Skoro dvacet

Víte co, zítra mám narozeniny. Bude mi dvacet. Je to divné. Jako bych v hloubi duše nikdy pořádně nevěřil, že to přijde. A přece je to tady. Prostě divné.

Někdy minulý rok na podzim jsem si do deníku poznamenal krátké dvojverší v angličtině, jak to občas dělám. Někdy mě myšlenky napadají v angličtině. Je to nejspíš tím, že ten jazyk nás v dnešní době obklopuje a je všude, kam se jen hneme. Hlavně v hudbě. Díky ní se vám dostane pod kůži. Některé věci zní v angličtině lépe. Některé věci lze vyjádřit jenom v angličtině, nebo je to alespoň snadnější. Některé věci zase angličtina zachytit nedokáže. Každý jazyk má svá specifika.

To dvojverší:

Almost twenty
I feel so empty

Hm. Myslím, že za to částečně může ten podzim, má to tak trochu v sobě, vyvolávat deprese a melancholické nálady. Ale já se v té době opravdu cítil prázdně. A do určité míry se tak cítím stále. To dvojverší mě napadlo zcela náhle a nečekaně, nenuceně, při cestě autobusem nebo tak nějak. Nesnažil jsem se ho vymyslet, vymyslelo se samo. A bylo tak strašně pravdivé a upřímné, až to bolelo.

 

Nikdy jsem si nemyslel, že jsem typ člověka, který bude fňukat nad tím, že je o rok starší. Ale asi jsem se spletl. Spíš jde ale o něco víc. Jen přesně nevím, o co. 

Letos v zimě jsem šel na koncert do Jazz Tibet Club(u) a na zadní stránku bloku naškrábal báseň v angličtině. Vlastně to ani není přímo báseň, spíš text písně. V tu dobu se ve mě probudil naprosto nerealistický sen/touha zpívat, vytvářet vlastní hudbu, i přesto, že zpívat neumím a nenávidím svůj hlas. Vždy jsem měl k hudbě silný vztah, bohužel jako dítě jsem nenavštěvoval žádné hudební hodiny a nenaučil se hrát na žádný nástroj, čehož asi nikdy nepřestanu litovat. Ale nemůžete asi vyčítat svému malému sedmiletému já, že nechce chodit do hudebky, protože už tak má svých problémů a důvodů ke strachu víc než dost. No, v tu dobu jsem prostě začal věřit, že by se to přece jen nějak dalo zařídit, protože vytvářet vlastní hudbu a psát texty byl taky jeden z mých snů. Na internetu jsem přečetl několik článků, které hlásaly, že zpívat se může naučit každý, nadchlo mě to a pohltilo, byl jsem ochotný každý den trénovat hlas, ale nakonec mě to bohužel zase přemohlo a přestal jsem. Bylo mi jasné, že to tak musí dopadnout. Některé věci jsou ve vás prostě zakořeněné tak hluboce, že se přes ně nemůžete jen tak přenést. Třeba jako se já nedokázal přenést přes odpor k vlastnímu hlasu. Je to zvláštní, že to, jak se slyšíte vy, se výrazně liší od toho, jak váš hlas slyší ostatní. Něco mi na tom nepřipadá správné, ale nebudu nic namítat proti tomu, jak to příroda zařídila. Nahrávat a poslouchat svůj hlas mě zraňovalo, nedokázal jsem si představit, že by mi to někdy mohlo přestat být nepříjemné, tak jsem s tím skončil. Ale zůstalo z toho několik textů, jako tento. Vychází z dvojverší, o kterém jsem psal výše. Dnes je poslední den, kdy bude aktuální, a tak ho sem chci nahrát. Snad vám nevadí, že je anglicky. 

Almost Twenty

Sometimes I wonder

how can we live on

when those we love the most slow down

and we still run and then we find

that we are all alone in the dark

Sometimes I wonder

how can we stay the same

when our bodies rebuild themselves

so we become someone else

and though we still look the same

we are rearranged

just like the flowers in the shop

they bloomed out so long ago

How can I live on

when I am not me anymore?

The world, the hate

it broke me

and

now I'm almost twenty

and I feel so empty

And I wonder

how can we still exist

when we are just stardust

so old, millions of years

from men to men

we are born and born and born again

How can something so old and fragile

survive for so long

shouldn't we fall apart

like the ceramics

the ancient art

I am almost twenty

and I feel so empty

Just like the vessels,

the water drained 

Just like the vaises, 

the flowers decayed

Just like the people,

their souls got away

Sometimes I wonder 

how can we live on

when all we were is left behind

the things we loved are buried in dust

and all the love we hoped to give

was wasted, used and threw into dirt

and now

I am almost twenty

and I fell so empty

The weather changed, we did as well

we slowly died from the inside

like rotten apples

ah what a shame

The seasons changed and we did too

we found the winter within ourselves

oh what a tragedy

The times have changed, but we couldn't so

the life got too fast, we got too slow

We watched the years pass us by 

like pages of table calendars

and so we cry

almost twenty

I feel so empty

I am so empty

Rekviem za třešňové květy

"Chci žít ve světě, kdy stomy kvetou navždy."
"Co?"
"Říkám, že chci žít ve světě, kdy stromy nikdy neodkvetou."
"Proč?"
"Protože jsou tak nádherné."
"Ale stromy nekvetou pro nás. Kvetou pro sebe. Je to jen jedna část jejich života - v zimě spí, na jaře vykvetou, v létě plodí a na podzim změní barvy."
"Kdyby kvetly navždy, byly by nesmrtelné. Dokonalé."
"Myslím, že o to stromům nejde."
"Co ty víš, o co stromům jde. Nezáleží ti na nich. Mě ano. Když kvetou, tak se mé srdce raduje, protože to je jako by se svět na chvíli spravil. A když odkvétají, mám pocit, že uvnitř umírám."

Už několik let nosím v hlavě příběh. Vlastně jich tam nosím spousty a vždycky jednou za čas jeden z nich vezmu a snažím se jej osvobodit, vdechnout mu život a přenést na papír. Je tu však příběh, který mi stále nějak uniká. Zatím jsem ho nedokázal napsat. Říkám mu zatím "Rekviem za třešňové květy" protože tak to dělám, nejdřív vymyslím název, a až potom příběh. Názvy se mi v hlavě vytváří samy, jakoby bez mého přičinění. Paradoxně jsem nápad na tento příběh nedostal na jaře, ale někdy na podzim nebo v zimě. V myšlenkách mi začala obžívat křehká kostra o dívce, která byla ve všem jiná než ostatní, ale nebála se to ukázat (už jsem psal o Theovi, který byl taky jiný, ale raději se rozhodl změnit se a zevšednět, aby zapadl), dokonce tím své okolí provokovala, bavilo ji to. Zjistí, že její prababička pocházela z Japonska a rozhodne se hrdě toto děditství nosit. V ukvapené, moderní a upjaté době se obléká do tradičního kimona a dřevěných sandálů a takto chodí po městě i do školy. Tančí na kolejích a uhýbá až okamžik před tím, než se přiblíží vlak. Její "hry" jsou stejně nebezpečné a znepokojivé jako i podmanivé a okouzlující. Jakoby k nim přizvala samotnou smrt, jen aby se cítila o trochu víc naživu. Pohybuje se na hranici snu a reality a mnohdy sama neví, jestli ji už nepřekročila. Každé jaro pořádá slavnost, smuteční obřad za odkvetlé třešně. Ona sama je jako třešňový květ. 

     Jak jsem řekl, nepodařilo se mi zatím dostat tento příběh na papír. Nenapsal jsem z něj ani stránku, ani větu. Čeká ve mě, až se dostanu do fáze, kdy toho budu schopný. Nicméně, letošní jaro jsem měl chvíli pocit, že jej možná konečně napíšu. Když jedu do města, cestu lemují sakury, růžové třešně, a když vykvetly, ta cesta byla najednou o moc krásnější, o moc zajímavější. Mohl bych ty stromy pozorovat třeba celou věčnost. Nejdřív kvetou jen trošku, ta nejodvážnější poupata se rozvíjí, poté už kvete celý strom, a jeho korunu zakrývá jednolitá růžová masa, jako cukrová vata. Později začnou mezi květy prosvítat zelené lístky, a nakonec, když třešně odkvétají, okvětní lístky padají k zemi a létají větrem a připomínají nadpozemský sníh. Když jsem to pozoroval, říkal jsem si, že je ta pravá doba začít psát "Rekviem za třešňové květy". Nakonec k tomu však nedošlo. Mám rozepsaný jiný příběh a musím jej nejdřív dokončit. Není dobré psát víc příběhů najednou, protože potom se začnou navzájem ovlivňovat, propletou se, spletou a zašmodrchají, jako bavlnky.

     Ale i když jsem nakonec nic nenapsal, vznikl ve mě za tu dobu takový zvláštní dialog, který jsem pak dlouho nosil v sobě, a nyní jej napsal na úvod článku. Říkal jsem si, že jej možná použiji v tom příběhu. Možná je to jeho součást. Vzniklo to docela náhodně, prostě jsem se díval na všechny ty rozkvetlé stromy, bílé a růžové a všechno mezi tím (byly v tu chvíli všude, před domem, za domem, na ulici, v zahradách, v alejích, městě, provázely mě celou cestu vlakem) a hlavou se mi honily myšlenky jako: Bože, to je taková nádhera. Svět najednou působí mnohem lepší a krásnější. A zárověň na mě padl podivný smutek, protože jsem věděl, že za chvíli všechny ty stromy odkvetou a ono to zmizí a rozplyne se, jako by to ani nikdy nebylo. A řekl jsem si, že bych si přál žít ve světě, kde stromy kvetou napořád, protože v tu chvíli jsem si byl jistý, že by ten svět byl lepší. (uvědomuji si samozřejmě, že kdyby kvetly pořád, už by nás to tak neohromovalo a taky by to zevšednělo) A když jsem pak jel autobusem a viděl, jak sakury odkvétají, měl jsem pocit, jako by něco ve mě umíralo spolu s nimi. 

Teď už jsou všechny květy pryč. Třešně a trnky a hrušně a meruňky a švestky. Před nedávnem odkvetly šeříky. Byly krásné, ale po té jejich silné vůni se mi snad ani stýskat nebude. Takovým posledním jarním stromem, který na jaře kvete, jsou kaštany. Jejich květy připomínají svícny. Září ve večerní tmě. I ty už odkvétají. Zem je pokrytá kobercem jejich květů. 

Přemýšlím, co jsem vlastně chtěl tímto článkem říct. Nějak mě nenapadá odpověď. Vlastně je to jen soubor několika pocitů a impresí, ale to snad taky není zcela zbytečné. Potřebujeme city, zvláště ve dnešní době, kdy mi občas všechno připadá tak chladné. 

Jaro je moje nejoblíbenější roční období, (podzim mám rád jen o malinko méně) a zanedlouho skončí. Nevím, jak se k tomu mám postavit. Je nejlepší část roku za mnou? Doufám, že ne. Letošní jaro bylo velmi krásné, a taky velmi smutné, v určitém slova smyslu. Všechno bylo tak nějak intenzivnější. Je asi příhodné, že mám narozeniny poslední květnový den. Jako by končily dvě různé věci najednou. Zvláštní. Pořád se nějak nemůžu smířit s tím, že budu zase o rok starší. Nepůsobí to skutečně. 

(No páni, fakt jsem si myslel, že někde mám fotku třešňových květů, ale nejspíš ne. Co se dá dělat, musím si vystačit s kaštany a jabloněmi)

Ale co, však ono se jaro zase vrátí.

Konejšící playlist

 Je to už docela doba, co jsem napsal poslední článek, nebo možná ne, a jen mi to tak připadá. Každopádně mám teď tak trochu zmatek v hlavě, neutříděné myšlenky, a nejsem kvůli tomu schopný napsat souvislý smysluplný článek, ale přesto sem chci něco nahrát (ale ne báseň, protože ta byla minule) a tak jsem si řekl, že vytvořím nový playlist, protože to dělám rád a protože to zní jako dobrý nápad. Téma tohoto playlistu bude konejšivá nálada. Mám rád slovo konejšící. Poprvé jsem se ho naučil (a nejspíš ho tam i prvně slyšel) z jednoho filmu, který jsme jako děti sledovali se sestrou, myslím, že se to jmenovalo "Tajemství modrých sov", nebo tak nějak. Ten film jsem miloval, a myslím, že si ho ve vzpomínkách poněkud idealizuji, ale to nevadí. Hlavní příběhová linka byla krásná a originální. Bylo to o modrých sovách, které ve svých křídlech ukrývaly prach, který dokázal vyléčit jakékoli zranění. Jenomže svět se ochladil a sovy zmrzly a zemřely.  Hlavní hrdinka se je pokoušela najít, protože věřila, že dokáží přivézt rodiče její kamarádky zpět k životu, nebo jí alespoň pomoci opět chodit. Nakonec sovy nenašla, ale dostala sněžítko s konejšícími sovami, které alespoň uleví od smutku. (a jedna z těch zmrzlých sov ožila!)
      (Teď jsem se díval na ČSFD na hodnocení toho filmu a je hrozně nizoučké, ale to je jedno. Všiml jsem si, že určitým lidem dělá hrozně dobře cokoli shazovat. Opravdu si nemyslím, že to byl tak špatný film, byla to prostě pohádka pro děti, no.) I kdyby to nebylo k ničemu jinému, alespoň mi z toho filmu zbylo to slovo, "konejšící", a hezká vzpomínka. A to je důležitější než obecný názor komunity filmových fanoušků.
       Proč vlastně vytvářím konejšící playlist, jaký je k tomu důvod? Inu, možná proto, že se potřebuju trochu zklidnit, zastavit se a nadechnout. Nechat se utěšit. Myslím, že je to věc, kterou každý z nás jednou za čas potřebuje. Doufám, že pokud jste právě smutní nebo rozhození nebo se stalo něco nehezkého a vy se nemůžete pohnout dál, tyto písničky vás ukonejší tak jako mě. A bude vám líp.

      (pokud přemýšlíte, co je to za fotku, tak jsou to křídla jednoho anděla z hřbitova v Chýnově)

 

"Snow" - Lisa Hannigan 

Heading from city to sea/One facing east/One looking westerly/We would never come back again

Akustická verze písně "Snow" z posledního alba Lisy Hannigan. Vím, že jsem už ji do jednoho playlistu zahrnul, ale snad mi to odpustíte, protože je to snad ta nejvíc konejšící písnička, jakou znám. Lisa fungovala sedm let jako člen kapely a doprovodný hlas na většině písní Damiena Rice, (pokud ho neznáte, jeden z nejznámějších irských zpěváků) který rád uvádí, že to byla jeho velká láska, nicméně po těch sedmi letech jí řekl, že mu už nemá co nabídnout, jak po hudební tak po osobní stránce, a vyhodil ji. Ještě že to Lisu Hannigan nezlomilo a pomohlo jí to rozvinout svůj vlastní talent, místo aby přiživovala talent někoho jiného. 

 "Something From Nothing" - Aura Dione

If I could give you something from empty space/I would use my voice to put a smile on your face/Making something from nothing is what I do/And I will give it to you

Dánskou zpěvačku Auru Dione znám a poslouchám už velmi dlouho (tento pátek vydala nové album, třeba se dostanu k tomu, abych na něj napsal recenzi) a píseň "Something From Nothing" je jednou z mých nejoblíbenějších. Vždy mi přišla nesmírně dojemná a milá. Pokud máte to štěstí a ve vašem okolí je někdo, kdo dokáže "vytvářet něco z ničeho", pak si toho važte. Je to velmi vzácná a pozoruhodná dovednost. Jsem moc rád, že můžu říct, že mám kolem sebe několik takových lidí.

 "Blush" - Wolf Alice 

Curse the things that made me sad for so long/It hurts to think that they can still go on/

I am happy now/Are you happy now?

"Blush" od skupiny Wolf Alice je jaksi podivně hypnotická. Vždycky byla jednou z mých oblíbených, protože narozdíl od zbytku jejich materiálu je opravdu klidná, ale určitě ne nudná, ke konci dokonce zajímavě graduje. Když jsem ji teď po nějaké době zase poslouchal, všiml jsem si věcí v textu, které jsem tam nikdy předtím neviděl. Cítím z té písničky takový hořkosladký nádech, jako zázvorový čaj.

 "Happy" - Marina and the Diamonds

It felt so sweet/It felt so strong/It made me feel like/I belonged/And all the sadness inside me/Melted away/Like I was free

I když se tato písnička jmenuje "Happy", je to dost možná Marinina nejsmutnější. Nebo mi tak alespoň připadá. Ano, jistě, je v ní naděje a jakási nová cesta, a právě proto ji sem dávám, do konejšícího playlistu. Ale je to i píseň o smutku, zoufalství, ztrátě a beznaději. A i když v ní Marina nakonec nachází štěstí, není zcela jasné, jestli je to opravdové štěstí a jestli to bude stačit.

"Prepare To Fall" - Amy Macdonald

Hold my hand if you want to be there/When I'm falling down/Call my name, call my name/
Before I hit the ground

Aneb pokud vždy počítáte s tou nejhorší možností, nezlomí vás, až přijde. Inspiraci pro tuto píseň našla Amy ve slovech své matky, která se ji vždy snažila připravit na možnost, že věci nevyjdou tak, jak by měly. Je to krásná pomalá balada. Amy Macdonald si obvykle vybírá pro své písně veselá a optimistická témata, ale když se občas trochu zklidní a zabrousí do melancholičtějších vod, vznikají z toho obvykle takovéto vzácné klenoty.

"Wallflower" - Agnes Obel 

"Wallflower" od dánské umělkyně Agnes Obel je instrumentální skladba z jejího prvního alba. Tyto bezeslovné skladby, kterými prokládá své písně, patřily vždycky k mým nejoblíbenějším. Líbí se mi, jak Agnes obel balancuje na hraně vážné a populární hudby. Její poslední album, které vyšlo minulý rok, bylo na mě trochu moc elektronické a experimentální. Nejspíš mám raději její tradičnejší styl. Skladbu sem přidávám tak trochu i kvůli názvu, protože Wallflower znamená v angličtině: "Stydlivá nebo z kolektivu vyloučená osoba na večírku nebo plese, bez partnera." (viděli jste film "Perks Of Being A Wallflower"?)

"Better" - Rhodes

My heart wasn't there/But it is now/No, I didn't care/But I do now

"Better" ze zatím jediného alba zpěváka Davida Rhodese, "Wishes", je krásná píseň, narozdíl od zbytku alba až nezvykle optimistická. Někteří hudební kritici to považovali za negativum, protože se příliš vyčleňuje z celku, mě to nikdy nevadilo, naopak mi ta změna přišla příjemná. Vždy si můžeme říkat, že bude lépe, a skoro vždycky tomu tak opravdu bude. 

 "The Light" - Regina Spektor 

I know the morning is wiser than the nighttime/I know there's nothing wrong, I shouldn't feel so down

O "The Light" od Reginy Spektor už jsem tu tady taky jednou psal (konkrétně v recenzi jejího posledního alba) ale v tomto playlistu má své jasné místo, protože mi přijde, že je to opravdu konejšící píseň. Jakoby říkala: "Všechno bude v pořádku." (ale nemyslela to úplně upřímně, snaží se vás jen uklidnit a utěšit) 

"Wonderful Life" - Hurts  

 But there's something in the air/They share a look in silence and everything is understood/
Susie grabs her man and puts a grip on his hand/ As the rain puts a tear in his eye

Zabralo mi to několik let, než jsem si plně uvědomil, o čem tato písnička vlastně je. Vypráví docela konkrétní příběh o ženě Susie, která potká muže, jenž se chystá ukončit svůj život, zamiluje se do něj a snaží se ho přesvědčit, aby to nedělal, protože život je přece úžasný. Mám rád písničky s konkrétnějšími texty, bývají obvykle mnohem zajímavější než většina abstraktních, a navíc se vždy odvděčí pozornému posluchači. 

"Carry On" - Coeur de Pirate 

And carry on, just cross the waters, I'll be okay/'Cause I've been loved, I've been loved enough today

Rozhodl jsem se zakončit tento playlist akustickou verzí písně "Carry On" od Coeur de Pirate (Beatrice Martin). Její text je povzbudivý, říká nám, že musíme pokračovat a jít dál, ať se děje cokoli. A je to pravda. Musíme.

Šeříky

Šeříky

Květy šeříku

tě odnesou pryč

od hříchu

a nechají tě samotného

na ulici

jako štěně,

co v krabici

marně čeká na pána

za temné noci

Na obloze není hvězd

co odvedly by tě domů

a přesto čekáš na odjezd

půlnočním vlakem

Květy šeříku

jsou fialové

slyším je zpívat potichu

o kráse

avšak já přemýšlím jen o zániku

Květy šeříku 

sladce voní

cítím, že jsou nablízku

voní a obluzují

ty, co projdou kolem.

Jejich vůně mě uspává

jako chloroform

je tak nějak modravá

a hutná

jako kaše

a já se dusím

v záchvatu kašle

Květy šeříku

jsou teď všude

není pomoc básníku

vykvetly mu v hlavě.

Tuto báseň jsem napsal včera večer. Moje sestra přinesla domů kytici šeříků a nechala je na stole. Jejich vůně je strašně silná, připomíná spíš parfém než květiny. Ta báseň není nejspíš nijak zvlášť dobrá, ale přesto jsem ji sem chtěl dát, protože je aktuální, a protože se mi už dlouho nepodařilo žádnou napsat. Snad se to dneškem zlomilo. 

Přeji všem krásný květen

Čarodějka podzimního listí 4

Maličkosti

Přijde mi, že čím je život obtížnější, čím víc překážek vám postaví do cesty, tím je důležitější vnímat maličkosti a umět je ocenit a radovat se z nich. Protože ne vždy je nablízku něco velkého, bombastického a úžasného, avšak maličkosti jsou tu pořád. Někdy je nevidíme, někdy je nevnímáme, ale můžeme to změnit, můžeme se naučit umění oceňování maličkostí. Před nedávnem jsem pochopil, jak je v životě důležitá rovnováha. Může to nejspíš znít jako nějaké klišé, nebo laciný citát z časopisu, ale opravdu je to tak. Často věci nebudou tak, jak bychom je chtěli, a ony se málokdy zlepší samy od sebe. Je třeba ty negativní věci vyrovnávat těmi pozitivními, protože jinak nás mohou pohltit a přemoci. Vždycky je dobré začínat s maličkostmi, a platí to i v tomto případě. Pokud si dokážete udělat radost maličkostmi, dokážete to i s velkými věcmi. Pokud dokážete vyřešit maličké problémy, jste na nejlepší cestě jak vyřešit i ty velké. Nejhorší ze všeho je totiž vzdát se - přestat bojovat, nebo se přestat radovat - to je jedno, obojí je stejně důležité.

Poslední půlrok připomínal pouť pouští. Zapadl jsem do tekutého písku a čím dál šel, tím hlouběji mě pohlcoval. Nakonec jsem měl pocit, že už nemám sílu, a že nezbývá než lehnout si do písku a spát. A pak přišla otázka, a až ta mě probudila. Někdo se mě zeptal, co mi ten den udělalo radost, a já nevěděl. Ten den mi nic radost neudělalo. Ani den předtím. Ani předtím. Byla to strašně dlouhá doba, smutná, neradostná. Když jsem si to uvědomil, trochu mě to vyděsilo. Myslím, že to pro mě bylo důležité, to uvědomění. Možná by mě samotného nenapadlo, jak moc je to špatně. Možná by mě bez té otázky nenapadlo, že můžu svoje štěstí trochu ovlivnit (nebo se o to pokusit). Od té doby jsem nad tím musel neustále přemýšlet. Nakonec jsem se rozhodl pokusit se vstát a z toho písku se vyhrabat, i když jsem byl opravdu unavený. Kvůli sobě i ostatním. Vymyslel jsem plán. Jedním z bodů toho plánu bylo právě všímání si maličkostí, věcí, které mě potěší, udělají mi radost, zaženou chmury, alespoň na chvíli. Chtěl jsem si být jistý, že když se mě někdo znovu zeptá, co mi ten den udělalo radost, budu mít odpověď. To byl můj cíl, moje motivace. Tenhle článek je nejspíš víc pro mě než pro vás, ale doufám, že to nevadí. Nemyslím si, že jsem sobecký člověk, a tak si maličkou sobeckou chvilku snad zasloužím. Navíc doufám, že to třeba pomůže někomu, kdo má taky problém být šťastný. Není to návod, ale je to možnost. Sám nevím, jak moc a pokud vůbec to bude fungovat, jediné, co vím, je, že se nyní cítím o moc lépe. Třeba to vůbec není tím, že jsem začal hledat radost v maličkostech, a třeba zrovna ano. 

Nyní bych se s vámi chtěl podělit o několik maličkostí (a i několik větších věcí), které mi v nedávných dnech udělaly radost.

mátový čaj

poslouchání "Pleasure" od Feist pár dní před oficiálním vydáním (já nejsem hacker, fanoušci si album mohli poslechnout s předstihem pokud předtím vyplnili takový formulář)

magnólie

jeden úsměv ve vlaku

jedna pochvala

zatím nepotvrzená zpráva, že Lana (Del Rey) a Marina (and the Diamonds) by měly nazpívat společnou písničku

jedna objednávka přes eBay

mírné zlepšení zdravotního stavu osoby, kterou mám moc rád

tanec v noci na autobusové zastávce

třešňové květy na zemi

hudební večer

na zahradě nečekaně vyrostly vlčí máky, které jsem tam zasadil, a už přestal doufat

překonaný art block

straka letící neskutečně nízko nad zemí

jahodový koláč

západ slunce

zelený čaj v krásném balení

nová alba od Soley a Allison Pierce

jeden e-mail

věta: "Jaro se dělí na dvě fáze, na sněženkovou a šeříkovou. 

výhled z okna vlaku

kočičí vrnění

dva komentáře

suchý šeřík nalezený v ateliéru

příjemný rozhovor

překvapivý objev

sledování filmu "Kumo no muko, yakusoku no basho"

pocit, který ve mě ten film zanechal

květen

pampeliškový med

sedm kreseb mořských pannen

Jsem si jistý, že tohle určitě nejsou všechny maličkosti (a nemaličkosti), že jsem na nějaké zapoměl, ale to vlastně vůbec nevadí. Tento článek mám rozepsaný a nosím ho v hlavě už docela dlouho, a tak jsem rád, že je konečně hotový. K jeho napsání mě mimo jiné inspiroval i jeden článek na jiném blogu, krásném blogu - http://kosatec.blogspot.cz/2017/02/nemale-radosti-iii.html . Přišlo mi správné to tu uvést. Všechny maličkosti pochází a byly posbírány v rozmezí jednoho týdne (zhruba). Možná vám některé z nich budou připadat malicherné nebo směšné, ale snad i o tom to je. Všechny jsou upřímné. Nic jsem nefiltroval. Staly se, a já je zapsal. Pokud vám někdy bude připadat, že všechno štěstí vám ze života vyprchalo, zkuste si třeba vzpomenout na tento článek, rozhlédněte se kolem sebe, a najděte květinu, nebo mrak, nebo úsměv, a bude to lepší.

Dubnový fotodeník

Duben minul, ale ještě je tu dubnový fotodeník. Nebude nejspíš tak zajímavý jako ten březnový, protože jsem v podstatě nikde nebyl a nic zajímavého se ani nestalo (v tomto případě myslím pozitivně zajímavého), avšak několik fotek se přece jen najde. 

Našel jsem tohoto rozškrábaného ptáčka a přemýšlel jsem, jaké to je, být obrazem skutečnosti, být namalovaným ptákem, který má odlákat ty skutečné. Možná sní o tom, aby se odloupl od skla a mohl taky letět. Vlastně myslím, že opravdové ptáky nenávidí, závidí jim. Ale přesto je chrání, brání jim roztříštit se o sklo. Je to hrdina.

V ovocném čaji jsem našel růžové poupě. To mi výrazně zlepšilo den.

Duhové cestičky před Galerií Šantovkou, vytvořily se tam když vyměňovali sklo. Tak aspoň něco je na tom hezkého. 

 bílé květy na tmavomodré obloze

  Švestkové květy, myslím. Mávají mi na cestu.

bipolární smajlík na pokraji šílenství, řekl bych

roztomilý smajlík

populární smajlík

typografický smajlík (to byste nevěřili, kolik smajlíků se dá najít na jedné olomoucké zastávce - ano, čtyři!)

moje ruka se při hodinách kresby vždycky promění, ale tady vypadá tak nějak kostlivě (mimochodem nyní moje tapeta na mobilu)

Třešnové květy jsou samozřejmě krásné, ale já mám stejně raději ty jabloňové. Než se rozvinou, jsou růžové, potom čistě bílé.

*ostříhal si vlasy a pak si kdo ví proč položil hlavu na umyvadlo a vyfotil se*

Takový pěkný výhled se mi naskytl při cestě vlakem do Ostravy. Nedá se přímo říct, že bych z toho byl nějak nadšený. No nic, ten piknik se odkládá na neurčito.

Jak zvláštní, vidět dohromady kvetoucí třešeň a sníh. Asi si budu muset začít zvykat. 

Tohle mě zastihlo nepřipraveného. No co, aspoň vím, jak že to vlastně skončím.

mandala z kočiček (říká se kočičky i květům téhle vrby, nebo jsou to jen ty bílé?)

Tohle byla vlastně úplně první fotka dubnového fotodeníku. Měsíc už byl tehdy skoro v půlce a já si říkal, že to s tím fotodeníkem vypadá dost bledě. 

Máte taky tak rádi sasanky?

Řekl bych, že jsem to poslední

A to je vše. Tak nakonec to není taková hrůza.

Tajné tance

Tajné tance

Tančím tak, aby nikdo neviděl

Tančím tak, aby nikdo nepoznal

Tančím v poryvech větru 

a když se tramvaj natřásá

uhýbám světlu

ve stínech kráčím

Mé pohyby splývají s věcmi

a nikdo nepozná, že vlastně tančím

Rád naslouchám písním města

a hudbě lesa

Žiju obojím, ale tanec ukrývám

dokud jsou zástupy kolem mě

dokud nejsem sám

Můžeme tančit spolu

budeš-li chtít

ale nikdo to nesmí poznat

naše drobné pohyby musí kopírovat

hučení a skoky tramvaje

a naše ruce se nesmí dotknout

mohou jen z dálky nahlížet

ve vzduchu plout

Úplnou náhodou jsem v jednom malém zápisníku, který skoro nepoužívám, našel tuhle báseň. Byla trochu divná, tím myslím že měla takový strašně rozházený rytmus, ale na druhou stranu na ní bylo i cosi zajímavého, co se mi líbilo. Tak jsem ji malinko upravil, a i když je stále nejspíš trošku divná, snad to nevadí. 

Byli jste někdy mezi lidmi, na ulici, v tramvaji, v autobuse, a cítili najednou silnou chuť tančit? Jenomže to dost dobře nejde, tak se hýbete tak nenápadně, napodobujete drncání autobusu a závany větru, skrývate se v nich, šifrujete své pohyby? Já to tak mívám, a to docela často. Z čeho se to nutkání tančit bere, obvzlášť v takových situacách? Možná je to způsobené těmi videoklipy, ve kterých takhle lidé tančí, nebo je v tom určitá vzpoura vůči vší té anonymitě a chladu který je z těch míst a lidí cítit (nepřijde vám někdy, že když je spousta lidí pohromadě, jakoby přestávali být lidmi, ale spíš se stávali místem? jen taková rychlá momentální myšlenka o tom, jak se z kdo stalo kde). Ta báseň je o těchto pocitech a nutkáních. Když jdu v noci pěšky z města domů, protože mi ujel poslední autobus, rád si takhle tančím, tedy pokud v dohledu není žádný člověk. Taky takhle tančívám v lese. Před lidmi bych myslím nikdy tančit nedokázal, tak jsem to ani nikdy tímto směrem nerozvíjel. Není to o ničem jiném než o vyjáření pocitů, které jinak vyjádřit nedokážu. Je v tom něco, co mě uklidňuje, co mi uleví od stresu a úzkosti, je to osvobozující. Většinou nevím, co dělám. Zaposlouchám se do hudby a moje ruce a nohy jakoby už pak věděly samy, co dělat. V podstatě je to tajný tanec, tajemství, a to i pro mě.