úterý 19. září 2017

Hélium

 Hélium

Chtěla být lehká jako vzduch
snad ještě lehčí, snad hélium
jí muselo proudit žilami,
protože když jsme šli zahradou
poryv větru mocně zavanul
a její jemnou ruku z mé jemné vytrhnul. 
Ona se vznesla, trochu překvapeně
a usmála se, a zamračila se na mě
když zjistila, že letí pryč
stále výš a výš
až se mi z očí ztratila.

Od té doby lituji, že jsem jí tehdy
neuvázal kolem pasu vlasec
pak bych ji mohl vodit 
jak balón na provázku. 

A pak jsem jednoho dne přestal jíst,
protože jsem se chtěl taky vznést
a umřel jsem a ocitl se v nebi,
ale v jiném, než byla ona.  





Tato báseň není o nikom konkrétním a vlastně není ani o mě, ne přímo. I když věřím, že když něco vytváříte, tak se do toho část z vás nezadržitelně promítne, takže možná o mě je, pokud to takto chcete brát. Vlastně většina lidí, o kterých píšu, jak v básních tak v příbězích, nemá žádnou skutečnou předlohu, i když mohou mít podobné rysy jako lidé v mém okolí. Většinou jsou to určité myšlenkové obrazy a odrazy a hlavně metafory. Postavy v mých příbězích a básních jsou často metaforami pro život, smrt, přírodu, magii. A někdy nejsou metaforou pro nic a jindy jsou zase metaforou pro něco nekonkrétního a těžko uchopitelného, a tak je to i s touhle básní a jejími postavami a příběhem. Napsal jsem ji asi před dvěma lety a byl jsem s ní tehdy spokojený a když jsem se dnes probíral zápisníky, řekl jsem si, že její čas. Nebudu vám říkat, co přesně znamená, protože bych to nejspíš ani popsat nedokázal, ne uspokojivě. U každého psaného textu má čtenář zvláštní a důležitou roli - jistě, někdo ten text musí nejdřív napsat, ale to ve výsledku není až tak důležité. Příběh potřebuje čtenáře, až ten dá jeho řádkům život. A každý příběh se mění podle toho, kdo jej čte. Každý čtenář v něm najde něco jiného, a taky nemusí najít nic. Stejně je to i s básněmi, myslím. 

Drobné aktualizace a aktuality: Zdá se, že podzim konečně a nezvratně dorazil - obyčejně by mě to asi potěšilo, protože rád říkám, že podzim a jaro jsou má nejoblíbenější roční období, ale letos... Je to nějaké divné. Podzim je tentokrát nějak těžší. Jako by vám něco velkého dosedlo na hruď a bránilo vám v dýchání a pohybu, tak mi to připadá. Moje dojmy prozatím sestávají z rýmy, zimy, neklidu, únavy a deště. Netrpělivě čekám, až dorazí ta část podzimu plná barevného listí a mlhy, ale stejnou měrou se toho i bojím. Nevím, co kreslit. Dřív jsem často kreslil jen tak, bez většího přemýšlení, ale teď to nedokážu. Před několika dny jsem s sebou celý den po bytě tahal prázdný blok ale žádný nápad se nezdál dost dobrý. Dokonce jsem se neodvážil udělat ani čárku. Umělecká škola mě v tomto změnila - najednou mám strach kreslit. Zní to skoro vtipně, ale je to částečně tak. Kreslení jako by pro mě ztratilo terapeutickou funkci, kterou dřív mělo. Dokončil jsem dvě malé ručně vyráběné knížky a teď nemám co dělat. Byl jsem na krásném jednodenním výletě do Prahy. Dnes jsem byl u očního, na perimetru, a periferní vidění mám prý dobré. Ostříhal jsem si vlasy, a i když si toho spousta lidí ani nevšimla, pro mě je to velká věc. Dočítám knihu "Malá Země", která se mi ze začátku líbila, pak vůbec, a ke konci se mi zdá zase o trochu lepší. Mám starosti s bytem, ale snad to bude dobré. A vykvete mi nová orchidej. Prostě, vše je asi v normálu. Snad se všichni máte dobře!

pátek 8. září 2017

Procházka lesem 2

Ve čtvrtek jsem měl zvláštní náladu. Není to tak, že by přišla náhle, myslím, že tam byla celou dobu a jen tiše rostla a krmila se nejistotami a letmými pohledy lidí. Nejsem si jistý, jestli to dokážu správně popsat. Cítim se tak často, takže už je pro mě spíš obvyklejší, když tu ta nálada je, než naopak. Je to taková zvláštní únava, hlavně psychická, která vzápětí přeroste i do únavy fyzické. Je pro mě pak těžké cokoli vytvářet, protože věci, co dělám, se zdají zbytečné a nepodstatné a já se nemůžu ubránit pocitu, že bych možná měl dělat a chovat se jako ostatní, a pak se na sebe naštvu, že takhle přemýšlím, a potom mám výčitky, a prostě mám pocit, že sám sebe roztrhám na maličké kousíčky. Říkám si, že bych měl chodit víc mezi lidi, i když vím, že pak v jejich společnosti trpím (kromě výjimek). Říkám si, že bych si měl najít nějakou další brigádu, nějakou, která je opravdová a kam bych chodil víc a která by měla smysl. Cítím se provinile, že v tomto směru nedělám víc. Cítím se špatně. Cítím se jako přítěž. Právě proto jsem taky souhlasil s tou letošní brigádou v prodejně výtvarných potřeb, kvůli těmto pocitům. A dopadlo to tak, jak jsem si myslel, potrvdilo mi to, že jsem v normálním životě zcela nepoužitelný. Nejde jenom o to, že pokazím i ty nejsnadnější úkoly a maličkosti, především jde o tu děsivou vlnu úzkosti, která mě paralyzuje při kontaktu s lidmi. Nevím, co s tím budu dělat a cítím se zahnaný do slepé uličky. A mám strach.
Pořád mám pocit, že musím někomu něco dokazovat a že se musím snažit být nejlepší i ve věcech, které nezvládám, a tak se tento neúspěch z mojí strany snažím vyrovnávat a kompenzovat alespoň tím, že budu něco vytvářet, kreslit, psát, vyrábět. Asi proto jsem se letos o prázdninách vrhl do výroby dvou ručně dělaných knížek, abych se zbavil pocitu vlastní zbytečnosti. Pomohlo to, krátkodobě. Na druhou stranu, čím víc se takhle o něco snažím, tím je to těžší a já ke konci mnohem víc času trávím chycený v myšlenkách a ležící v posteli, snažíc se přinutit vstát. A zpětně se to zdá jako taková maličkost.

Našel jsem tuhle housenku, myslím, že jsem ji ještě nikdy předtím neviděl. Zajímalo by mě, jaký motýl z ní vyroste. (edit: tak je to housenka můry vapourer, která vypadá docela obyčejně)
 

Každopádně, ve čtvrtek jsem si pomyslel, že mi něco chybí, něco, co jsem možná nikdy neměl, nebo co se ztratilo v průběhu. A řekl jsem si, že půjdu do lesa, protože jsem tam už dlouho nebyl (když jsem šel naposledy, na začátku léta, bylo to tam celé zarostlé a plné komárů a to mě na delší dobu odradilo) a myslel jsem si, že bych tam tu chybějící věc možná mohl najít. Nezdálo se to až tak nemožné, protože v lese nacházím spoustu věcí, jak skutečných tak abstraktních, klid a smíření.
Ve čtyři hodiny jsem vyrazil, do tašky jsem si přibalil jen foťák a mobil a sluchátka. Hudbu jsem poslouchal jen na cestě do a z lesa, v době mezi tím jsem se soustředil na ticho a drobné, skoro nepostřehnutelné zvuky, které v sobě taky mají cosi hojivého. Alespoň že přecházení silnice mi tentokrát zabralo jen pár minut, což by se snad dalo považovat za jistý pokrok. Na cestě jsem opět potkal nespočet bruslařů a jiných lidí, na což už bych si asi měl pomalu zvykat, jen mi to příliš nejde. Ani v lese samotném se to moc nezlepšilo, navíc tam byla velká rodina, která byla velmi hlasitá a pomalá a zabírala celou šířku cesty. Chtěl jsem jim dát náskok, tak jsem zašel na mýtinu, která byla obklopená obrovskými porosty netýkavky žlaznaté, vysoké rostliny jejíž květy silně voní. Je to invazivní (u nás nepůvodní) bylina původem z Himálají.

netýkavka žlaznatá
 





Vrátil jsem se na cestu, jen abych zjistil, že se ta rodina nepohla ani o píď, a tak jsem je předešel a pokračoval dál. Přemýšlel jsem, že zahnu doprava a vydám se lesní cestou, jenomže tam to nyní bylo celé zarostlé kopřivami a nevypadalo to moc přívětivě. Na jaře je to krásné místo, ale teď na podzim už nebyl žádný důvod tam chodit. Tak jsem pokračoval rovně a dál se vyhýbal pohledům a koukal do země. Došel jsem až k místu, které jsem vždycky považoval za své oblíbené (a taky ho tak často uváděl ve všemožných referátech). Je to takové lesní jezírko.
Před jezerem se rozkládá pěkná louka, květy trav svítily ve slunci a kolébaly se ve větru.





Zaujala mě suchá květenství této rostliny, kterou jsem nedokázal hned určit. Nasbíral jsem si z ní semínka a říkal si, že si ji doma možná vypěstuji, ale při sestavování článku mě napadlo, že to bude nejspíš mydlice lékařská. 

 je tam i jedna housenka, jestli ji najdete


Přes louku jsem tedy trochu oklikou došel k jezeru. Stále bylo krásné, i když v mých vzpomínkách je krásnější. Všechny stromy, jejichž kmeny a větve vyrůstaly z vody, byly již mrtvé a jednalo se spíš o zbytky. Do lesa už dorazil podzim (podle mě trošku předčasně) v podobě žlutých topolových listů plovoucích na vodě. Když jsem se přiblížil ke břehu, žáby vrhaly šipky do vody a nořily se do bahna a mrtvých listů. Snažil jsem se je zahlédnout ještě předtím, než se pohnou a zmizí, ale nikdy se mi to nepodařilo. Příliš dobře se maskují. Když jsem se procházel po břehu, bylo mi hezky.




Až pak jsem si všiml rybáře na druhé straně jezera, který mě pozoroval. Myslím, že se bál, že mu vyplaším ryby. Nejdřív jsem uvažoval, že odejdu, ale nakonec jsem zůstal a prošel a prohlédl si všechna místa, která jsem tam znal a měl rád. Jakmile jsem věděl, že nejsem sám, už to nebylo stejné, nedokázal jsem se uvolnit a chovat se přirozeně. Z nedaleka se ozývaly nepřetržité výstřely, jak někdo lovil kachny nebo jinou zvěř. Já se procházel kolem jezera a sbíral kamínky.


Okolí jezera i jezero samotné je nyní hrozně špinavé a zanedbané. Dřív to tak nebylo. Když jsem byl dítě, myslím, že se o tom místě ještě tolik nevědělo. Taky tam bylo víc vody, víc druhů žab, vážky, zvláštní hmyz, spousta druhů vodních a bahenních rostlin, které jsem od té doby nenašel. Když na to pomyslím, je mi smutno. Když jsem byl malý, viděl jsem tu mnohokrát ve vodě plavat veliké užovky se žlutými půlměsíci kolem krku. A viděl jsem ledňáčka. Zpětně si nejsem jistý, jestli je to pravda, jestli se to opravdu stalo. Možná je to jen další z příběhů, které jsem si vymýšlel, aby se svět zdál zajímavější a snesitelnější. A možná ne.
Dnes je to místo plné odpadků. Dokonce tu někdo umístil několik pytlů na smětí, což vypadá hloupě a hlavně to není využívano. Je tu spousta ohnišť. V jezeře pneumatika. Dráty, kabely, igelit. Cihly a jiný stavební odpad navezený k břehům. Na jednom místě někdo dokonce zapomněl několik rajčat, to vypadalo trochu komicky. Ale mě z toho bylo spíš smutno. Popravdě ani tohle všechno nedokáže tomu místu sebrat jeho kouzlo, dokáže ho však utlumit.

                                                                     kapradiny miluju


Je to už hrozně dlouho, co jsem sem přišel a nikdo tu nebyl. Tak dlouho, že už si to ani nepamatuji. Stýská se mi po těch dobách. Ale zároveň vím, že to lidem nemůžu vyčítat, že sem chodí, to rozhodně ne. Třeba je to i jejich oblíbené místo. Lidé nemají právo taková místa vlastnit. A přesto... Přepadávaly mě myšlenky. Třeba bych si měl najít jiné místo. Třeba tohle už patří někomu jinému.

malá lodička (třeba pro vílu)



Když jsem celé jezero obešel, na vodu se mezitím vrátily kachny a vydávaly hlasité zvuky. Asi nebyly mířené na mě, ale stejně, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se mi smějí. Opravdu to znělo jako krutý smích. 
Co mě ale potěšilo, bylo, že ve středu jezera vyrostly plochy jakési vodní rostliny připomínající leknín (i když vím, že to leknín nebyl). Třeba je to naděje, že by se sem ta rozmanitost mohla vrátit. 

větvička hlohu na cestě

                                                                        cesta z lesa

Když jsem jezírko opouštěl, přemýšlel jsem, že bych se vydal ještě dál, k prameni vody, ale cesta tam se mi zdála ten den příliš tmavá, příliš tmavá pro moje už tak dost tmavé myšlenky. Nakonec jsem měl z procházky rozporuplné pocity. Nebylo to asi ani tak příjemné jako spíš nezbytné, vyrazit ven a pročistit si hlavu. Přesto myslím, že jsem odcházel s hlavou plnější, než předtím. 

                                                             dvě životní fáze zlatobýlu

                                                      kvůli této obloze to ale mělo smysl

Nakonec jsem nenašel to, v co jsem tajně doufal, že najdu, to, co vlastně nevím co to je. Ale ani tak to myslím nebylo zbytečné. Navíc, kdo vůbec může v dnešním světě říct, co je zbytečné a co ne? Co má význam a co ne? Myslím, že je to velice složité. Smysl všeho asi nemůžu najít na jedné procházce v lese. To bude těch procházek chtít víc. Ale našel jsem několik pěkných kamenů. A to nezmizí, pokud je někam nezahodím. Možná je položím do zahrady, nebo se mi budou jen tak válet na stole, nebo s nimi dozdobím mechové terárium. Kdo ví.

pondělí 4. září 2017

Srpnový fotodeník

Dnes je již třetího (a teď už dokonce čtvrtého) září. Těžko se tomu věří. Mimo jiné to znamená i to, že bych měl pomalu začít dávat dohromady srpnový fotodeník. Tak jsem tu. 

Hned na úvod bych chtěl říct, že srpnový fotodeník bude nejspíš strohý a možná ne tak zajímavý, jako nějaké jiné (ano, uvědomuji si, že to píšu na úvod skoro každého dílu, ale stejně, tentokrát je to asi pravda). Ne že by se přímo nic nedělo, ale ty věci, které se děly, byly buď nezachytitelné, nebo smutného charakteru, a proto se mi opravdu nechtělo je fotit. Srpen byl pro mě a pro mé nejbližší okolí náročný. Statečně jsem se snažil udržet si jakousi emocionální stabilitu, ale to se dělá dost těžko, když máte pocit, že se všechno kolem vás bortí a viklá, o to víc, pokud to není jen pocit. Nicméně, jsme tady, srpen za námi, takže to nejspíš dopadlo dobře. Při procházení fotek ze srpna jsem si trochu rozmrzele uvědomil, že jde v naprosté většině o fotky květin, tak snád vás to neodradí. Pokud se mi nedaří najít pevné body, má mysl se často upíná k takovýmto věcem, květinám a večerní obloze a smutným písním. 

Samotný začátek srpna se zdál prosluněný a inu... takový, jako tato fotka. Takové stínové selfie (vězte, že nesnáším slovo selfie). Vypadá to jako reálná věc, ale vlastně je to jen iluze, odraz, stín. 

Tuším, že další fotka z toho rána, z kterého je i ta předchozí. Do domu proudilo krásné zlaté světlo a neminulo ani naše domovní dveře. Líbí se mi, jak to vypadá. Kouzelně. 

A už tady máme jednu z těch pověstných fotek květin. Nicméně tato je alespoň malinko zajímavá, ten kontrast vypadal skvěle a proto jsem si dal trochu práce i s kompozicí. To žluté jsou květy divizny, které sbíráme a sušíme na čaj a to fialovomodré je nějaký zvláštní druh šalvěje, kterou jsem objevil když jsem jel vyzvednout složenku do bytu, který pronajímáme jedné paní. Mimochodem jsem si myslel, že se tam tentokrát nedostanu, protože to tam bylo celé rozestavěné a zpřeházené a jediná cesta (o které jsem věděl) byla uzavřená. A když jsem se tam konečně dostal, tak u dveří hlídkovala pošťačka a hrozně dlouho tam manipulovala se schránkou, tak jsem čekal než odejde a udělal několik koleček kolem té řady domů a musel jsem vypadat jako naprostý pitomec (vzápětí jsem zjistil, že ona vůbec nestála u toho domu, kam jsem měl zajít, ale u toho vedlejšího). No a když jsem šel zpátky, tak jsem zjistil, že autobusová zastávka je přesunutá o čtyři sta metrů dál, ale nebylo tam řečeno kterým směrem, a zatímco jsem ji hledal, tak mi ujel autobus. 

Narazil jsem na tento skvěle vylepšený automat na jízdenky, už jsem ale zapomněl, kde to vlastně bylo. Ono je to asi jedno. Hlavně že je super. 

Takové sympatické graffiti v Olomouci. "Zabij mě první."

Až donedávna jsem si myslel, že jsem doma jediný šílenec s potřebou přeskládávat všechny předměty podle barev a tvaru a do pravidelných skupin a řad - a pak jsem na okenním parapetu našel tato rajčata, která tam vyskládala máma.

Takové drobné radosti v podobě květů rozházených po cestě do obchodu. Zpětně mi to připomělo jednu epizodu druhé série anime "Natsume Yuujinchou", kdy vždycky v noci přízrak po pokoji rozhazoval květiny. Popravdě, ten seriál je pro mě jako terapie. Zjistil jsem, že nic mě nedokáže po dni plném stresu nebo po úzkostných náladách uklidnit tak, jako jedna epizoda před spaním. Jsem strašně rád, že jsem ten seriál našel. Snad mi bude stejně pomáhat i ve školní rok.

další květ na cestě z obchodu (Pro co jsem šel? Myslím, že to byla smetana a kočičí granule, a taky odeslat dopis)

venkovní ibišek
 
Musel jsem nakreslit malý portrét Kate Miller-Heidke protože její nejnovější živé album je úžasné. (určitě si ho poslechněte! honem, šupejte)
 
nikdy není dost slz pro mrtvé motýly
 
Poštovní schránky. Říkal jsem si, že je to zvláštní, mít dvě stejné (skoro) poštovní schránky, ale možná v tom domě bydlelo víc lidí? Každopádně se to zdálo jako hezký námět pro fotku.

Někdy ke konci srpna jsme jako rodina podnikli poslední letošní výlet/pokus o dovolenou, čili jsme ztrávili pár dní na chatě ve vesnici nedaleko Olomouce. Moje sestra tam chyběla, protože už měla domluvené jiné plány. Bylo to docela příjemné, i když jsme většinu času strávili prací na zahradě a drobnými i většími úpravami/opravami. 

Šel jsem pěšky, protože jsem neměl náladu jet na kole a nechtělo se mi utrácet za jízdenku, když by cesta netrvala ani sedm minut. Tak jsem se prošel. Cesta Samotiškami je docela pěkná. Všude je spousta zahrádek, do kterých můžete zvědavě nahlížet. Tento strom se jmenuje katalpa trubačovitá, kdyby vás to náhodou zajímalo. Možná ho znáte, má takové veliké listy a dlouhé tenké lusky, na jaře pěkně kvete. 

Kterýsi den jsme se vydali na sběr špendlíků (opět mám na mysli to ovoce), které už jsme měli docela potíž najít, protože již bylo po sezóně a většina už spadla (potřebovali jsme je na výrobu takových špendlíkových koláčů, jsou úplně neuvěřitelně dobré). A při hledání jsme narazili na obrovské množství ostružin. Oravdu, nikdy v životě jsem jich tolik neviděl. A byly naprosto vynikající.

vikev ptačí

Tohle je pro změnu malé milé graffiti z Paseky. Jezdíme tam navštěvovat babičku.

Záznam velikého lijáku z mého "výletu" do Ostravy.

Ostravské nádraží je sice jaksi podivně futuristické, ale přesto není zcela nezajímavé.

Chmel prorůstající plotem naproti papírnictví Praktik Papír. Mělo to v sobě cosi z klidu japonských zahrad. Krátké zpomalení v zuřivém běhu velkoměsta. 

To jsem byl vyslán do obchodu pro zakysanou smetanu a musel jsem obejít hned několik obchodů, než jsem ji našel. (Ano, hádáte správně, můj život je tak zajímavý!) Tato krásná popínavá rostlina se jmenuje trubač. 

Šípky, které jsem si utrhl při cestě zpátky z bytu prarodičů. Poslední týden tam probíhala rekonstrukce koupelny a tak jsem tam na to dohlížel. Jsem rád, že je to hotové, protože to silně narušilo můj spánkový cyklus.

Minulý týden mi přišlo toto naprosto krásné a nové a nepoužité a zabalené album "What We Saw From the Cheap Seats" od Reginy Spektor (takže už mám nyní skoro všechna její alba, zbývá mi jen to poslední). Měl jsem z něj obrovskou radost a stále mám. Vždycky když ho poslouchám, navodí u mě takový hrozně příjemný pocit, jakože je všechno v pořádku, a i když není, tak vím, že jednou bude. 


Vykvetly mi dvě orchideje, z čehož mám vždycky radost. Nějak mi pak přijde, že mě mají rády.


Ano, je to to, co si myslíte. Smajlík z kočičích granulí! :D Přísahám, že jsem ho skoro ani nemusel upravovat, v podstatě tam už byl.

stíny (jeden z nich je můj)

Doplň větu: "Mary Ann's a bitch!" (cause she will kiss you till your lips bleed/but she will not take her dress off)

Is there life on Mars?

Safira se tváří seriózně

plačící růže a levandule

Další suvenýr. Zrovna mě napadlo, že kdyby se počítaly všechny věci, které jsem kdy sebral ze země... Inu, bylo by to vysoké číslo. Nic hlubšího za tím není.

podzimní listy jsou tak krásné. Ale vlastně jsou tak krásné, protože umírají.

velká kytice zlatobýlu u nás v kuchyni (v pozadí destička se sekanou petrželkou)

jedno růžové zátiší na závěr

Tak, snad se vám fotodeník líbil a květiny vás neodradily a neunudily. A pokud ano, tak do příštího článku pro změnu nedám vůbec žádné (ne, vážně, to po mě asi raději nechtějte).