neděle 8. října 2017

Zářijový (sabotovaný) fotodeník

Jsem tu zpět s fotodeníkem, tentokrát z měsíce září. Divíte se slovu "sabotovaný" v titulku? Je tam proto, že se tento fotočlánek opravdu technika pokusila sabotovat a přerušit tak čáru a půlroční tradici fotodeníků na mém blogu. Když jsem fotodeník sestavoval, zjistil jsem, že veškeré fotky v mém mobilu za poslední měsíc zmizely. Zůstalo tam jen pár fotek z dvou posledních zářijových dní. Moje první myšlenka byla, že tentokrát fotodeník prostě nebude. Ale pak jsem se procházel i fotkami z foťáku a i když ani tady jich nebylo příliš, řekl jsem si, že to stejně zkusím. Takže se předem omlouvám za to, že tento fotodeník bude kratší a méně rozmanitý než jiné, opravdu nebylo moc z čeho vybírat. Opravdu mě mrzí, že ty fotky zmizely, protože mnoho z nich bylo docela povedených a zajímavých. Ale co, nic s tím už nenadělám. Přesto však stále nechápu, proč a jak k tomu vlastně došlo. Navíc jsem si díky tomu uvědomil, jak málo věcí si bez těch fotek pamatuji a jak ten měsíc skoro jako by ani nebyl. Ty fotky opravdu fungují trochu jako deník.

Tento fotodeník uvádím jednou z mých nejoblíbenějších zářijových fotek - vznikla když jsem v náhlém popudu vyběhl před dům vyfotit si mraky a zrovna nade mnou přelétávalo toto ptačí hejno. Ještě že mám svůj věrný deset let starý nikon, který mě ještě nikdy nezradil (pouze v šeru).

Ještě jedny mraky - tyhle mi přišly opravdu magické. Na fotce to ani nejde tak vidět, ale byl to prostě hrozně zvláštní moment - na chvíli se nad naším domem utvořila veliká starorůžová skvrna a jen tam tak seděla a koukala a pak byla pryč.

Asi nejdůležitější věc, která se v září udála, byl jednodenní výlet do Prahy. Nestává se mi to často, (tak dobře, nestalo se to nikdy) že bych se s někým jen tak domluvil a nasedl na vlak a odjel tak daleko. Ale bylo to svým způsobem osvobozující. A trochu to změnilo můj názor na Prahu k lepšímu. A bylo to hezké rozloučení s prázdninami, které se teď zdají nepředstavitelně vzdálené. 

Tyto fotky jsou z jedné školky která byla celá takhle krásně vyzdobená.

 Tak schválně, vrba, ještěrka, snad vlčí mák, jezero, ale toho modrého tvora asi nedokážu identifikovat... Ledaže by to byla žába. 

V Olomouci žádnou takhle velkou řeku nemáme, takže to pro mě byl docela zážitek. Připadá mi to skoro jako moře. 

Žluté plachetnice, a taky jedna zelená.

Tahle fotka se mi moc líbí. Celé to její uspořádání působí tak orientálně. V hlavní roli modrý koberec s hvězdami. Takový bych taky chtěl. A vůbec, proč se takových koberců nevyrábí víc? Nikdy jsem žádný podobný neviděl.

  Udál se ještě jeden hezký výlet, i když zdaleka ne tak daleký. Vlastně to byla spíš procházka, protože les na Svatém Kopečku u Olomouce se očividně zmenšil od té doby, co jsem byl malý (nepřesvědčujte mě o opaku). Znovu jsem si prošel trasu, kterou jsem kdysi chodil jako dítě. Fotili jsme přírodu a jak brzy pochopíte, přírodou myslím hlavně muchomůrky červené, protože ty na nás vyskakovaly odevšad a byly velice fotogenické. (Ale našli jsme i pravák a bedlu)

 Muchomůrky si vždycky najdou ta nejkrásnější a nejpohodlnější místa k životu. Skoro si přeji, abych to taky dokázal.

 Na další řadě fotek vystupují tyto odkvetlé rostliny, které popravdě nedokážu přesvědčivě určit, ale to vlastně nevadí. Na jednom místě jich rostla spousta a jejich chmýří svítilo ve slunci.

A tady spala beruška.

 Listy ostružiníku (nebo maliníku). Je to skoro absurdní jak některé nemoci mohou listy a květy rostlin zkrásnit.

 muchomůrka

 Kapky rosy na pavučině

Jedno ráno, když do kuchyně skrz okno padal sluneční paprsek a já ho chytil.

Mochyně neboli židovská třešeň a tukani, které jsem kdysi dávno namaloval. A světlo. Světlo nesmí chybět.

Jedna pěkná zahrádka kolem které někdy procházím, když čekám na autobus. Hortenzie jsou krásné celé léto i podzim. 

Máme nové koťátko, když jsme o to minulé přišli. Už jsem žádnou novou kočku nechtěl, protože už jsem byl unavený z toho, jak se jim děly nehezké věci a my z toho následně byli zničení, ale musím přiznat, že jsem asi rád. S koťátkem je všechno lepší. Oficiálně ho vlastní moje sestra (ale kočky jsou podle mě zvířata, která se vlastnit moc nedají) a pojmenovala ho Cassandra. Žádný z mých osobitých návrhů na jméno bohužel neprošel. 

Představoval jsem si, že tato fotka bude vypadat lépe, ale stejně ji sem dám, jen abych zaplnil trochu prostoru a malinko tento článek prodloužil. 

Jedna fotka z Černovírského lesa. Rád se tam procházím. Zrovna před několika dny jsem tam byl a ztratil se v kukuřičném poli (věděl jsem, kam mám jít, jenomže rákosí mě v jednu chvíli celého obmotalo a nechtělo pustit dopředu ani dozadu a pak jsem spadl do kopřiv).

Tento měsíc už druhý mrtvý ptáček, to je smutná statistika. Doufám, že jim tu smůlu nenosím já. Raději jim nosím květiny. Dělal jsem to jako dítě, protože mi bylo líto, že si jich nikdo nevšímá, a myslel si, že pokud jim někdo ukáže, že mu na nich záleželo, tak že třeba odletí na nějaké hezké místo. Holub v Olomouci, sýkorka v Ostravě. 

Ještě jedni ptáčci. 

And I'm am trying my best/ to fit in with the rest
 
Poslední fotka je i z posledního dne měsíce - byl to hezký den. Setkal jsem se s přáteli, které jsem už v tu chvíli docela dlouho neviděl, nejprve v čajovně, a potom ještě jednou, v klidu, což bylo mnohem příjemnější. Pak jsme vyprovodili kamarádku k vlaku a pomohli jedné paní, která upadla na schodech. To bylo trochu děsivé.  

Vždycky když cestuji do a z Ostravy, tak na nádražích vidím, jak na všechny někdo čeká, jak se s nimi loučí, povídají. Já jsem na své cestě vždycky sám. Někdy mě ty pocity přemáhaly a ovládaly. Ale v září... Mám pocit, že část mých cest byla méně osamělých. Několikrát na mě na nádraží někdo opravdu čekal, nebo jsem naopak někoho vyprovázel. To je hezký pocit. A třeba, až zítra zase pojedu, asi už o půl šesté, protože minule jsem nestíhal, tak se třeba nebudu cítit sám, i když se mnou nikdo nepojede.

čtvrtek 28. září 2017

Lust For Life - recenze

Letos v létě vydala Lana Del Rey své nejnovější album, Lust For Life, a prakticky od té doby plánuji napsat na něj recenzi, nebo přinejmenším sepsat mé dojmy a pocity z něj. Protože je to podle mě album, které by nemělo být opomenuto. Jak sleduji hudební desky, které vycházejí tento rok, tak je to zajisté jedna z nejvýraznějších nahrávek. Možná nemáte rádi Lanu Del Rey, její osobnost, hudbu, sebeprezentaci, cokoli - nic z toho vám nevyčítám. Jen je tato zpěvačka až příliš často a rychle odsouvána do míst, kam nepatří, a odsuzována za věci, které jsou u ostatních běžně přehlíženy. Nikdy jsem vlastně nepochopil ten rozruch, který Lanu Del Rey od začátku obklopoval, zcela nelogický a pro mě nepochopitelný. Na jednu stranu skoro až fanatičtí obdivovatelé a na druhém břehu lidé, v kterých tato zpěvačka vyvolávala skutečnou nenávist. Opravdovou, nefalšovanou nenávist. Doteď mě to překvapuje. Kritici jí po vydání prvního alba vyčítali neautentičnost, a přece je tu stále, stejná, jen v mnohem lepší formě. Nemyslím si, že by Lanu měl každý milovat, ale byl bych rád, kdybychom se ji naučili alespoň respektovat jako umělkyni a zpěvačku.


 Lust For Life jsem poslouchal hned první den, kdy vyšlo (tedy 21. července) ráno, hned po probuzení. Při poslechu jsem měl husí kůži a ten pocit mrazivé krásy narůstal s každou další novou písní a trval až do konce. Nejsilnější stránkou hudby Lany Del Rey byla vždy schopnost vyvolat emoce - a pokud v posluchači žádné vyvolat nedokázala, pravděpodobně neuspěla a nezískala si jej. Lana Del Rey se doposud většinou zaměřovala na velmi úzkou skupinu emocí a stejně úzkou skupinu témat, které se částečně prolínaly. Na Lust for Life však svůj obzor rozšiřuje a i když ne nijak zásadně, vytváří to rozdíl a je to i důkaz posunu v její tvorbě. Tématicky je její poslední album bohatší než její předchozí nahrávky a není to jen úsměv na obalu, ale i témata globální a politická, kterých se doposud nedotkla. Jedná se o témata závažná a často se stávají dvousečnou zbraní a mohou se proti umělci nehezky obrátit, nicméně Lana Del Rey je do své hudby komponuje citlivě a spíš podprahově, přesto však neztrácejí svou váhu. I dosažení této křehké rovnováhy je důkazem autorské vyspělosti.
Lust For Life je Laniným nejrozmanitějším albem i proto, že obsahuje velké množství spoluprácí (které se na jejích předchozích albem zatím nikdy neobjevily). Na albu hostuje The Weeknd, A$AP Rocky, Stevie Nicks, Sean Lennon a Playboi Carti. Stopáž alba je jedna hodina a dvanáct minut, obsahuje šestnáct písní, což je hodně, mnoho kritiků to bralo jako negativum, já to vidím trochu jinak. Myslím, že vydat takto dlouhé album je v dnešní uspěchané době docela odvážný krok a je mi sympatický. Navíc, já osobně se při poslechu alba nikdy nenudil a nepřišlo mi, že by bylo zbytečně natahované.

Album otevírá první singl "Love", který je tím nejlepším možným startem a zároveň jednou z nejsilnějších Laniných písní vůbec, i díky optimistické (byť jen decentně) náladě a příjemnému rytmu. Píseň je milým vyznáním a poděkováním Laniným fanouškům, kterým připomíná, že vše, co potřebují je láska a že jsou součástí minulosti, ale zároveň i budoucností. Přesto si však neodpustí i drobnou výtku, varování, v podobě "The world is yours and you can't refuse it/ But that don't mean that you should abuse it." Tato část textu dodává písni hloubku a opět funguje jako jakési vyvážení a vícevrstvost, které jsou pro Lust For Life význačné.
        Druhou je titulní "Lust For Life", která je jistě nejpopovější písní celého alba a zároveň nejspíš nejvděčnější rádiový kousek. Lanu tu ve zpěvu doprovází kanadský zpěvák The Weeknd, jejich hlasy splývají a střídají se v něčem, co by se dalo nazvat úspěšnou harmonií. V kontextu alba se podle mě jedná spíš o slabší píseň, jejímž jediným přínosem je zrychlení tempa. Text je velmi jednoduchý a nenabízí nic zajímavého a chytlavost hraničí s otravností.
        Zatímco obě předchozí písně jsou poněkud odlišné od obvyklé tvorby Lany Del Rey, "13 Beaches" zní jako typická Lana. Nemůžu se ubránit srovnání s "God Knows I Tried" z předchozího alba Honeymoon, protože obě skladby mají podobný rytmus, tempo i náladu. Stejně tak tématicky připomíná "High By The Beach" (také z alba Honeymoon), ale své poselství podává jemněji a přesvědčivěji než ona píseň. V jejím textu je cosi skoro zenového když zpívá o tom, že musela projít třináct pláží, než nalezla jednu prázdnou. Zvláštní nálada této skladby je podle mě něco, co se v její tvorbě dosud příliš neprojevilo, a je to velice příjemná změna. Lyricky se jedná o jednu z nejzdařilejších částí alba.
        Následující "Cherry" pokračuje na stejné vlně, jen přitvrzuje, jak hudebně tak jazykově. Celou skladbu prosycuje vztek, což není u Lany až tak časté, většinou přece jen převažují pocity melancholie a smutku. Zajímavé je, jak "Cherry" nenásilně střídá předchozí skladbu - půjčuje si z ní jak jisté hudební prvky, tak i témata pláže a přezrálého ovoce - tyto drobné detaily vystupující až po opakovaném poslechu a vytváří dojem nečekané komplexnosti a propracovanosti.
        Poté dochází k rychlé ale harmonické změně rytmu, když začne hrát "White Mustang", jedna z nejvýraznějších a nejzapamatovatelnějších písní alba. Má příjemný popový nádech, je však originální a rozhodně ne tuctová. Je to skladba poměrně krátká a v podstatě končí v tom nejlepším, ještě před tím, než by mohla zevšednět a vyvolat dojem opakovanosti. I když lyricky patří mezi jednodušší písně, netrpí stejnými nedostatky jako "Lust For Life" a jen dál buduje atmosféru, i díky zakomponovaným zvukům aut. Její houpavá melodie je neobyčejně příjemná.
       Zde končí jakýsi pomyslný okruh, kterých má album hned několik, a "White Mustang" nenásilně přechází v "Summer Bummer", živelnou skladbu se silnou letní atmosférou, a zárověň první z dvojice písní na kterých se podílel A$AP Rocky. Nabízí další vítanou změnu rytmu a podle mě je povedenější z oné dvojice, i když tu účast rappera působí téměř zbytečně, zdá se, že Lana Del Rey by neměla problém tempo písně udržet sama.
      "Groupie Love", druhá píseň na které hostuje A$AP Rocky, je pomalejší a může působit poněkud utahaně. Lana se zde z pozice hvězdy převtěluje do obdivovatele a tato změna perspektivy je zajímavá, nicméně nezakryje jistou prázdnost této písně. Nejedná se o vyloženě špatnou píseň, ale pokud by se album mělo obejít bez nějaké části, nejspíš by právě tento bod byl postradatelný.
      "In My Feelings" doplňuje předchozí dvojici a ukončuje další okruh, jehož hlavním tématem je láska, zrada a nenávist. Jedná se o další "naštvanou" píseň, náladou podobnou "Cherry", ovšem ve svižnějším podání a s výraznější hudební podmalbou. Hořkost a chlad je tu téměř hmatatelný. Detailem, který stojí za povšimnutí, je část textu "Get that cigarette smoke out of my face." Zatímco dříve byly cigarety v jjích textech čímsi romantizovaným a spojeným obvykle právě s Lanou, nyní je to objektem odporu a negativním prvkem.


       Devátou písní je zvláštní a do jisté míry unikátní skladba "Coachella - Woodstock In My Mind". Právě zde začíná okruh písní s politickou a globální tématikou. Už neobvyklý název napovídá cosi o povaze písně, která vznikla v době, kdy už byla konečná podoba alba víceméně daná, nicméně Lana se ji přesto rozhodla zařadit do tracklistu. Lana ji napsala poté, co vystoupila na festivalu Coachella (v tu dobu zveřejnila její prvotní akustickou verzi) a co se dozvěděla o stupňující agresi Severní Koreji. Píseň má zvláštní melodii, která je jakoby v rozporu s jemnějším refrénem, stejně jako jsou protikladná témata, která tu rozebírá - na jedné straně festivalové veselí a vidina smrti a utrpení na té druhé. I když sama naznačila, že skladba by se neměla brát až tak vážně, když zpívá o tom, že by vyměnila slávu za schody do nebe a jedinou otázku mířenou na Boha, nějak jí to nedokážu nevěřit. Snad je za to odpovědné charizma, jakým zpěvačka oplývá. "Maybe my contribution could be as small as hoping/ That words could turn to birds and birds would send my thoughts your way."
       U desáté písně se deska postupně dostává do své nejlepší a nejsilnější části, a tuto vysokou laťku pak víceméně drží až do konce. "God Bless America - And All The Beutiful Women In It" vyniká nejen délkou svého názvu, ale i uhrančivou melodií, která ke konci skladby graduje, a když se tu prolíná několikrát vrstvený hlas zpěvačky, působí to vyloženě magicky. Píseň tak trochu klame svým zevnějškem, což je další rys tvorby Lany Del Rey (hlavně na tomto posledním albu). Pod povrchem se většinou skrývá něco hlubšího a propracovanějšího a k tomuto jádru ne každý pronikne. Text písně sám o sobě zní jako optimistický a bezstarostný výjev z letního dne na předměstí zkřížený s typickým patriotismem a nově i feminismem, o který Lana Del Rey dříve podle vlastních slov nejevila přílišný zájem (přinejmenším jako téma v hudbě), nicméně kvůli situaci, ve které je nyní Amerika i svět, musela svůj postoj přehodnotit (nicméně, Lana se i v tomto smyslu vyhýbá jisté jednostranosti, protože na konci písně nahrazuje frázi "and all the beautiful women in it" mírně pozměněnou "and all the beautiful people in it"). To je povrch. Ale po pozornějším poslechu si všimnete, že slova "God bless America" následuje série výstřelů zamaskovaných jako součást hudby. Jedná se snad o narážku na problém, kterým je ozbrojování obyvatel a kriminalita v Americe? Celou skladbu mě to pak nutí vnímat trochu jinak. Když Lana Del Rey zpívá, "even walking alone, I'm not worried," možná to vlastně myslí ironicky. Možná ne. A možná si Lana celý tento náš vnitřní monolog naplánovala a proto nad tím nyní přemýšlím. Při poslechu tohoto alba jsem si uvědomil, jak Lana mistrně ovládá tajemství a skrz něj i posluchače, pokud je ochotný na její hru přistoupit.
        "When The World Was At War We Just Kept Dancing" je sesterskou skladbou "God Bless America". Mají společný dlouhý název, politické téma i to, že se hudebně obloukem vrací k debutu "Born To Die". Pokud předchozí skladba (byť na první pohled) působila odlehčeně, tato je výrazně temnější. Lana Del Rey tu zkoumá pozici Ameriky vůči světu, ohlíží se do minulosti, hledí však i do nepříliš vzdálené budoucnosti. Je tohle konec jedné éry? Je tohle konec Ameriky? Ptá se v textu písně, jen aby si vzápětí odpověděla: Ne, je to pouze začátek, pokud vytrváme v naději, všechno dobře skončí. A později v refrénu zpívá: "When the world was at war before, we just kept dancing", a dá se to vykládat jednak jako výtka k Americe, nebo jako návod jak přečkat neštěstí. A záleží opět na posluchači, co si vybere. Píseň si po celou dobu drží jeho pozornost, působí dramaticky a zajímavě v tom nejlepším možném smyslu.
        Následuje "Beautiful People Beautiful Problems", na které zpívá Stevie Nicks ze skupiny Fleetwood Mac. Jedná se o milou píseň, která sice nedosahuje kvalit některých předchozích i následujících, přesto do celého alba hezky zapadá a doplňuje jej. Také je to rozhodně jedna z těch lepších písní, kam si Lana někoho přizvala. Hlasy obou zpěvaček spolu zní zajímavě a obě tu působí rovnocenně, jak by to asi v ideálním případě takové spolupráce mělo být.
         "Tomorrow Never Came" je v kontextu alba zvláštní příklad - někdo ji označuje jako nejlepší píseň, jiní jako naprostý omyl, který sem nepasuje. Má výrazně folkový nádech, což mi nevadí, naopak mi přijde, že to album obohacuje. Je také plná odkazů na jiné hudebníky a písně (například na píseň Boba Dylana, Lay Lady Lay), což tu ale rozebírat nebudu, protože na to nejsem odborníkem. Na první poslech mě tato píseň hned nezaujala, nicméně musím přiznat, že se tu objevuje další silná stránka Lany Del Rey, a to zvláštní způsob, jakým dokáže oživovat minulost (nebo její dojem). Jako hosta si sem přizvala Seana Ono Lennona, který tu skutečně zní jako jeho otec, John Lennon. Je to zvláštní a může to působit skoro až znepokojivě.
         Následuje poslední krátký okruh, který tvoří tři písně, "Heroin", "Change" a "Get Free". Spousta alb ke konci už dochází s dechem, ale "Lust For Life" se právě tu podle mě dostává do nejlepšího bodu. "Heroin" je pomalá píseň s hypnotickým textem a melodií a jedná se o ukázkový případ toho, když se v Lanině případě všechno povede a spojí ve skvělý výsledek. Některé pomalejší skladby ze starších alb Lany Del Rey nefungovaly na sto procent, například "Honeymoon", "Terrence Loves You", "Sad Girl", "Guns and Roses", v protikladu k jejímu průlomovému hitu "Video Games". Vždy se jednalo o pěkné písně, ale něco jim chybělo, jakési napětí nebo kouzlo, a "Heroin" to všechno má. Navíc tato už tak dokonalá skladba ve svém závěru mírně zrychluje a nabírá na intenzitě, což ji posunuje na ještě vyšší úroveň. Jedná se o takovou temnou, pochmurnou ukolébavku, která vypráví o závislosti na heroinu a zničeném životě. Píseň má tíživou náladu, přesto Lanin hlas málokdy zněl tak jemně a sametově jako tady, což vytváří další zajímavý kontrast, kterých je album plné. Text je jeden z mých nejoblíbenějších, protože působí až bolestně skutečně a je velmi obrazotvorný - "Flying to the moon again/Dreaming about heroin/And how I gave you everything/And took your life away"
         Na konci písně "Heroin" je část textu "Makes me feel like I can change" což je přímá spojnice s další písní, "Change." Jen dál to dokazuje jak je album pečlivě vystavené a seskládané s velkou péčí. "Change" je nádherná pomalá balada, na které se myslím nedá najít žádná chyba. Působí velmi citlivě a přesto úderně, obsahuje temná témata a obrazy bomb, zněčištění vzduchu a vody, která se střídají s optimistickým refrénem, ve kterém se zpívá o změně k lepšímu. Refrén má neuvěřitelně příjemnou melodii, z které vychází zvláštní klid.
         Album uzavírá píseň "Get Free", která zakončuje to, co začalo na konci "Heroin" a rozvíjelo se v "Change", a to téma změny a volnosti a svobody. Je to zároveň spolu s úplně první skladbou, "Love", jediná skutečně optimistická píseň. Samotná její melodie je vyloženě radostná, což je u tvorby Lany Del Rey něco velice vzácného a ojedinělého, o to větší to má účinek. Píseň končí slovy - "And now I do, I wanna move, out of the black into the blue" a poklidnými zvuky moře a zpěvem racků. Nedokážu si pro toto skvělé album Lany Del Rey představit lepší závěr. Zaručeně se jedná o její zatím nejlepší album, které o malý kousek překračuje skvělé "Honeymoon" z roku 2015. Jeho následovník je pestřejší, rozmanitější a zase o trošku vyspělejší.


Pokud jde o grafickou stránku, "Lust For Life" je čisté, decentní a elegantní, není na něm žádný rušivý prvek. Uvnitř bookletu se nachází série krásných fotografií a obal prozařuje zpěvaččin vzácný úsměv (a v pozadí je samozřejmě opět automobil, jako na přebalu všech jejích studiových alb).
       
Konečný verdikt: "Lust For Life" se spolu s například albem "Melodrama" od Lorde řadí do skupiny nejvýraznějších nahrávek letošního roku. Jediné slabé místo vidím ve skladbách, kam si Lana Del Rey přizvala hosty, hlavně titulní píseň "Lust For Life" a "Groupie Love", bez kterých by možná byl celkový dojem o trochu lepší. Dlouhá delka nahrávky a nedostatek "hitů" může od poslechu odradit netrpělivé povahy, nicméně pokud se desce věnuje čas a odpovídající pozornost, odmění vás mnohými drobnými detaily a propracovaností. Lana Del Rey se částečně přesunula od líbivého popu k důležitým sdělením, přesto je tu prostor pro další zlepšení. 90%

Nejlepší skladby: Love, White Mustang, Heroin, Change, Get Free

       

úterý 19. září 2017

Hélium

 Hélium

Chtěla být lehká jako vzduch
snad ještě lehčí, snad hélium
jí muselo proudit žilami,
protože když jsme šli zahradou
poryv větru mocně zavanul
a její jemnou ruku z mé jemné vytrhnul. 
Ona se vznesla, trochu překvapeně
a usmála se, a zamračila se na mě
když zjistila, že letí pryč
stále výš a výš
až se mi z očí ztratila.

Od té doby lituji, že jsem jí tehdy
neuvázal kolem pasu vlasec
pak bych ji mohl vodit 
jak balón na provázku. 

A pak jsem jednoho dne přestal jíst,
protože jsem se chtěl taky vznést
a umřel jsem a ocitl se v nebi,
ale v jiném, než byla ona.  





Tato báseň není o nikom konkrétním a vlastně není ani o mě, ne přímo. I když věřím, že když něco vytváříte, tak se do toho část z vás nezadržitelně promítne, takže možná o mě je, pokud to takto chcete brát. Vlastně většina lidí, o kterých píšu, jak v básních tak v příbězích, nemá žádnou skutečnou předlohu, i když mohou mít podobné rysy jako lidé v mém okolí. Většinou jsou to určité myšlenkové obrazy a odrazy a hlavně metafory. Postavy v mých příbězích a básních jsou často metaforami pro život, smrt, přírodu, magii. A někdy nejsou metaforou pro nic a jindy jsou zase metaforou pro něco nekonkrétního a těžko uchopitelného, a tak je to i s touhle básní a jejími postavami a příběhem. Napsal jsem ji asi před dvěma lety a byl jsem s ní tehdy spokojený a když jsem se dnes probíral zápisníky, řekl jsem si, že její čas. Nebudu vám říkat, co přesně znamená, protože bych to nejspíš ani popsat nedokázal, ne uspokojivě. U každého psaného textu má čtenář zvláštní a důležitou roli - jistě, někdo ten text musí nejdřív napsat, ale to ve výsledku není až tak důležité. Příběh potřebuje čtenáře, až ten dá jeho řádkům život. A každý příběh se mění podle toho, kdo jej čte. Každý čtenář v něm najde něco jiného, a taky nemusí najít nic. Stejně je to i s básněmi, myslím. 

Drobné aktualizace a aktuality: Zdá se, že podzim konečně a nezvratně dorazil - obyčejně by mě to asi potěšilo, protože rád říkám, že podzim a jaro jsou má nejoblíbenější roční období, ale letos... Je to nějaké divné. Podzim je tentokrát nějak těžší. Jako by vám něco velkého dosedlo na hruď a bránilo vám v dýchání a pohybu, tak mi to připadá. Moje dojmy prozatím sestávají z rýmy, zimy, neklidu, únavy a deště. Netrpělivě čekám, až dorazí ta část podzimu plná barevného listí a mlhy, ale stejnou měrou se toho i bojím. Nevím, co kreslit. Dřív jsem často kreslil jen tak, bez většího přemýšlení, ale teď to nedokážu. Před několika dny jsem s sebou celý den po bytě tahal prázdný blok ale žádný nápad se nezdál dost dobrý. Dokonce jsem se neodvážil udělat ani čárku. Umělecká škola mě v tomto změnila - najednou mám strach kreslit. Zní to skoro vtipně, ale je to částečně tak. Kreslení jako by pro mě ztratilo terapeutickou funkci, kterou dřív mělo. Dokončil jsem dvě malé ručně vyráběné knížky a teď nemám co dělat. Byl jsem na krásném jednodenním výletě do Prahy. Dnes jsem byl u očního, na perimetru, a periferní vidění mám prý dobré. Ostříhal jsem si vlasy, a i když si toho spousta lidí ani nevšimla, pro mě je to velká věc. Dočítám knihu "Malá Země", která se mi ze začátku líbila, pak vůbec, a ke konci se mi zdá zase o trochu lepší. Mám starosti s bytem, ale snad to bude dobré. A vykvete mi nová orchidej. Prostě, vše je asi v normálu. Snad se všichni máte dobře!

pátek 8. září 2017

Procházka lesem 2

Ve čtvrtek jsem měl zvláštní náladu. Není to tak, že by přišla náhle, myslím, že tam byla celou dobu a jen tiše rostla a krmila se nejistotami a letmými pohledy lidí. Nejsem si jistý, jestli to dokážu správně popsat. Cítim se tak často, takže už je pro mě spíš obvyklejší, když tu ta nálada je, než naopak. Je to taková zvláštní únava, hlavně psychická, která vzápětí přeroste i do únavy fyzické. Je pro mě pak těžké cokoli vytvářet, protože věci, co dělám, se zdají zbytečné a nepodstatné a já se nemůžu ubránit pocitu, že bych možná měl dělat a chovat se jako ostatní, a pak se na sebe naštvu, že takhle přemýšlím, a potom mám výčitky, a prostě mám pocit, že sám sebe roztrhám na maličké kousíčky. Říkám si, že bych měl chodit víc mezi lidi, i když vím, že pak v jejich společnosti trpím (kromě výjimek). Říkám si, že bych si měl najít nějakou další brigádu, nějakou, která je opravdová a kam bych chodil víc a která by měla smysl. Cítím se provinile, že v tomto směru nedělám víc. Cítím se špatně. Cítím se jako přítěž. Právě proto jsem taky souhlasil s tou letošní brigádou v prodejně výtvarných potřeb, kvůli těmto pocitům. A dopadlo to tak, jak jsem si myslel, potrvdilo mi to, že jsem v normálním životě zcela nepoužitelný. Nejde jenom o to, že pokazím i ty nejsnadnější úkoly a maličkosti, především jde o tu děsivou vlnu úzkosti, která mě paralyzuje při kontaktu s lidmi. Nevím, co s tím budu dělat a cítím se zahnaný do slepé uličky. A mám strach.
Pořád mám pocit, že musím někomu něco dokazovat a že se musím snažit být nejlepší i ve věcech, které nezvládám, a tak se tento neúspěch z mojí strany snažím vyrovnávat a kompenzovat alespoň tím, že budu něco vytvářet, kreslit, psát, vyrábět. Asi proto jsem se letos o prázdninách vrhl do výroby dvou ručně dělaných knížek, abych se zbavil pocitu vlastní zbytečnosti. Pomohlo to, krátkodobě. Na druhou stranu, čím víc se takhle o něco snažím, tím je to těžší a já ke konci mnohem víc času trávím chycený v myšlenkách a ležící v posteli, snažíc se přinutit vstát. A zpětně se to zdá jako taková maličkost.

Našel jsem tuhle housenku, myslím, že jsem ji ještě nikdy předtím neviděl. Zajímalo by mě, jaký motýl z ní vyroste. (edit: tak je to housenka můry vapourer, která vypadá docela obyčejně)
 

Každopádně, ve čtvrtek jsem si pomyslel, že mi něco chybí, něco, co jsem možná nikdy neměl, nebo co se ztratilo v průběhu. A řekl jsem si, že půjdu do lesa, protože jsem tam už dlouho nebyl (když jsem šel naposledy, na začátku léta, bylo to tam celé zarostlé a plné komárů a to mě na delší dobu odradilo) a myslel jsem si, že bych tam tu chybějící věc možná mohl najít. Nezdálo se to až tak nemožné, protože v lese nacházím spoustu věcí, jak skutečných tak abstraktních, klid a smíření.
Ve čtyři hodiny jsem vyrazil, do tašky jsem si přibalil jen foťák a mobil a sluchátka. Hudbu jsem poslouchal jen na cestě do a z lesa, v době mezi tím jsem se soustředil na ticho a drobné, skoro nepostřehnutelné zvuky, které v sobě taky mají cosi hojivého. Alespoň že přecházení silnice mi tentokrát zabralo jen pár minut, což by se snad dalo považovat za jistý pokrok. Na cestě jsem opět potkal nespočet bruslařů a jiných lidí, na což už bych si asi měl pomalu zvykat, jen mi to příliš nejde. Ani v lese samotném se to moc nezlepšilo, navíc tam byla velká rodina, která byla velmi hlasitá a pomalá a zabírala celou šířku cesty. Chtěl jsem jim dát náskok, tak jsem zašel na mýtinu, která byla obklopená obrovskými porosty netýkavky žlaznaté, vysoké rostliny jejíž květy silně voní. Je to invazivní (u nás nepůvodní) bylina původem z Himálají.

netýkavka žlaznatá
 





Vrátil jsem se na cestu, jen abych zjistil, že se ta rodina nepohla ani o píď, a tak jsem je předešel a pokračoval dál. Přemýšlel jsem, že zahnu doprava a vydám se lesní cestou, jenomže tam to nyní bylo celé zarostlé kopřivami a nevypadalo to moc přívětivě. Na jaře je to krásné místo, ale teď na podzim už nebyl žádný důvod tam chodit. Tak jsem pokračoval rovně a dál se vyhýbal pohledům a koukal do země. Došel jsem až k místu, které jsem vždycky považoval za své oblíbené (a taky ho tak často uváděl ve všemožných referátech). Je to takové lesní jezírko.
Před jezerem se rozkládá pěkná louka, květy trav svítily ve slunci a kolébaly se ve větru.





Zaujala mě suchá květenství této rostliny, kterou jsem nedokázal hned určit. Nasbíral jsem si z ní semínka a říkal si, že si ji doma možná vypěstuji, ale při sestavování článku mě napadlo, že to bude nejspíš mydlice lékařská. 

 je tam i jedna housenka, jestli ji najdete


Přes louku jsem tedy trochu oklikou došel k jezeru. Stále bylo krásné, i když v mých vzpomínkách je krásnější. Všechny stromy, jejichž kmeny a větve vyrůstaly z vody, byly již mrtvé a jednalo se spíš o zbytky. Do lesa už dorazil podzim (podle mě trošku předčasně) v podobě žlutých topolových listů plovoucích na vodě. Když jsem se přiblížil ke břehu, žáby vrhaly šipky do vody a nořily se do bahna a mrtvých listů. Snažil jsem se je zahlédnout ještě předtím, než se pohnou a zmizí, ale nikdy se mi to nepodařilo. Příliš dobře se maskují. Když jsem se procházel po břehu, bylo mi hezky.




Až pak jsem si všiml rybáře na druhé straně jezera, který mě pozoroval. Myslím, že se bál, že mu vyplaším ryby. Nejdřív jsem uvažoval, že odejdu, ale nakonec jsem zůstal a prošel a prohlédl si všechna místa, která jsem tam znal a měl rád. Jakmile jsem věděl, že nejsem sám, už to nebylo stejné, nedokázal jsem se uvolnit a chovat se přirozeně. Z nedaleka se ozývaly nepřetržité výstřely, jak někdo lovil kachny nebo jinou zvěř. Já se procházel kolem jezera a sbíral kamínky.


Okolí jezera i jezero samotné je nyní hrozně špinavé a zanedbané. Dřív to tak nebylo. Když jsem byl dítě, myslím, že se o tom místě ještě tolik nevědělo. Taky tam bylo víc vody, víc druhů žab, vážky, zvláštní hmyz, spousta druhů vodních a bahenních rostlin, které jsem od té doby nenašel. Když na to pomyslím, je mi smutno. Když jsem byl malý, viděl jsem tu mnohokrát ve vodě plavat veliké užovky se žlutými půlměsíci kolem krku. A viděl jsem ledňáčka. Zpětně si nejsem jistý, jestli je to pravda, jestli se to opravdu stalo. Možná je to jen další z příběhů, které jsem si vymýšlel, aby se svět zdál zajímavější a snesitelnější. A možná ne.
Dnes je to místo plné odpadků. Dokonce tu někdo umístil několik pytlů na smětí, což vypadá hloupě a hlavně to není využívano. Je tu spousta ohnišť. V jezeře pneumatika. Dráty, kabely, igelit. Cihly a jiný stavební odpad navezený k břehům. Na jednom místě někdo dokonce zapomněl několik rajčat, to vypadalo trochu komicky. Ale mě z toho bylo spíš smutno. Popravdě ani tohle všechno nedokáže tomu místu sebrat jeho kouzlo, dokáže ho však utlumit.

                                                                     kapradiny miluju


Je to už hrozně dlouho, co jsem sem přišel a nikdo tu nebyl. Tak dlouho, že už si to ani nepamatuji. Stýská se mi po těch dobách. Ale zároveň vím, že to lidem nemůžu vyčítat, že sem chodí, to rozhodně ne. Třeba je to i jejich oblíbené místo. Lidé nemají právo taková místa vlastnit. A přesto... Přepadávaly mě myšlenky. Třeba bych si měl najít jiné místo. Třeba tohle už patří někomu jinému.

malá lodička (třeba pro vílu)



Když jsem celé jezero obešel, na vodu se mezitím vrátily kachny a vydávaly hlasité zvuky. Asi nebyly mířené na mě, ale stejně, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se mi smějí. Opravdu to znělo jako krutý smích. 
Co mě ale potěšilo, bylo, že ve středu jezera vyrostly plochy jakési vodní rostliny připomínající leknín (i když vím, že to leknín nebyl). Třeba je to naděje, že by se sem ta rozmanitost mohla vrátit. 

větvička hlohu na cestě

                                                                        cesta z lesa

Když jsem jezírko opouštěl, přemýšlel jsem, že bych se vydal ještě dál, k prameni vody, ale cesta tam se mi zdála ten den příliš tmavá, příliš tmavá pro moje už tak dost tmavé myšlenky. Nakonec jsem měl z procházky rozporuplné pocity. Nebylo to asi ani tak příjemné jako spíš nezbytné, vyrazit ven a pročistit si hlavu. Přesto myslím, že jsem odcházel s hlavou plnější, než předtím. 

                                                             dvě životní fáze zlatobýlu

                                                      kvůli této obloze to ale mělo smysl

Nakonec jsem nenašel to, v co jsem tajně doufal, že najdu, to, co vlastně nevím co to je. Ale ani tak to myslím nebylo zbytečné. Navíc, kdo vůbec může v dnešním světě říct, co je zbytečné a co ne? Co má význam a co ne? Myslím, že je to velice složité. Smysl všeho asi nemůžu najít na jedné procházce v lese. To bude těch procházek chtít víc. Ale našel jsem několik pěkných kamenů. A to nezmizí, pokud je někam nezahodím. Možná je položím do zahrady, nebo se mi budou jen tak válet na stole, nebo s nimi dozdobím mechové terárium. Kdo ví.