokud jde o to, proč jsem tam šel, tak jsem si tam chtěl koupit sukulent, ale nebyl tam ten, co jsem hledal, tak jsem odešel s prázdnou.

v tobu zrovna začínaly kvést šípkové růže

 

barva se mi zkroutila do takové poetické spirálky

Před pár dny jsem se vydal sbírat okvětní plátky růží a pak z nich vyráběl sirup.Nejsem si jistý, jestli jsem si někdy všiml, jak moc ty plátky připomínají tvar srdce.

rozbité věci, zlomené duše

-

doma bylo velké slepování rozbité keramiky, protože se konečně koupilo lepidlo. Je to dobrý pocit, vracet život rozbitým věcem. 

Fólie pohozená kdysi dávno v lese. Vypadala skoro jako led. 

nejsem si jistý, co je to za rostliny, neznám jejich jméno

Vydal jsem se na další výpravu do Černovírského lesa, myslel si jak to bude příjemné, a dost jsem se zklamal. Zaprvé bylo hrozné horko (a já si vzal svou nejteplejší mikinu) a zadruhé je celý les zamořený komáry (na tom není nic tak moc divného, všude jsou tam mokřady a jezírka) ale co je horší, i housenkami zavíječe zimostrázového. Ty housenky vytváří ty smotky, které jsou vidět na fotce, a na mnoha místech ožraly všechno listí ze stromů - těžko říct, jestli takto oslabené stromy vůbec mohou přežít. Zavíječ zimostrázový je můra pocházející z Asie, nikdy předtím se u nás neobjevila (pokud vím) a nyní napadá zimostrázy (a jak jsem zjistil, chutnají jim i další věci) v zahradách po celé republice, někde je stav až kalamitní. Zavíječ zimostrázový narozdíl od jiných můr a škůdců přezimuje a žije tři roky. Docela mě to znepokojuje, protože to na mě působí jako opravdu závažná nerovnováha v přírodě. 

Nevíte někdo, co je to za broučka? Vypadá trochu jako chřestovníček liliový, ale ten to není. 

Velké přesazování orchidejí. Některé už byly veliké tak jsem je rozdělil na víc a nakonec jich bylo opravdu HODNĚ. Vůbec nevím, co si s nimi počnu, ani se mi nevlezou na okno.

Tady svůj květnový fotodeník zakončím. Snad vás něco alespoň malinko zaujalo. :)