Dřevo

Dřevo

Kdysi tu bylo dřevo,

to, co jsem si nakradl

to, co jsem si nasbíral

a pak tu byl oheň

a ten byl zlatý a nádherný

ale pak dohořel

teď zbyl jen popel

a ten na pohánění nestačí

Slíbil jsem tělu

další dřevo

další žár

ale mám jen hromádku popela

a to ani sotva není dost

na zbytek života.

Už je to strašně dlouhá doba od posledního článku, nebo mi to tak alespoň připadá. Trošku mě to mrzí (trošku víc), že tento měsíc asi nedokážu udržet jakýsi svůj standart. Pravdou je, že věci nějak nejsou dobré. Zvlášť posledních pár dní. Červenec je náročný měsíc. Dělá mi problémy cokoli vytvářet, a to, co vytvořím, se mi nelíbí. To je jasný indikátor, že něco není v pořádku. Asi vím, co to je, ale nemůžu s tím nic dělat. Budu nejspíš muset počkat, až to samo přejde. A věřím, že to přejde, jen to do té doby bude těžké. Hm. Jak se tak dívám a čtu to po sobě, tak celý tento odstavec je naprosto zbytečný a není jediný důvod, proč by ho někdo měl číst. Snad bych ho měl smazat, ale asi to neudělám.
    No, aby to tu nestagnovalo úplně, rozhodl jsem se alespoň nahrát sem další básničku: otevřel jsem "Deník tisíce barev duhy" a listoval jím a vybral tuhle. Myslím, že skvěle vystihuji tu situaci nebo stav, ve kterém zrovna jsem. Jsem strašně unavený, i přes to, že vlastně reálně nic nedělám a nevytvářím. Jsem unavený z nekonečného přemýšlení nad věcmi, z jejich neustáleho omýlání a posuzování, ze svých démonů a strachů a z úzkosti a z toho, že když mám jít na brigádu, tak nemůžu dva dny předem normálně uvažovat, uvolnit se, ani pořádně jíst. Je to takový podivný paradox, být unavený  v podstatě "z ničeho". Kde se to bere? Jak se to stane? Já nevím.

    Někdy si představuji své tělo jako stroj. Každý stroj potřebuje ke svému fungovaní nějaké palivo. A když ho nemá, prostě přestane fungovat. O tom je vlastně tato báseň.