Nejdřív bych se chtěl omluvit všem, kteří se třeba těšili na nový článek a nedostali ho (tedy až doteď). Chtěl jsem něco napsat, opravdu, nápadů mám spoustu, ale nějak na to nebyla síla a odhodlání. Chtěl jsem to tu zase pro jednou proložit básní, ale ztratil jsem svůj "Deník tisíce barev duhy", kam si je zapisuju, a novou se mi vymyslet nepodařilo. Verše se jaksi kupily do divných hrudek a byly ošklivé, jako když do krému přidáte něco studeného nebo příliš teplého, a on se srazí. Teď jsem ho však konečně našel (byl na poličce zaskládaný knihami a skicami) a tak sem mohu přidat jednu báseň, která je myslím z minulého roku, tudíž je malinko starší, ale velmi osobní. A navíc mi přišlo velmi vhodné ji sem dát, protože tento týden byl pro mě hrozný, potkalo mě několik nepříjemných věcí, o kterých nechci mluvit, nespavost, noční můry, bolesti hlavy a tak dále. Nevymýšlím si, když řeknu, že takhle špatně jsem se už opravdu dlouho (možná nikdy) necítil. Báseň, se kterou se s vámi chci nyní podělit, je o tmě a o potřebě světla. Doufám, že se vám bude líbit. Je kratičká.
Tma
Šero se střídá s tmou
nikdy se světlem
nikdy se světlem
a já zapomněl
jaké to je
cítit na tváři slunce
a přece stále ve mě žije
slabé a ustrašené
pomalu tleje.
I stínomilné rostliny
občas potřebují
paprsek světla
i já jej občas potřebuji
ve svém temném životě
ve své tiché samotě.
Žádné komentáře:
Okomentovat