Napadlo mě, co když si všechny špatné věci, které se nám dějí, způsobujeme sami? Co když je na sebe přivoláváme? Co když hledáme bolest? Nezáleží na tom, proč, může to být vědomé, ale spíš je to nevědomé. Možná je to prostě v nás, bolest a smutek jsou naší součástí, i když mi připadá, že tento fakt se dnešní společnost snaží popřít. Ne, smutek a bolest a špatné věci jsou nevyhnutelné. Vždycky tu budou, a i když se snažíme, nebo možná proto ještě víc, se jich nikdy nezbavíme.
Co přesně znamená sebezraňující komplex? Příliš nevím, ten pojem jsem si právě vymyslel, ale přijde mi to trefné. Daly by se použít i názvy jako Sebevražedný a Mučednický. Spočívá to v podstatě v tom, že sami vyhledáváte situace, o kterých víte, že vám budou nepříjemné, obtížné, nebo dokonce bolestivé. Děláte rozhodnutí, která jsou náročnější a složitější a ke kterým nemáte žádný racionální důvod. Vydat se po té snadné, příjemné, a zcela dostačující cestě je nepřípustné. Vy si musíte vybrat tu horší cestu. Proč? Prostě protože tu je. Protože vás zraní. Protože jste mučedník, a ti takové věci dělají. Protože kdesi uvnitř víte, že si tu bolest zasloužíte. Když to takto sepíšu, působí to absurdně. Ale pokud trpíte podobnými problémy, rozhodně si to neuvědomíte, ne v ten okamžik. A i když vám to nakonec dojde, příště to stejně zase zopakujete. Je to ve vás, nejde to změnit. Je to jako chybný program, bude věci dělat tak, jak byl naprogramovaný, i když ví, že je to špatně. Nedokáže to změnit. Změnit by to musel někdo zvenčí, změnit a opravit chybu.
Jaký je přesně smysl tohoto článku? Nevím. Musí mít nějaký jasný smysl? Možná ho má i když o tom nevím, a možná ne. Možná chci jen rozebrat něco, s čím se setkávám a potýkám, nebo jen svěřit něco ze svých starostí papíru (textovému editoru). Věřím, že existuje víc lidí, kteří na sobě někdy pozorovali podobné syndromy, uměle vyvolávali situace, z kterých pro ně později vzešly problémy a vybírali si ta nejobtížnější řešení zdánlivě bezdůvodně, nebo protože věřili, že jenom ta těžká jsou ta správná. Ti, co nemají s podobnými problémy zkušenosti to nejspíše nemohou pochopit, a pokud sledují někoho se sebezraňujícím komplexem, musí si myslet, že si za to může sám, že to všechno dělá naschvál, třeba proto, aby na sebe přitáhl pozornost. Není to tak, nebo alespoň ne přímo. Pravdou je, že je velmi obtížné s tím bojovat, je to prostě hluboko uvnitř vás a takové věci se velmi těžko mění, obvzlášť bez pomoci z venčí. Snažím se jen říct, že ne všechno je takové, jaké se zdá, a každý člověk má svůj příběh, který nejsme nikdy zcela schopni číst. Každý vidí svět jinak. Představuji si to tak, že jsme uvnitř jakési schránky, a skrz otvory se diváme na svět, ale ty tvory jsou různě veliké a zasklené vitrážovými skly, a proto každý dostáváme zcela odlišný obraz o tom, jak to venku vypadá, ale jsme přesvědčeni, že naše verze je správná. A přitom jsou všechny verze správné.
Co přesně je sebezraňující komplex? Hádám, že bych to mohl trochu vysvětlit. Nemusí to být přímo fyzické sebepoškozování, které je známější a rozšířenější, věřím, že to může být i psychické, a to je pak mnohem obtížněji identifikovatelné a skryté. Nutíte se do věcí, které vám nejsou příjemné, děláte věci, které nemusíte (ale vy vlastně "musíte") a které vám přinesou jen další obtíže. Nebo z těchto situací naopak utíkáte, odsouváte je, a tím je jen zhoršujete, ony rostou a rostou, až vám nakonec zcela přerostou přes hlavu. I to víte, ale stejně to děláte. Třeba se dobrovolně nabídnete, že zpracujete úkol na téma, kterému vůbec nerozumíte, nebo povedete společnou práci, i když máte strach ze sociálního kontaktu a zodpovědnosti a vedení vůbec. Mohlo by to působit jako že se snažíte posouvat své hranice, ale není to tak. Vy to děláte z jiného důvodu, ne proto, že chcete, ale prostě proto, že musíte. Musíte se obětovat, musíte trpět, a nic z toho vás nikam neposune. Nikdy. Jen vás to ještě víc zraní, a vy jste stále menší a menší a křehčí.
Proč k něčemu takovému dochází? Jak je něco takového možné? Snad je to proto, že žijeme ve světě, který je tak bezpečný, tak veselý, tak bezproblémový tak izolovaný, že si to pak musíme kompenzovat tímto způsobem. Musíme k němu vytvářet protipóly uměle. Musíme cítit bolest, abychom se ujistili, že jsme naživu. Možná se cítíme provinile, protože víme, že jinde na zemi se nemají ani zdaleka tak dobře, a čím jsme my lepší? Čím si zasloužíme pohodlí a klid a malé malichernosti, když oni ne? Ano, možná opravdu cítíme vinu a naše mozky nás takhle nutí trpět, abychom se cítili trochu lépe.
Jak se naše životy prodlužují, jak se naše medicína a lékařství vyvíjí a zlepšují, nemoci ubývají a války taky, mohlo by se zdát, že to nemá žádnou daň. Ale nejspíš má, protože všechno musí být v rovnováze, něco nás, lidi, musí udržovat v šachu. Myslím si, že s tím, jak se výše zmíněné problémy vytrácí, přibývají jiné - psychické nemoci a problémy, které nahrazují ty fyzické.
Tímto článkem jsem rozhodně nechtěl nikoho viděsit, vlastně ani nevím, co jsem chtěl. Chtěl jsem jen napsat článek... A případně upozornit na problém, který tu je, a který je přitom skoro neviditelný.
Žádné komentáře:
Okomentovat