Zase odcházím
pozhasínám tu světla
a pak utřu prach
Země je skleslá
soucítí s mým smutkem
dnes odmítá kvést
Myslím, že hledám
kousíčky své duše
uvnitř ostatních
Našel jsem srdce
schované v kapradí
jenomže uschlo
Ta sardinkárna
zabila nejprve sny
a pak i jeho
Myslel si, že spí
ale byl vzhůru celý čas
nebyl to jen sen
Vždy jsem snil o dni
kdy mi narostou křídla
a já odletím
Rákosí žloutne
jak okraje dopisů
čas je spolyká
Drátěné klece
dusí mé slabé srdce
ať to přestane
Jsem ozvěna dní
prasklá struna nezazní
je vždy zticha
Sklenice svítí
a vrhá malé duhy
zapomeň na ni
Až příliš hlasů
mi naplňuje hlavu
a žádná hudba
Můžu být vůbec
hrdinou příběhu o
jednom životě?
Vnitřek ulity
je jako naše duše
až příliš křehký
Přesličky rostou
v zahradě mé duše
nikdy nekvetou
Ostříhám vlasy
zapomenu všecičko
a odejdu pryč
Dobrou noc a nic
všechno je nanicovaté
a především já
Staré stromy ověšené jmelím
prapůvodní rytíři
ale co jsem já?
roztrhaná podobizna člověka
pořád jen pláče, je zlomený
a slabý a rozbitý
a už nikdy se nevrátí
jen dnes,
naposled.
Spolu se vrháme
na špinavé kachličky
padáme, praskáme
na malé kousíčky
co na tom záleží,
někdo nás zase sesbírá
sice se pořeže,
ale to rozdýchá.
A pak nás slepí,
nepříliš dobře,
ale to nevadí,
vždyť stejně zas prasknem.
A jsem tu zase, již se třetí dávkou haiku. Tato haiku vznikla ve dvou časových obdobích, ta první (končící "drátěnou klecí") byla napsána již tradičně ve vlaku, brzo ráno cestou do Ostravy, tu druhou část jsem vytvořil v jednom baru, kde jsem si dal kofolu (kterou jsem pak ztratil a už nenašel, když jsem byl přesunut k jinému stolu, protože ten u kterého jsem seděl a schovával se v tmavém rohu byl rezervovaný) a čekal na vernisáž výstavy. Tato série haiku je hluboce osobní - i když, ona většina věcí co dělám je vlastně hluboce osobní, takže to nemá žádnou vypovědní hodnotu - a v závěru jsem ji doplnil ještě dvěma torzy básniček z mého deníku, aby tento článek nebyl tak krátký. Snad se vám budou haiku líbit a snad se máte trošku lépe než já, nejste nachlazení, nebolí vás v krku, občasně nebrečíte a nepozorujete oblohu skrz zaseklé žaluzie. Je poslední říjnový den, ale já jsem s inktoberem pozadu o celých pět (nebo šest?) dní. No, co se dá dělat. Za chvíli je tu listopad, což pro mě znamená mimo jiné obávanou prohlídku u doktora a nové album Dillon, které si chci pořídit jakmile vyjde.
Možná se v tomto komentáři budu opakovat, a všechno to budou věci, které jsem ti už někdy řekla. Ale je mi líto nechat tento článek neokomentovaný, protože je krásný, a chci, abys věděl, jak moc se mi líbí. Četla jsem si ho skoro hned poté, cos ho zveřejnil (protože o volných hodinách nemám co na práci, a tak moc často kontroluji všechny sociální sítě). Bylo mi potom trošku smutno, ale nemyslím to nijak špatně. Prostě je škoda, že v tobě svět někdy vzbuzuje takové smutné pocity. Je mi to líto o to víc, že jim rozumím. Taky si často kladu otázku, zda můžu být vůbec hrdinou příběhu o jednom životě. A tak. Tvá haiku se mi hrozně moc líbí, podle mě máš téměř nekonečný poetický talent, a moc mě těší, že se o svá slova dělíš. Takže děkuji a měj se co nejlíp, co to jde.
OdpovědětVymazat